Kniha Ivana Denčevová, Michal Stehlík a kol. Rozděleni železnou oponou

Kniha Ivana Denčevová, Michal Stehlík a kol. Rozděleni železnou oponou

Email Tisk

Pavel Landovský, Jiří Gruša, Sláva Volný, Jiří Němec, Zdeněk Mlynář, Otta Bednářová. Šest jmen reprezentujících tisíce osudů statečných lidí, které od jejich blízkých oddělily ostnaté dráty železné opony. Ivana Denčevová a Michal Stehlík, autoři cyklu Rozděleni železnou oponou, který vznikl na stanici Český rozhlas Plus, právě na jejich příkladu podávají podrobné svědectví o životních peripetiích lidí v konfliktu s minulým režimem.

 

Byli připraveni nejen o domov, ale také o kontakt s těmi nebližšími. O tom v knize mluví ti, jejichž dětství a dospívání formovala zkušenost „dítěte třídního nepřítele – emigranta“. Publikaci doplňuje množství unikátních fotografií, poznámek a doprovodných studií dalších spolupracovníků, jež se zaměřují například na aktivity Státní bezpečnosti.
Součástí knihy je samostatně neprodejné CD MP3 se záznamem rozhlasových pořadů Rozděleni železnou oponou z vysílání Českého rozhlasu Plus.


ISBN 978-80-87530-68-9, 269 Kč, počet stran 248

 

Přehled autorů:
PhDr. Ivana Denčevová
(1965), rozhlasová redaktorka a publicistka, která se kromě jiného spe¬cializuje na témata z našich soudobých dějin. Stála u projektů, jako bylo Svobodně – 60. výročí zahájení vysílání Rádia Svobodná Evropa (2011) či Tváře undergroundu (2012), knihy Fenomén Karel Kryl (2014). Tématu undergroundu se také věnovala badatelsky ve své rigorózní práci.

doc. PhDr. Michal Stehlík, Ph.D.
(1976), historik a slovakista, působí v Národním muzeu a na Filozofické fakultě UK v Praze. Věnuje se českým a slovenským dějinám v 19. a 20. století, konkrétně tématům česko-slovenských vztahů, situaci českoslo¬venského venkova v padesátých letech 20. století. Je autorem několika publikací s tematikou soudobých dějin a několika výstavních projektů.
Doc. Ing. Aleš Havlíček, PhD., PhDr. Jiří Hoppe, Ph.D., PhDr. Mojmír Jeřábek, Prof. PhDr. Vladimír Just, CSc., Mgr. Tereza Pavlíčková, Lída Rakušanová, PhDr. Prokop Tomek, Ph.D., PhDr. Tomáš Vilímek, Ph.D. a Mirek Vodrážka.

Pavel Landovský – příběh otce a dětí

Narozen 11. září 1936 v Havlíčkově, tehdy Německém, Brodě
Otec Pavla Landovského vyrůstal v Rusku, odkud se vrátil až v roce 1921 jako jednadvacetiletý. „Otec měl v sobě takovou ruskou jednoduchost a smysl pro přežití. Na pevných a bytelných židlích jsem strávil mládí a na nich se stále vyprávělo… A navíc ve starý, složitý konzervovaný češtině, jakou si rodiče přivezli z Ruska. Tak, jak se mluvilo u nás, se jinde nemluvilo.“ Tak vzpomínal Pavel Landovský na své dětství. Když mu bylo devět let, rodina se přestěhovala do Pardubic a tam začal chodit do divadla a do kina. Po vyučení nástrojářem se vydal studovat strojní průmyslovku do Teplic. A právě tam začínal jako statista v operetě a také statoval ve filmu Dědeček automobil, kde se potkal s tehdejším pomocným režisérem Milošem Formanem. Z průmyslové školy ho vyhodili, jak dodával: „Můj život je samej vyhazov a skončilo to vyhozením ze země.“ V té době, v roce 1956 se také poprvé oženil, ale jeho manželství skončilo takřka vzápětí.
Odešel na vojnu a poté v roce 1960 nastoupil do angažmá v Severomoravském divadle v Šumperku a později přešel do Západočeského zájezdového divadla v Klatovech. Při svých návštěvách Prahy začal navštěvovat Divadlo Na zábradlí, kde se také seznámil s Václavem Havlem. Další jeho angažmá bylo ve východočeském divadle v Pardubicích a v roce 1966 se stal členem Činoherního klubu. Čtyřikrát se neúspěšně hlásil na DAMU.

