V Indonésii nás uctívali jako bohy. Nechápali, jak můžu mít tak modré oči!
Banner

V Indonésii nás uctívali jako bohy. Nechápali, jak můžu mít tak modré oči!

Cesta4"V Indonésii nás uctívali jako bohy. Nechápali, jak můžu mít tak modré oči," říká Marta Cedivodová, která procestovala kus světa. Jen tak s batohem na zádech. Má za sebou setkání s medvědem, nebezpečnou jízdu stopem po Evropě, nehodu na skútru v Indonésii, pokousání koněm v Argentině a spoustu dalšího dobrodružství, o kterém mi povyprávěla.

Marto, prozraď mi, jak to všechno s tvým cestováním vlastně začalo?

Cestovat jsem začala, když jsem se v roce 2014 vracela z Austrálie. Letěla jsem do Malajsie, odtamtud jsem jela vlakem do Thajska, autobusem do Kambodže, na Srí Lanku, na Taiwan, pak do Japonska a domů. Všechno jsem zvládla během jednoho měsíce, v různých zemích jsem zůstávala jenom týden. Stačilo mi, abych se tam podívala a zase jela dál. Na to, abych tam zůstala déle, nebyl ani čas, ani peníze.

A to jsi cestovala sama?

Ano, tehdy ještě sama. Po roce jsem se začala nudit v práci, která mě vůbec nebavila. Proto jsem se rozhodla odjet se svou tehdejší přítelkyní Ladou na skoro devíti měsíční výlet po celém světě. Začalo to Indonésií, protože se daly sehnat levnější letenky, pak následovala Austrálie a Zéland. Lada se potom musela vrátit domů a já jsem pokračovala sama do Argentiny, Brazílie a nakonec nákladní lodí přes Atlantik do Španělska, kde se ke mně Lada znovu připojila. Potom jsme se obě vracely stopem přes celou Evropu až do České republiky.

Stopem? To snad nemyslíš vážně…

Myslím. Zpočátku nám nechtěl nikdo zastavit. O Španělech si myslím své. Stopaře prostě zřejmě neberou. Stopovaly jsme s Ladou u cesty, všude bylo krásně vidět, ale stály jsme tam asi 4 hodiny v tom největším vedru. Měla jsem pocit, že je na slunci tak 600 stupňů. Opravdu nám nikdo nezastavil, takže jsme unavené odešly spát na nedaleký kopec, odkud byly krásně vidět hvězdy. Druhý den jsme to zkoušely znovu. Nějak to dopadlo a nakonec jsme se v pořádku dostaly domů.

Utkvěl ti v hlavě někdo ochotný, kdo vám třeba nejvíce pomohl?

Tak ochotní byli všichni ti, kteří nám zastavili. Ti ostatní už ani tak ne. (směje se). Nejvíce se ale nezapomíná na ty rizikové situace, a těch jsem na svých cestách nezažila zrovna málo. Ale i na ty se nakonec zapomene a zůstanou jenom ty nejhorší, kterých zase tolik nebylo. Na tom stopu bylo potřeba dávat si pozor na úchylné lidi. Tomu se prostě na cestách nevyhnete. Když vzniklo takové podezření, poslala jsem Ladu sednout si dozadu, a já se usídlila na místě spolujezdce. Vždycky u sebe nosím nůž, v takových situacích je dobré být ve střehu.

Cesta2

A obtěžoval vás někdo?

Dá se to tak říct. Nejvíce jsme se asi bály, když nám zastavil jeden Slovinec, kterého jsme stoply ve Švýcarsku. Byl to velký a silný chlap, který se mě ihned poté, co jsem se usadila zeptal: “Věříš v Boha?” V tu chvíli by se ve mně krve nedořezal. Instinktivně jsem sahala po svém noži. Snažila jsem se odvést pozornost v komunikaci, protože začínal mít nepříjemné narážky. Ptal se, jestli je Lada moje přítelkyně, a zda u něj nechceme přespat. Opravdu jsme se modlily, ať už konečně zastaví a můžeme odejít z toho auta. Nakonec všechno dobře dopadlo, ale takové řeči nejsou nikomu příjemné, když toho člověka neznáte a nevíte, co všechno by vám mohl udělat.

