V jižní části Francie u vesnice Gramat v regionu MIDI-PYRÉNÉES je jeskynní propast Gouffre de Padirac. Se svou stometrovou hloubkou nepatří mezi nejhlubší jeskyně světa, tou je v Abcházii Voronja-Krubera se svými 2080 metry. Ani není se svými 103 metry nejhlubší v Evropě, jak Francouzi uvádějí (Macocha má 138 metrů). Má ale také zajímavý podzemní říční systém, který je zčásti splavitelný na lodi, což patří mezi neobvyklé přírodní úkazy Francouzského středohoří.

O jejím vzniku se předpokládá, že to bylo následkem propadu stropu do velké vnitřní jeskyně, která již existovala ve 3. století a v 15. – 16. století byla obydlena (přírodní zdroj dusičnanu draselného – ledek, používaný jako hnojivo i jako tzv. rychlosůl). Jeskyně byla prozkoumána v roce 1889, pro veřejnost byla zpřístupněna po zprůchodnění části chodeb o rok později. Tolik z historie. A moje vlastní zážitky?

Velké množství trpělivě čekajících lidí. Naše výprava byla dopředu objednána, a tak jsme nečekali dlouho. Bylo tam i mnoho francouzských rodin s malými dětmi, což mne uklidnilo, že to nebude zvlášť náročné. A proto když průvodkyně ukázala, že dolů se lze dostat výtahy (fronty), nebo pěšky po schodech, považovala jsem schody za dobré rozhýbání svého těla po cestě autobusem.  Nebyl to dobrý nápad. Po železných úzkých točitých schodech jsem k tomu závěru brzy došla. Také mi došlo, že to číslo 455 ve francouzštině znamenalo počet schodů, a ne nadmořskou výšku. Frontu na lodičky už jsem raději neobešla (ono to vlastně ani nejde), ale také jsem se přepočítala, že ta prohlídka bude jen na lodičkách. Jeli jsme však jen na druhou stranu jezera, a pak se ukázala krása jeskyně ve své mohutnosti. Vždyť 90metrový stalaktit nevidí člověk často. Neuvěřitelně úžasné struktury krápníků, vodopádů, vápencových jezírek s různým zbarvením a vše osvětlené tak, aby se dosáhlo tajuplné atmosféry, chvílemi jsem si připadala jako na jiné planetě. Prohlídková trasa je vybrána tak, aby návštěvník mohl vidět to nejkrásnější, co příroda dokázala vytvořit. A člověk, ten tam k tomu jen přidal další desítky schodů. Ovšem ta námaha stála za to, bylo to impozantní, překrásné a hlavně jsem se tam neztratila. Nevýhodou je, že si nemůžete udělat vlastní fotodokumentaci té krásy (v té době mobil s foťákem ještě nebyl).

Pokud někdy do těch míst zavítáte, nenechte si ujít tento monumentální výtvor přírody, stojí opravdu za to. Alespoň malá ochutnávka z dostupných zdrojů na http://www.northofthedordogne.com/padiraccaves.php

Zdroj foto: http://www.northofthedordogne.com/padiraccaves.php

www.culturea.cz