Každé úterý po několik měsíců máme kousek od domu trh („laikí“). Od sedmi ráno do nějakých čtyř odpoledne si můžete vybrat čerstvou zeleninu, ovoce, vejce, ryby, olivy, luštěniny, kaštany, oříšky a podobně. Čím dřív přijdete, tím větší výběr. Po poledni se zásoby úží, ale zase se snižují ceny. Když přijdete kolem třetí odpoledne, nakoupíte už jen zbytky, zato za pakatel. Domů si to nikdo vozit nechce.

Já chodím věšinou ráno, ráda se procházím mezi krásným čerstvým ovocem a zeleninou. Chci si vybrat pěkné kousky a je tu i méně lidí. Líbí se mi i atmosféra trhu. Prodejci tu pokřikují: „Já mám nejlepší brambory v celém Řecku.“ „Panenko, pojď si nakoupit ke mně!“ „Kilo za euro!“ „Ochutnejte!“ „Nech ty jeho pomeranče, zlato, mám lepší!“ přebíjejí se s úsměvem a nikdo se na nikoho nezlobí. Je samozřejmostí, že vám dají ochutnat jablko, jahodu, rajče nebo cokoli jiného než si je koupíte. Dnešní dopoledne na trhu bylo dokonalou ukázkou toho, jak to tady chodí.

Většinou házím celý týden do košíčku drobné abych měla na trh. Dneska jsem ale jako na potvoru neměla žádné a šla jsem s padesáti eurovou bankovkou. Kupuji brambory a ptám se, jestli bude mít drobé zpátky. „Kde bych je vzala, srdíčko moje,“ povídá paní, která do Athén na trhy jezdí ze své vesničky, kde ty výborné brambory pěstujes manželem. „Máš drobný za pade?“obrací se stánkaře vedle. „Nemám, lásko,“ odpovídá třicetiletý mladík skoro šedesátileté paní. Nevadí. Vyhrabu z kapsy všechny drobné a je to přesně, kolik jsem potřebovala. Je mi však jasné, že s padesátkou nepochodím a vracím se k prvnímu stánku s vajíčky, kde jsem stálou zákaznicí. „Rozměnili byste mi?“ ptám se s úsměvem a čekám kladnou odpověď. „Samozřejmě! Jak se máte? Připravím vám rovnou 30 červených a vezmete si je, až se budete vracet?“ ptá se prodejce, který si s přehledem pamatuje, co kupuji. „Děkuji, zastavím se při zpáteční cestě,“ usmívám se a jdu dál. Jablka, mandarinky, okurky, cibuli...Ještě citróny a mrkev. Dávám je ke zvážení. „Dvě eura?“ ptá se zelinář a ani nečeká na odpověď a přihazuje jednu mrkvičku, aby byla konečná cena pěkně kulatá.

Teď už jako správná „Řekyně“ nakupuji po kilech. Zato když jsem chodila na trh zpočátku a říkala, že chci 4 jablka, ptali se mne:“4 kila?“ :-) Nejíst v Řecku ovoce a zeleninu je prostě hřích. Proto také nemůžete chodit po francouzsku s košíčkem přes ruku jako dáma, ale pěkně s nákupní taškou na kolečkách jako mívaly naše babičky nebo s drátěným vozíčkem. Praktičnost nad styl ? Kdo by se taky v ruce tahal s několika kily brambor, jablek a pomerančů a cibule.

„Lahodná slaďoučká jablíčka kilo jen za euro,“ volá na mě další ze stánkařů. „Dneska už jablka mám, příště!“ směji se na něj. „Nevadí, pojď ochutnat, ať mi věříš, že jsou výborná,“ láká dál a už jedno krájí. Je opravdu šťavnaté a moc dobré. „Příště se stav a pamatuj si, že jsme ve třetím stánku za křižovatkou!“ podává mi druhý kousek jablka. Ještě pomeranče na džus, vzpomenu si. Fouká a je zima, jak v psinci. Už to dneska zabalím a vrátím se domů k psaní. Platím pomeranče a razím zpět. Jen se stavím pro vajíčka a hurá domů do tepla. Když konečně dojdu davem k vajíčkům a zaplatím, někdo mi ťuká na rameno. Otočím se a za mnou stojí pán, od kterého jsem koupila pomeranče. „Fešando, zapomněla sis je na stánku,“ říká. Běžel za mnou přes půl trhu, aby mi je dal. Mohl se na to vykašlat, ale to by nikdy neudělal.

A takoví jsou lidé tady v Řecku.