A co třeba nějaké další rizikové situace?

Když jsme byly s kamarádkou v Rumunsku, zažily jsme jich více než dost. Například s partou opilých mladých mužů, kteří nás překvapili v jednom opuštěném objektu, ve kterém jsme se rozhodly přespat. Naštěstí jsme všechno vykomunikovaly, i když to nebylo vůbec jednoduché. Mnohem horší komunikace však byla s koněm v Argentině, který se mi zakousl hluboko do ramene, anebo s medvědem, který mi sebral batoh a připravil mě nejen o borůvkový prášek k snídani, ale roztrhal i můj úžasný spacák s kachním peřím.

Předpokládám, že jste skončily na stromě...

Samozřejmě. Během jeho dovádění jsme se s kamarádkou krčily na stromě, protože nás nenapadla žádná jiná možnost, kam bychom před ním mohly utéct. V tu chvíli vylezeš na ten strom tak rychle, že ani nevíš jak. Pochopitelně jsme se bály slézt, tak jsme tam strávily nějaký čas do té doby, než šla kolem nějaká slečna se psem, která nás nakonec vzala k sobě domů přespat. Dodnes mám suvenýr - láhev na vodu s otiskem medvědích zubů, a dokonce jsme byly i v rumunské televizi ve zprávách, kde lhali o tom, že nás zachránila horská služba, všechny tři, i tu holku.

Ach, to zní velice dobrodružně! Raději se ani neptám, co dalšího vás ještě potkalo….

Tohle bylo právě na zcela jiném výletu, ale s Ladou jsme zažily jednu opravdu nebezpečnou situaci, kdy došlo k našemu zranění. Bohužel jsme se nějak nešikovně vybouraly na skútru. Stalo se to v Indonésii. Protože jsme obě měly sedřenou kůži snad úplně všude, museli nás odvézt do nemocnice a ošetřit. Trvalo poměrně dlouho, než jsme se z toho dostaly. Navíc si představ, jaké je v Indonésii horko.

Cesta4

To si dovedu představit, takže hrozila infekce...

Jasně, hrozila nám infekce nebo otrava, takže jsme preventivně dostaly antibiotika a spousty různých léků, třeba proti bolesti a podobně. Protože jsme potřebovaly klid a hlavně i chlad na uzdravení, na první tři dny jsme si zaplatily hotel s klimatizací. Velice jsme uvítaly konečně normální záchod, protož v Indonésii mají všude turecké záchody a my jsme měly tak odřená kolena, že dřepnout si bylo zhola nemožné.

Když už jsme u toho zranění, jak jste to měly s pojištěním? A co všechno jste měly s sebou pro případné rizikové situace?

Zaplatily jsme si pojištění na rok, které platilo pro všechny státy. Ošetření v nemocnici jsme tedy měly zdarma. Léky jsme si sice musely zaplatit, ale později nám je pojišťovna proplatila. Já jsem měla všechno zabezpečené. Měla jsem s sebou hamaku, ve které spím, dokonce jsem tahala i stan, který nás na Zélandu zachránil v období dešťů. Po dvou dnech v něm jsme s Ladou dostaly ponorkovou nemoc, a ona pak ze zoufalství běhala nahá v dešti po lese.

Chápu. Takže jste měly veškeré vybavení do lesa?

Měla jsem všechno k tomu, abychom dokázaly přežít týden v lese. Samozřejmě jsme měly i solární nabíječku, powerbanky na telefony, protože jsme se řídily podle navigace, ešus a vždy bylo potřeba koupit si plynový vařič, který si člověk prostě nemůže vzít s sebou do letadla. Jeho shánění bylo poněkud náročné, protože ne vždy se ti podaří koupit bombu na uzávěr, který máš, a která nestojí majlant.

