Kultura21.cz

Před časem jsme zveřejnili rozhovor s vítězkou naší soutěže Všechny vůně a chutě světa Bárou Adamcovou, která právě nyní tráví rodinnou dovolenou na Bali. Podělí se s námi o nové zážitky a postřehy z této exotické země, které si zapisuje formou deníku. Přenesme se do prostoru, kde se turisté oddávají relaxaci, meditacím a báječným masážím. To vše je korunováno nádhernou přírodou a památkami, které jistě stojí za poznání.

23. 2. 2015. Tak jsem se vnitřně sama se sebou dohodla, že o této cestě chci napsat. Věděla jsem to už v letadle a po příletu do Denpasaru jsem se v tom ještě více utvrdila. Toto místo – Bali – rozhodně nezůstane bez mého povšimnutí. Ano, jsem tady od 22. 2. 2015. S rodinou jsme se vydali za horkým indonéským počasím právě v době té nejvlezlejší zimy v České republice. Takže budu psát – když nic, mám své psaní.

Cesta byla opravdu náročná, aneb vstávání ve čtyři hodiny ráno (což mně osobně nedělá takový problém, ale chci to trochu zdramatizovat), kolem osmé přílet do Frankfurtu. Dále dvanáct hodin v letadle směr Taipei na Taiwan a po přistání, které bylo více než vysvobozením, další dvě hodiny čekání, jen abychom si zase vlezli do letadla společnosti China Airlines a nechali se po šesti hodinách dopravit do hlavního města Bali – Denpasaru. Nevím, jestli je nutné psát, že to bylo OPRAVDU vyčerpávající.

Musím říct, že nás docela překvapilo, jak je zdejší letiště obrovské. Krásná velká hala provoněná vonnými tyčinkami, protože by přeci bylo nepředstavitelné, aby tady, na Bali, nebyly stále v dohledu vonné tyčinky a listy květin spolu s nejrůznějšími esencemi.

Vcelku rychle jsme prošli kontrolou přes usměvavého Balijce, který se tvářil přinejmenším velice šťastně. Kufry a hurá ven, kde na nás čekal zaměstnanec z resortu RelaxBali. Sice jsem napsala slovo „resort“, ale je to spíše potápěčská základna a takový malý nádherný komplex bungalovů s krásnou restaurací a hlavně s nespočtem meditačních plošinek, které jsem si naprosto zamilovala! První večer jsem dokonce na jedné z nich při pohledu na moře za zvuku těch tesklivých vln usnula a vyčerpaná tou cestou a vším jsem se tam několik hodin jen povalovala.

Při výstupu z letiště nás zasáhla extrémní vlhkost a počasí jako v prádelně. Bylo sice trochu pod mrakem, ale nikdo z nás není člověkem, který by přímo lačnil po opékání těla na prudkém slunci. Objevily se první chrámy a já si jen pomyslela: „Už cítím rovnováhu.“ (Vůbec za to nemůže knížka od E. Gilbert, kterou zrovna čtu. Ale ne, vážně??!)

Čekal na nás malý autobus z RelaxBali, a tak jsme se mohli vydat na poslední etapu té ubíjející cesty směrem na severovýchod Bali. Cesta trvala skoro tři hodiny a musím říct, že to opravdu uteklo, neboť se nám pořád naskýtaly krásné výhledy. Začalo to Denpasarským okolím. Všude pojízdné stánky s jídlem, tvářící se celkem fórově, ale jako správný cestovatel věřím, že bude skvělé. Dále všude u cest manufaktury s ručním nábytkem a hinduistickými soškami. Ukázalo se, že Balijci jsou neskutečně zruční. Škoda, že si nemůžu do letadla vzít třeba dveře (zvláštní přání na patnáctiletou slečnu, že?), nebo třeba malou komodu z toho nejkrásnějšího kousku dřeva, jaké jsem kdy viděla, jakoby lehce poznamenané tyrkysovou barvou, zrcadlo, velkou vázu… Jako další přišly na řadu malé vesničky, žijící již po staletí každá svým životem. Co zmínit musím, jsou rýžová pole, protože když zapadá slunce a za obrovskou horou se valí mlha a na celé ty čtvereční kilometry rýžových polí to hází nádech zlata, chtěli byste si tento výjev nechat uložit do hlavy a několik hodin se na nic jiného nedívat. Studovat tu dokonalost!

Konečně jsme se večer dostali na místo a z celého srdce jsem si to zde zamilovala. Hlavně ve chvíli, kdy jsem vešla do nesmírně krásně zařízeného pokoje. Je tady velký mohutný dřevěný stůl z jedné z těch ručních výroben a já slyším neustále vlny, co víc… když ležím v posteli a mám roztažené záclony, přes okna a prosklené dveře stále vidím moře… a ty meditační plošiny. Ty meditační plošiny!

Dali jsme si večeři. Delikátní, opakuji, delikátní jídlo! Jsem příznivcem zdravé výživy a raw food, což je přesně to, co si zde může člověk dát. Rozmanitý výběr z kontinentální, ale hlavně tradiční indonéské kuchyně v podobě krásných úhledných malých porcí.

Ještě něco! Byla jsem na balijské masáži, která je zde k mání. Mnoho z vás se teď pravděpodobně zamyslelo nad tím, že jsem za to musela dát velký obnos indonéských rupií, ale tak to opravdu není. Je známo, že v Praze se za půl hodiny zaplatí přibližně kolem šestnácti set korun, kdežto zde jsem za pár euro dostala padesát pět minut slasti prostřednictvím malých, ale překvapivě silných rukou milé Balijky. Masáž celého těla vonným olejem a předtím ještě koupel nohou v orchideové vodě. Nádhera! Vlastně když má šlechtitelka skončila s jednou nohou, děkovala jsem. Děkovala jsem Bohu a ostatním příčinám (ještě levituji dost vysoko nad otázkou, co za to vlastně může), že člověk byl stvořen s dvěma nohama, že celá ta nádhera mě čeká ještě jednou.

Foto: archiv autorky