Kultura21.cz

Desítky postav má na svém kontě herec Jiří Bartoň, který si zahrál jak v kamenných divadlech, tak na alternativních scénách. Přitom je zajímavé, že se uplatnil nejen v činoherních, ale třeba ve vyloženě muzikálových rolích a že má ve svém repertoáru i šansony. V současné době hostuje v několika divadlech, ale současně ho můžeme znát také  z televizní obrazovky, kde se zatím uplatnil v rolích sígrů a záporňáků.

 

 

Máte spočítáno, kolik rolí na jevišti jste vytvořil?
Pokud se ptáte vysloveně na počet postav, tak to bude určitě něco kolem stovky, vzhledem k tomu, že jsem v řadě představení hrál i více postav najednou.

Jak vlastně dlouho hrajete divadlo a jestlipak si pamatuje, kdy poprvé jste stál na profesionálním jevišti?
Loni to bylo přesně dvacet let, co jsem poprvé vystoupil na profesionální scéně. Bylo to v Černínově režii Othella a šlo o naprosto podružnou roličku vojáka. Ovšem já ji bral tak vážně, že jsem si k ní tehdy napsal podrobný životopis, intenzivně tu postavu prožíval a při nějaké repríze se na jevišti dokonce „v rámci postavy“ rozplakal.

 

Studoval jste herectví soukromě, přičemž máte za sebou studium divadelní a filmové vědy. Jak vzpomínáte na  brněnská studia?
Vzpomínám na ně s velkou nostalgií. Zejména první  roky mých studií jsem hojně využíval  pro intenzivní hraní divadla a pro své milostné vztahy. Ty pro mě byly s divadlem – na rozdíl od studií – tím nejpodstatnějším.

 

Na studentské lásky vzpomíná asi každý rád. Jak to máte dnes? Stále pro vás láska a divadlo znamená to nejpodstatnější?
Ano, to zůstává a bude to tak asi vždy. Je to o vnitřním nastavení.

 

Zajímalo by mne, kdy se ve vás projevila touha být hercem?  A co na to vaše rodina?
Tato touha ve mně byla odmala, dokonce jsem nutil sousedovy děti hrát divadlo se mnou. Myslím, že jim to po chuti příliš nebylo. Rodina si moje životní směřování představovala docela jinak. Hlavně  taťka, který mi v dospívání řekl, že se s mým sklonem k divadlu nikdy nesmíří. Ovšem málo platné. Postupně ale, když během let viděl má představení, začal upouštět od své radikálnosti a myslím, že mi začal dokonce fandit.

 

Dovedete si představit, že byste se živil něčím jiným, než je divadlo?
Představit si to dovedu, ale vím, že by se mi po divadle,  po tomto způsobu práce, velice stýskalo. Pokud máte divadlo v sobě, osvojíte si určitý způsob cítění a myšlení a to nejde jen tak vykořenit.

 

Kdo vám vždycky nejvíc fandil a podporoval? 
Kamarádi a některé mé lásky.

 

Začínal jste v Brně,  vyzkoušel jste si také  alternativní scény. Herecky zajímavá a plodná byla beztak i vaše šumperská štace. Jak tohle minulé období hodnotíte?
Jednoznačně kladně, i když ne vždy  bylo jednoduché únosně skloubit soukromé a profesní záležitosti.

 

Na co z vaší šumperské éry vzpomínáte rád?
Rád vzpomínám na některé lidi, na situace, na okamžiky. Na svůj krásný podkrovní byt ve starém hereckém domě. Pokud se postav týká, miloval jsem třeba tu moji poslední, Antonína Důru z Rozmarného léta. Nebo doktora Dorna z Racka. I  léčitele Priessnitze. Taky renesančního prosťáčka Calandra. Všechny moje role jsou jako moje děti.