Jak dlouho trvala rekonvalescence?

Rekonvalescence trvala asi měsíc i déle. Během té doby jsme nemohly fyzicky pracovat, což byl klasický způsob zajištění obživy, proto jsme potom odjely na sever Jávy, kde jsme asi 2 týdny učily angličtinu. Ubytování bylo hrozné. Všude byli švábi a v jídelním stole bydleli mravenci, kteří se každé ráno vyrojili a dojídali zbytky z naší snídaně. Ale zvykly jsme si. Byl to zdejší standard, nakonec mi to nepřišlo tak nepřekousnutelné. Oni nemají tolik peněz, aby si mohli vybírat. Kluci se tam v 16ti učí angličtinu, aby mohli odjet na zaoceánskou loď a vydělat nějaké peníze, které by doma ve vesnici nikdy nevydělali.

Takže jste učily angličtinu právě takové kluky?

Ano. A pomalu jsme si tam začínaly připadat jako celebrity. Možná si zdejší obyvatelé mysleli, že je navštívili bohové, protože nás neustále někdo fotil a chtěl si s námi povídat. Jáva není až tak turisticky zprofanovaná jako Bali, kam jezdí každý. Z Jávy na Bali je to přitom kousek, ale po odjezdu na Bali jsme měly pocit, že jsme úplně v jiné zemi. Lidé byli nepříjemní, opilí a taxikáři se obecně chovali hrozně.

Cesta3

Kam jste se vydaly po svém uzdravení?

Měly jsme jet do džungle učit se permakulturu. Žila tam skupina lidí, kteří měli solární panely a skvělou ekologickou koupelnu. Bylo to takové jezírko, kam šly všechny odpady a lekníny a hyacinty to přefiltrovávaly. Nakonec jsme tam odjely až později po uzdravení.

Jak se k vám chovali lidé v Indonésii? Musely jste tam působit poněkud exoticky...

No právě. Všichni si chtěli moc povídat, neustále za námi běhali a chtěli se s námi vyfotit. To bylo na denním pořádku a někdy to bylo už opravdu vyčerpávající. Běhaly za námi i děti. Každý den k nám přišlo třeba tak 20 lidí, kteří toužili po kontaktu a komunikaci. Jedna paní mi dokonce políbila ruku. Zažila jsem, že se mě ptali, jestli nemám čočky, protože nemohli uvěřit tomu, že mám tak modré oči. Mluvila jsem i se zdejší policií a ptala se je na korupci, protože celá Indonézie je zkorumpovaná…

A jak ses s nimi domluvila? Anglicky?

No v té Indonésii to bylo právě s komunikací horší, protože oni anglicky zrovna moc neuměli. A to si tolik chtěli povídat…

Zajímá mě ještě ubytování. Kde jste všude vlastně bydlely?

My jsme si předem domluvily pobyt přes helpx.net, kam se registruje kdokoliv, kdo má turistům, co nabídnout. Vlastníš třeba loď, farmu, pole s bramborami a někdo přijede, kdo ti s tím pomůže. Na oplátku dostane ubytování a stravu zdarma. Nepsaným pravidlem je, že by se měly odpracovat 4 hodiny denně, ale někdy je to samozřejmě víc. Záleží na domluvě. Stravu dostaneš třikrát denně. Takhle si prostě můžeš vybrat jakoukoli zemi na světě a nemusíš řešit, že je něco drahé a neubytuješ se vůbec.

Cesta6

Jak dlouho jste na daných místech zůstávaly?

