Ruský car Petr Veliký vedl neustálé boje o svá území se Švédy u Ladožského jezera a o přístup k moři, a proto na ochranu této oblasti nechal vybudovat pevnost (24.5.1703), která byla nazvána na počest jeho patrona svatého Petra (dnes Petropavlovská pevnost, protože Švédové byli poraženi definitivně dříve, sloužila jako politické vězení). Kolem ní, na podmáčené a bažinaté půdě začínalo vyrůstat nové město ve stylu carova oblíbeného Amsterodamu. Od roku 1713 Sankt Petěrburk se stává hlavním městem Ruska. Vzniká i vojenský přístav Admiralita a město se stává mořskou bránou do Evropy. To vše bylo impulsem k rozsáhlému rozvoji celého města i jeho okolí. V roce 1725 žilo v Petrohradě na 40 tisíc obyvatel a bylo hlavní branou ruského zahraničního obchodu.

Dcera Petra Velikého Alžběta, si nechává vystavět od italského stavitele Rastrelliho ve stylu ruského baroka v zeleno-bílé barvě Zimní palác (1756-1762) s 1057 místnostmi s překrásnými zlatem zdobenými interiéry. Kateřina II si tam umístila svou rozsáhlou sbírku umění z celé Evropy, pozdější základ Ermitáže. Na počest vítězství nad Turky v roce 1770 u Česme nechala Kateřina II vystavět Česmecký kostelík (1780), dnes stojí uprostřed sídliště.

V polovině 19 století už stály skoro všechny význačné budovy a náměstí, které i dnes vévodí vzhledu centra. Palácové náměstí před Zimním palácem s Alexandrovým sloupem, který byl vztyčen v roce 1834, na počest vítězství Alexandra II nad Napoleonem 1812). Autorem byl Francouz August de Montferrand a sloup vážící 700 tun není zabudován, je to 48 metrů vysoký monolit, na jehož vrcholu je anděl s křížem. Údajně byl sice anděl jednou sundán, ale pro autentičnost Ejzenštejnova filmu „Deset dní, které otřásly světem“ byl znovu osazen a již tam zůstal až do dnešních dní. Kazaňská katedrála je považována za repliku baziliky sv. Petra v Římě a nápadně se jí podobá. Její stavba podle plánu architekta Andreje Vorochinina trvala od roku 1759 do roku 1814. Budova Admirality byla postavena v letech 1761-1811(původní architekt práci nedokončil) a svou mohutností se rozkládá do šířky půl kilometru, její pozlacený vrchol věže sahá do výšky 72 metrů a byl v minulosti používán jako maják. Isaakjevská katedrála se zlatou kopulí a také čtyř kilometrový Něvský prospekt, s veřejným plynovým (později elektrickým) osvětlením, se stává hlavní tepnou města. Na náměstí Děkabristů pak jezdecká socha cara Petra Velikého, kterou vzdala hold zakladateli města Kateřina II (vládla v letech 1762-96). Na okraji města se začaly budovat průmyslové závody, v roce 1837 byla postavena první železnice mezi Petrohradem a Puškinem (dříve Carské Selo, kde v Kateřinském paláci byla jantarová komnata).

V 19. a 20. století se tam udály významné politické události Ruska. Koncem roku 1825 neúspěšné povstání děkabristů, v březnu 1881 po několika neúspěšných pokusech byl úspěšný atentát na cara Alexandra II (který se pokoušel svými reformami postavit Rusko na životaschopné základy). Na místě jeho skonu nechal jeho syn Alexandr III. postavit Chrám spasitele krví (1883-1907). 9. leden 1905 je v historii označován jako krvavá neděle, kdy dav dělníků s peticí za zlepšení životních podmínek byl vojskem krvavě potlačen. Počátkem první světové války mělo město již přes dva milióny obyvatel.

V důsledku válečného strádání dochází v únoru 1917 k nepokojům nejprve bez politického podtextu, ale brzy na to se proměňuje v generální stávku, která vyúsťuje až k pádu carského režimu, později dochází k vyvraždění celé carské rodiny. Vzniká prozatímní vláda a také bolševický sovět, mezi kterými roste napětí a v září 1917 byl sovět rozehnán, veřejné mínění se však přiklání na stranu bolševiků. Lenin jako hlavní organizátor se svým heslem „ Mír, půdu a chléb“, se opět vrací z Finska a 24. října obsazují bolševici klíčová místa ve městě. V letech 1918 -1921 dochází na celém území bývalého carského Ruska k řadám konfliktů, ať mezinárodních, tak i vnitřních. Ze dvou miliónů obyvatel ve městě zůstává jen něco málo přes 700 tisíc. Po smrti Lenina, na jeho počest je město přejmenováno na Leningrad a v roce 1939 již má opět přes 3 milióny obyvatel.