Bouřlivák i v osobním životě
Pavel Landovský byl bezpochyby nezkrotným a obtížně zvladatelným bouřlivákem i v osobním životě. V klatovském divadle se seznámil s Helenou Albertovou, která tam pracovala jako čalounice. V roce 1962 se vzali a z druhého manželství se jim narodily dvě dcery, Beatrice a Andrea. Beatrice vzpomíná na otce: „Mít otce bouřliváka znamená ,nemít tátu‘. V podstatě jsem vyrostla bez otce, jenom to nebylo pojmenované. Bylo to dokonce skryté, protože naše společné jméno šlo vždycky několik kroků přede mnou. Takže ať jsem kamkoli přišla, už tam byl stín mého otce. Fyzicky, jako táta s dcerou, jsme spolu byli v kontaktu celkem málo, ale společensky jsem s ním byla spojována až nepřirozeně často a dlouho… Než odjel, bylo to hlavně jeho bouřliváctví a sláva, které způsobovaly, že jsem nikde nebyla sama za sebe, a po jeho odjezdu do exilu to bylo jeho rebelství a vzdor, které iritovaly tehdejší systémy, a ty mě pak trestaly…
Jaké to bylo, mít otce bouřliváka a rebela, případně slavného otce? Byl to zcela zvláštní druh izolace, nepřenosný a nepopsatelný stav. Ať člověk udělá cokoli, je společností neustále posuzován prizmatem toho, co byl či nebyl jeho otec. Na intimnější úrovni nutno přiznat, že se otec skoro nikdy moc otcovsky nechoval. Byl nevyzpytatelný, divoký, silný a bezohledný. Být s ním, případně s ním a s naší mámou bylo někdy doslova nebezpečné. Oba milovali auta a rychlou jízdu, jezdili automobilové závody, nelenili se poprat i při řízení automobilu, pořád na sebe strhávali pozornost, jako by život byl soutěžní běh snímaný mnoha kamerami. Otec ještě více než matka vyhledával jakoukoli zábavu a dobrodružství. Domů se dostavoval jen ambulantně. Rodiče spolu byli manželé do mých dvanácti let, ale když se táta s mámou rozvedli, my děti jsme nic nepoznaly. Táta se v našem životě objevoval stále, a stále stejně ne-otcovsky jako předtím. Nevím, zda bychom já a moje sestra dětství přežily, kdyby se o nás nestaraly oba páry našich prarodičů, které po celé naše dětství zastupovaly své divoké a neukotvené děti.
Jen díky tomu, že táta zestárnul a znemohoucněl, našli jsme k sobě cestu. A dnes mohu říci, že mi umřel TÁTA. Ale kdyby zemřel v prvních padesáti letech mého života, mohla bych připustit, že odešel člověk, který mě zplodil a jehož podobu i jméno nesu, ale jinak nevyzpytatelný démon, u něhož si nemohu být ničím jistá…“


Otec v exilu
Emigrace či exil jsou mimořádně zátěžové situace pro každého, kdo něco takového zažil. Někteří vyprávějí o emigrantských snech. Jiní připomínají ztrátu domova, blízkých, rodiny či přátel. Pavel Landovský po několika letech vzpomínal: „Vypnul jsem si stesk po domově a takový věci. A věděl jsem, že někudy sem jednou vklouznu, že jednou díra v plotě bude. Ale když už jsem byl venku, nehodlal jsem sedět ve Vídni a hloubat, co doma.“
V exilu se začala rozvíjet rakouská kariéra Pavla Landovského. Hrál sice menší role, ale v ceněných inscenacích významných renomovaných režisérů, jak dodává ve Vídni žijící Dunja Slavik: „Chodili jsme rádi na jeho představení do Burgtheatru. Hrál s těmi nejlepšími režiséry, nezapomenutelně například v inscenaci Petra Zadeka Čechovova Ivanova, v jeho Kupci benátském, dále v Paymannových inscenacích, například Vilému Tellovi. Když jsem za ním jednou byla v divadelní kantýně, představil mne Maxu Frischovi, v jehož hře Pan Biedermann a žháři právě hrál. I když se k němu v divadle chovali všichni neobyčejně kamarádsky, Pavel hodně trpěl svými jazykovými problémy, které ho herecky limitovaly, a vytvořil si z nich opravdová traumata. A když kolem roku 1983 dostal nabídku na hlavní roli v dvoudílném koprodukčním televizním filmu podle známé knihy Johna Knittela Via mala – měl tam hrát postavu horala mluvícího švýcarským dialektem, tudíž by cizí akcent nebyl na překážku, protože pro diváka by byl tento nářeční dialekt překládán titulky –, Pavel tuto nabídku odmítnul, přestože bylo jasné, že film by mu přinesl velkou slávu. Asi se zalekl.“

