Kultura21.cz

Nedávno jsem zde psal o obsáhlé knize Západ, nebo Východ, poskládané z desítek názorově rozrůzněných textů, které se v období 1918-1948 zabývaly zahraničním směrováním Československa (viz http://www.kultura21.cz/historie/15475-zapad-nebo-vychod).  Obsahovala také příspěvky zanícených katolíků, kteří nacházeli svůj ideál zejména ve fašistické Itálii. Pochopit, proč se tak dělo, pomůže historik Jaroslav Šebek, jenž se v knize ZA BOHA, NÁROD, POŘÁDEK zabývá mnohdy antidemokratickým smýšlením zdejších katolíků české i německé národnosti v meziválečném období.

Ve 24 kapitolách podrobně probírá měnící se postoje nejen v domácím, ale mezinárodním kontextu, všímá si jak reakcí Vatikánu, tak situace v nacistickém Německu, kde katolická církev začala být pronásledována už jen z toho důvodu, že v totalitním státě podřízeném jedině nacistické ideologii mohla fungovat jako mimostranická (neřkuli protistranická) platforma. Bohužel úloha protestantů jako další významné náboženské síly je spíše pomíjena.
Šebek popisuje nejen hmatatelné projevy, ale se stejnou pozorností načrtává také kontext (například antisemitské výpady v těsně pomnichovské republice, které provázelo odsouzení předchozího dvacetiletí samostatnosti). Přibližuje ovšem také kořeny, z nichž jednotlivé skutky vyvěraly – takže není divu, že v úvodu svého pojednání se vrací k postavení katolické církve před první světovou válkou, kdy sílil nacionalismus český i německý. Katolickou církev v českém prostředí diskreditovala rovněž loajalita církevních elit vůči habsburské monarchii i upřednostňování německy mluvících (arci)biskupů.
Německé etnikum, které se stalo součástí nově vzniklé československé republiky, se nikdy nesmířilo s touto skutečností a zejména po nástupu Hitlera volalo po připojení k (nacistické) Říši. To se samozřejmě týkalo i katolíků a jejich duchovenstva – budoucí kněží dokonce hromadně vstoupili do Sudetoněmecké strany! Avšak i postavení českých katolíků bylo v republice složité – politická reprezentace se odvolávala na tradice husitství, sílilo sekularizační hnutí, které se právě u nás dočkalo největšího rozmach ze všech nástupnických států, vzniklých po rozpadu monarchie. Ostatně je vhodné si připomenout i to, že v meziválečném Československu fungovala asi nejspolehlivěji demokracie – oproti autoritativním režimům řekněme v Polsku nebo Maďarsku, k nimž se již okleštěné Československo přiblížilo v období tzv. druhé republiky, které předcházela německému Protektorátu.
K oslovení širších vrstev společnosti posloužilo i propojení národní a katolické identity: pro katolického sebevědomí  se osvědčily dva celostátně rezonující fenomény: jednak svatováclavská tradice (zejména v Čechách), jednak cyrilometodějská idea (na Moravě).  Ostatně majestátní  svatováclavské oslavy v roce 1929 (podle tehdejších názorů uplynulo v onom roce tisíc let od zavraždění sv.Václava) jasně dokládaly pokusy o obnovení  předpokládané jednoty . Politickému katolicismu však příliš nepomohly, jak doložily následující volby – katolicky orientované strany spíše oslabily. Nepomohl ani vznik velkofilmu Svatý Václav, zbytečně těžkopádnému a proklamativnímu, kterému uškodilo i to, že v době triumfálně nastupujícího zvukového filmu byl natočen jako němý.
Katoličtí intelektuálové, spisovatelé i novináři (například Jaroslav Durych), snadno podléhali bojovnosti: zvláště v rušných 30. letech se vymezovali ve prospěch frankistického Španělska oproti opozičním silám, vnímaným jako prodloužená ruka bolševické Moskvy.  Také básník Jakub Deml dospěl k vyhroceným protižidovským výpadům. To samozřejmě vedlo – i na úrovni vysokých církevních hodnostářů včetně papeže – k přesvědčení, že největším nepřítelem je ruský komunismus (v nacistické terminologii židobolševismus) a jeho ateistické kampaně. I hitlerovské Německo byli nakonec ochotni vnímat – při všech výhradách – jako obranný val proti bolševismu. Například biskup Alois Hudal, nejprve hledající spojnice mezi křesťanstvím a nacismem, po válce pomáhal nacistickým zločincům prchnout před spravedlivým trestem do jihoamerického exilu.
Šebek své průzkumy v závěru shrnuje: zatímco české katolické kruhy vnímaly jako důležitý cíl svých snah vytvoření politické a společenské alternativy k demokratickému uspořádání, němečtí katolíci považovali za primární vyřešení národnostních problémů.  Snadno pochopíme, že turbulence provázené i leckterými negativními jevy zesílily zejména tehdy, ocitla-li se v krizi samotná demokracie, a to vinou snižující se důvěryhodnosti tradičních politických stran, neschopných řešit důležité problémy, přijmout rázná opatření a získat podporu obyvatelstva. V tom ostatně Šebek nalézá i poučení pro dnešek.

Jaroslav Šebek: Za Boha, národ, pořádek
Vydala Academia, Praha 2016, 462 s.
Hodnocení: 90 %