Asi týden, to nám tak stačilo k tomu, abychom se seznámily, podívaly po okolí a udělaly nějakou práci. Kultury je taky dost, hostitelé se většinou snaží své hosty zabavit a připravit jim zážitky. Takže můžeš jít třeba do kina, na koňské dostihy, na piknik nebo různé výlety. Oni se zkrátka i postarají o tvoji zábavu. V Austrálii jsme dokonce s Ladou oslavily Vánoce.
Tam bylo opravdu krásně, chodily jsme na výlety k jezeru, válely se na zahradě a jedly pomeranče. Na tomhle místě se nám hodně líbilo, takže jsme tam nakonec strávily 2 týdny.

A jakou práci jsi tam obvykle vykonávala?

To bylo různé. Co, kdo potřeboval. Často jsme něco natíraly, vždycky šlo o nějaké běžné práce. Protože jsem technicky zdatná, spravovala jsem kliky a píchlé gumy na táčkách, s Ladou jsme stavěly skříň z Ikei, snad celý týden. V Austrálii měli po vzoru Angličanů u zdi na zemi okrasné desky, které bylo třeba navrtat a nařezat do úhlů. Lada se tam tehdy naučila vrtat. Jinak třeba na borůvkové farmě jsem potřebovala zůstat ještě týden, tak jsem likvidovala plevel, poryla záhony, svařila jsem jim vozík na dřevo, mimochodem moc pěkný, exclusive. V Brazílii jsem taky svařovala - okna a panty. Hostitel mi za to i platil, protože si to tak přál. Neprotestovala jsem. Anebo se uklízí, dostaneš třeba za úkol vyklidit kůlnu, podojit krávu, zkrátka cokoli….

Věřím, že těch dobrodružství máš za sebou hodně. Chystáš se zase na nějaké cesty?

Mám teď práci, ve které dost cestuju, takže mě to už tak neláká. Jsem ráda, když můžu být doma, takže prozatím ne. Maximálně na dovolenou na pár týdnů. Na podzim jsem strávila pár týdnů v Norsku, a na jaře v roce 2020 poletím na tři měsíce do Austrálie, ale nic delšího teď v blízké budoucnosti nehrozí.

Cesta1

Foto: ilustrační fotky z cest Marty Cedivodové


 

Přihlášení



Banner

Anketa

Která kniha od Aleny Morštajnové se vám líbila nejvíce?

100%   (42)
0%   (0)
0%   (0)
0%   (0)
0%   (0)
0%   (0)
Loading...


Rozhovor

Rozhovor Barbora Mochowa: Chci dosáhnout hutnějšího zvuku

BarboraMochowa-2aBarbora Mochowa upoutává posluchače svých koncertů éterickým hlasem a zasněnými písničkami, které se pohybují na pomezí populární a vážné hudby. Na koncertech se doprovází na klavír, někdy ji doplňují hudebníci ze smyčcového U...

Hledat

Chaty s osobností

Z archivu...


Literatura

Jak se žilo na černé listině

cerne 200Na přelomu 40. a 50. let, kdy naplno hořela studená válka, se v USA rozpoutal hon na komunisty, prý ohrožující americkou bezpečnost, z pohledu postižených připomínající dávné pronásledování čarodějnic. Počínání "vrchního inkvizitora" senátora McCarthy...

Divadlo

Bratři Bubeníčkové přivezou do Plzně choreografii inspirovanou filmem Piano z prostředí Nového Zélandu i maorské kultury

bubenic200Na pozvání Evropského hlavního města kultury 2015 přijíždí do Plzně slavný baletní soubor Les Ballets Bubeníček Jiřího a Otta Bubeníčkových. 18., 19. a 20. července uvedou oba bratři v Novém divadle DJKT svůj letošní nový program, ve kterém vysto...

Film

VELKOLEPÁ AUDIOVIZUÁLNÍ SHOW TITANIC LIVE ZAHÁJÍ V PRAZE SVOJI EVROPSKOU PLAVBU

Titanic 200Titanic – jeden z komerčně nejúspěšnějších filmů v historii kinematografie a neméně úspěšná hudba z toho snímku ožijí společně ve strhující audiovizuální show “Titanic Live”, která zamíří ze světové premiéry v lo...