 

Role, která vás nejvíc potěšila a bavila vás i při derniéře?
Jedna astroložka mi kdysi doslova řekla: „vesmír vám vždycky pošle roli, na které vy si budete něco řešit.“ Kromě  už jmenovaných rolí zvlášť vzpomínám třeba na  Čapkova Foltýna, na postavu ctižádostivého spisovatele Františka Zavřela, na Mefista, na arogantního referenta z muzikálu Hvězdy na vrbě. Pokaždé je tam nějaký silný vnitřní důvod, proč se do mě ta postava zapsala. Je a bylo jich už hodně a já jsem za ně šťastný. Nezmizely a nějakým způsobem jsou pořád ve mně.

 

Dostal jste roli, která vás na samém začátku vyděsila, ale pak vás neobyčejně bavila?
Třeba Kaplan. Ne že by mě přímo vyděsila,  původně ji ovšem měl hrát někdo jiný a já díky okolnostem rychle „naskočil“. Baví mě neskutečně. Ale i Kaplana vnímám především jako určitý lidský charakter, ne jako nositele prvoplánového humoru. Před mnoha lety  jsem v rozhovoru s nějakým starým hercem narazil na větu  že „ každou postavu musíme vytvořit z toho nejhlubšího, co v sobě máme, a to i postavu veseloherní“. Pamatuju si to do teď, souzním s tím a myslím, že jedině takto to může fungovat.

 

Dovede vás rozhodit negativní popremiérová kritika?
Vždy o ní přemýšlím, pokud je konstruktivní, což je pro mě podstatné.  Jde také o to, zda je autor kritiky skutečně znalý věci a je schopen divadelní proces „objektivně“ hodnotit. Nejdůležitější je pro mě ovšem stejně nakonec můj vnitřní pocit.

 

Jste typ herce, na jehož tvář divák jen tak nezapomene. Uvědomujete si to?
Pár lidí mi to řeklo. Pokud to tak skutečně je, může to být  určitá vnější výhoda. Ale moji hereckou práci to v ničem a nijak neusnadňuje.

 

Před kamerou zatím nemám zdaleka tolik zkušeností jako s prací na jevišti. Ale velmi jsem si cenil postavy vraha Olizovače z Případů 1. oddělení. Moc mě bavil i primitivní, žárlivý noční hlídat Erik v seriálu Nebezpečné vztahy. A neonacista Rána ze seriálu Atentát.

 

Jak vzpomínáte na natáčení historického kostýmního filmu Jan Hus?
Tam jsem hrál takovou drobnou, spíš dekorativní figurku knížete Fridricha Braniborského. Ale bylo to příjemné a skutečně profesionální natáčení, čehož jsem si velmi vážil, protože ne vždy to tak je. A režisér Jiří Svoboda je velice vstřícný a milý člověk.

 

Vyzkoušel jste si i práci se zahraniční produkcí. Jaké to bylo?
Princip práce je podobný jako v tuzemsku, ale finanční podmínky jsou jiné. Hrál jsem menší postavu únosce dětí v německém filmu a produkce  neváhala zaplatit mi jeden z nejdražších hotelů v Praze, aby mě měla před natáčením druhý den ráno včas „čerstvého“ na place. Později jsem při jiných různých televizních produkcích pochopil, že toto byl vysoký nadstandard.

 

Když jste začínal anebo když jste svou hereckou kariéru plánoval, měl jste nějaké herecké modly, ikony? Kdo tehdy patřil k vašim oblíbencům?
Zajímavé je, že já měl v mládí spíše ženské herecké vzory. Miloval jsem a fascinovaly mě tři brněnské herečky, takové moje „bohyně“ – Alena Ambrová, Ivana Hloužková a Miroslava Kolářová. Každá byla pro mě nějakým způsobem silně magická. Z těch mediálně známých na mě ohromně působila Giulietta Masina, Dana Medřická a ve svých nejlepších rolích Adina Mandlová. Taky třeba Luba Skořepová byla velmi zajímavá, nevšední herečka.