Listopad 1989
Pavel Landovský hned v listopadu 1989 přijíždí do Prahy, ale ani tento jeho příjezd není jednoduchý. Beatrice Landovská vysvětluje: „V euforii listopadových událostí se poněkud ztratilo další trauma, které se týkalo táty… Táta směl překročit hranice až jako jeden z posledních. Karel Kryl už zpíval na Letný, a táta stál na československo-rakouských hranicích a nechtěli ho pustit domů… Čekal tam tři dny. A my jsme čekali na něj… Pustili ho zpátky domů až v den generální stávky, v pondělí 27. listopadu. V Bratislavě na náměstí ho vítaly tisíce lidí pokřikem ,Vítaj doma!‘ a my jsme se tlačili v Divadle Na zábradlí, kde na něj po večerním programu čekala další spousta lidí do půl třetí v noci. Náměstí u divadla bylo plné a přilehlé ulice také. Hned jak dorazil, před divadlem se na něj přilepily dvě nejmenované slavné režimní herečky, které on téměř na svých zádech pronesl ve špalíru až na jeviště, a tedy potažmo i do nové doby… Zato my jsme se s tátou nestihli ani uvítat. Povedlo se to až k ránu, o mnoho hodin později – v našem rodinném bytě, kam jsme se kdysi, po otcově odjezdu do exilu, sestěhovali všichni, kteří jsme tu zbyli, to znamenalo i s naší babičkou, tátovou mámou. Ta se ale revoluce a návratu svého syna nedožila. Zemřela rok předtím… Táta tehdy procházel nevěřícně bytem, kde byly ještě předměty a nábytek z jeho dětství, v postýlce spala jedna z dvou jeho vnuček, které nikdy neviděl, a pro nás byl tehdy jako vyměněný… Ke své původní ,bouřlivácké‘ povaze se však probudil během několika dalších revolučních dní… A pak začalo složité období mého života. Zvládnout konjunkturu rodinného jména, která nastala po převratu, a zvládnout reálný výskyt ztraceného otce v našem každodenním životě – po revoluci totiž přebýval v našem pražském bytě – bylo pro mne stejně náročné a těžké jako přijmout kdysi prokletí a odmítnutí předchozím režimem. Ale to už je jiná kapitola.“
Na setkání vzpomíná i jeho syn Jakub Landovský. „Táta byl razantní, takže se vrátil razantně, to nepopírám. Mně bylo třináct let a od pádu železné opony jsme se viděli mnohem víc. Dokonce jsme spolu i bydleli a náš vztah byl takový živý, zábavný a já na něj moc rád vzpomínám. A čím dál víc si uvědomuju, že když vidím svého syna, je zhruba tak starý, jako jsem byl já, když táta po Chartě odjížděl a když jsme se potom my zase vraceli zpátky z Vídně. A uvědomuji si, že bych nechtěl zažívat to, co zažíval táta, že by vztahy, které měl k dětem, byly přetrhány. A ještě je důležité říct, že v tom nejsem sám. Že mám tři sestry z tatínkovy strany, kterých se to samozřejmě také týká.“
Důkazem toho, že Pavel Landovský zůstal rozkročen mezi Československem a Rakouskem, bylo, že si pořídil dům, kde řadu let pobýval, nedaleko česko-rakouských hranic v Jevišovicích. „On do Československa pořád jezdil, ale až do své penze byl dál členem Burgtheateru, kde hrál ještě tak pět šest let po revoluci, protože tam přece jenom našel i přátele a oni ho brali takového, jaký je. I když to třeba haprovalo s němčinou, tak přece jenom v rakouských hrách je hodně rolí, kde se ,béhmakuje‘. Oni tomu tak říkají, když člověk umí německy, ale zůstane mu v tomto případě český akcent. Takže pro něj bylo dostatek rolí, samozřejmě ne takových, jaké by si třeba představoval, ale přece jenom do souboru zapadl a nějakým způsobem tam byl spokojený. I když to samozřejmě nebyla jeho volba,“ vysvětluje Monika Arkai.
Až po svém odchodu do penze se Pavel Landovský přestěhoval do středočeského Kytína, kde po dlouhé nemoci zemřel 10. října 2014. V roce 2002 mu prezident Václav Havel udělil medaili Za zásluhy.



Související články:
Nejnovější články:
Starší články:

 





Rozhovor

Turistický seriál: Zámek Vizovice

Vizovice 200Milí čtenáři, s prázdninami jsme se u nás rozhodli podívat se pod pokličku různých turistických cílů. Seznámíme vás s životy kastelánů několika hradů a zámků, podíváme se na zoubek strašidlům a představíme pár muzeí. Nebudou ...

Hledat

Chaty s osobností


Literatura

Jak se úspěšně učit?

Jak se ucit perexNení podstatné, jestli se učíte ke zkoušce do školy, rozšiřujete si své vzdělávání při zaměstnání nebo studujete čistě z vlastního zájmu. Důležité je ale vědět, jak se učit opravdu efektivně, aby vaše úsilí přineslo vytoužené výsl...

Divadlo

Rozloučení s pohádkou O perníkové chaloupce se nadmíru povedlo

pernikova chaloupka200Neděle 17. února 2013 se nesla ve zlínském Městském divadle v duchu loučení. Dětští diváci a jejich rodiče měli možnost naposledy vidět oblíbenou pohádku O perníkové chaloupce aneb Jenom jako....

Film

Jaká je autenticita vjemu?

aute 200Ačkoli obě nyní hodnocené knihy, jak Holubcovo Ještě nejsme za vodou, tak Malaníkové Autenticita ve světě médií, jsou maximálně rozdílné, spojuje je důraz na prozkoumávání vnějškově doložitelných faktů a hodnověrnost následné percepce. Není pak rozhodu...