 

Koho uznáváte teď a s kým byste rád herecky partneřil?
Baví mě hrát s kýmkoliv, kdo je inspirující a s kým se herecky a lidsky opravdu vnímáme.  Což je ode mě, jak průběžně zjišťuju, nárok poměrně mimořádný. V představení  pražského Vršovického divadla  „Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet“ pro mě toto neběžné souznění nastalo s Milanem Mikulčíkem. Je to opravdu vzácné, protože ne vždy na sebe herci v dialogu vnitřně slyší, často jen – a třeba i perfektně - profesionálně odehrají představení, ale „nic víc“… ten „otisk duše“ tam nezůstane.

 

Jste hercem na volné noze, spolupracujete s několika scénami a tak mě zajímá, kde a v čem vás můžeme v nejbližší době vidět?
Měl jsem začátkem roku hrát v seriálu Mordparta, ale protože jsem dostal těžký zápal plic, musel jsem natáčení odvolat. Moc mě to mrzelo. Dostal jsem také nabídku z německé filmové produkce, ale protože je to v jednání a já jsem pověrčivý, nebudu o tom mluvit. A všechno ostatní je ve hvězdách.

 

Pokud máte zrovna volný den, nehrajete ani se nemusíte učit text, co obvykle děláte? Jaké máte vlastně hobby?
Kromě divadla je mým zřejmě celoživotním osudem zájem o kulturní dějiny protektorátu a první republiky. A poslední roky se intenzivně věnuju taky numerologickým rozborům dat narození podle indického systému z konce patnáctého století.

 

Co vaše záliba v numerologii? Jak jste k ní vůbec přišel?
K numerologii jsem se dostal  přes paní Sašu Šerou z Lysic, vzácnou kamarádku, u které jsem absolvoval v minulých letech několik mentálních terapií,  zpětných pochodů do minulého života. Mohu říct, že mě tyto náročné lekce velmi posunuly. Jsem hluboce přesvědčený, že jsem byl za války v koncentračním táboře a regrese mě do velké míry od těchto podvědomých, drtivých stavů, s tím souvisejících, pomohla vyčistit.

 

Jak často jezdíte do rodného Kyjova? Máte tam kamarády nebo spolužáky? Jste s nimi v kontaktu?
Do Kyjova jezdím za rodinou zhruba jednou za měsíc dva, vždy na pár dní. Mám tam jednu kamarádku, s bývalými spolužáky ze základní školy ale v kontaktu nejsem.

 

Máte hodně přátel?  I takových, kteří chodí na vaše premiéry?
Pár přátel snad mám, ale takových těch skutečných je čím dál méně, zdá se mi. Nebo je to jen optický klam?  Každopádně to nemá znít skepticky, tak to cítím. Zároveň ale věřím tomu, že se člověk v životě potká s tím, s kým má a prožije to, co z nějakého důvodu potřebuje prožít. Včetně těch ztrát. Na premiéry mi nikdo pravidelně nechodí, ale to nepovažuju za žádné neštěstí.

 

Banální otázka, ale nemůžu se na ni nezeptat. Existuje role, po které toužíte? Je to opravdu ta chuděra Blanche z Tramvaje do stanice Touha, jak jste uvedl v kterémsi  rozhovoru?
Ta Blanche se mnou v určitém dávném životním období velmi rezonovala. Částečně to bylo i díky geniálnímu hereckému podání Mirky Kolářové v Městském divadle Brno. Konkrétní postavu, po které bych dneska toužil, nemám. Možná jednu, ale tu si budu muset napsat sám.

 

Jste na volné noze. Stálá angažmá třeba konkrétně v Praze vás nezajímá?
První roky po dobrovolném opuštění Severomoravského divadla jsem po novém angažmá netoužil a měl potřebu užívat si dobrodružnou svobodu volné nohy. V současnosti by mě už pravidelná práce na jevišti zase  lákala, ale ne vždy má člověk vliv na okolnosti. Na to s kým se potká, zda je takzvaně ve správný čas na správném místě. Je třeba věřit, že události plynou tak, jak mají.

 

Foto: archiv Jiřího Bartoně