Největší tragedie pro město a hlavně pro jeho obyvatelstvo byla II. světová válka, kdy ve městě již žilo přes 3,5 milionů obyvatel. V roce 1939 byl sice uzavřen Pakt o neútočení mezi Hitlerem a Stalinem (rozdělili si hned Polsko), ale ani Stalin nevěřil, že se válce s Německem vyhne, očekával, že se tak stane později a dál prováděl politické čistky v armádě. Nepřipravenost na válku se stala i Leningradu osudným. Ve velmi krátké době 12 týdnů byl odříznut od SSSR. Lidé ve městě věřili oficielním zprávám, ten kdo začal pochybovat nahlas, byl hodně brzy odsouzen, běžně se i popravovalo. Ve městě vládla NKVD (tajná policie) a stranické výbory tak, jakoby kdyby válka nebyla. Z města odcházeli muži do armády, na poslední chvíli se začala provádět evakuace dětí. Vlaky s nimi byly poslány do míst, která už byla obsazena Němci, což dokresluje zmatek, chaos i chybná rozhodnutí, jak vládní moci, tak i samotných Leningraďanů (rodiny chtěly být pohromadě), který tam panoval. Když 8. 9. 1941 bylo město úplně obklíčeno žilo v něm ještě přes 2,5 miliónů lidí v tom okolo 400 tisíc dětí a 700 tisíc nepracujících, tedy závislých.

Teprve nyní, když se otevřely sovětské archivy historikům, se svět dozvídá nejen o hrdinství obyvatel, o kterém se mluvilo celá desetiletí, ale o živoření, rabování, vraždách, podvodech v přídělovém systému i o kanibalismu. O tom, že se do bojů posílali nevycvičení a nevyzbrojení vojáci. Dál se prováděli nesmyslné exekuce a lidé se zavírali do vězení i uměle vyvolaná protižidovská nálada (židé tvořili ve městě 6% předválečné populace) obracela hněv lidí jinam. Přídělový systém byl zaveden pozdě a znamenalo to uhlídat si to měsíční oprávnění, i když mnohdy lidé, zejména nepracující ženy stály od brzkého rána do večera, mnohdy úplně nadarmo. Kdo ztratil nebo mu byly lístky odcizeny, byl odsouzen k smrti vyhladověním. Za jídlo se považoval i kvasnicový extrakt na polévku, vyrobený z pilin břízy, chleba se vyráběl z bavlněného semena, celulózy a odřezků borovice. Brzy ve městě zmizeli psi, kočky, krysy i holubi. Ze slupek lněného semene, bavlny, konopí a slunečnic se pekly lívance. Lidem šlo jen o jedno, přežít za každou cenu. Strategie Hitlera byla nechat město vyhladovět a srovnat se zemí, Stalinova ubránit vlastními silami, bez pomoci Moskvy. Nepomohlo ani počasí, průměrná teplota v zimě v roce 42 dosahovala dvojnásobek. Nebyla voda, nebylo teplo, odpady zamrzly. Lidé si vyráběli kamínka a palivo do nich sháněli všude (nezbytností k přežití byly i sáňky) i u sousedů. Příděly potravin se neustále snižovaly a již dávno nedosahovaly těch původních 400 kalorií na den. Lidé umírali hladem doma i na ulicích a byli tam ponecháni. Uprchlíci (zejména ženy s dětmi a staří lidé) z venkova, nebyli do města vpuštěni, umřeli vecpáni v nevytopených, polorozbořených budovách, bez nároku na příděl. Okrádání na přídělech byli lidé v nemocnicích, dětských domovech, starobincích a pochopitelně i tisíce vězňů. Do toho neustálé ostřelování města a již nebyla síla požáry hasit.

Jak na tom lidé tehdy byli, ukazuje úryvek z jednoho deníku „věděl jsem, že ten člověk mne prosí o pomoc, že bez ní umře. A taky jsem věděl, že když mu pomůžu, vyčerpám zbytek všech sil a nedojdu s chlebem pro rodinu“. Jediná možnost zajistit zásobování byl přístup po Ladožském jezeře, což znamenalo zamezit spojení německé armádě s finskou. Rudá armáda dostala rozkaz neustupovat, za neuposlechnutí bylo zastřelení. Silný mráz přes 40 stupňů omezil aktivitu na obou stranách, ale město bylo neustále pod dělovou palbou a leteckými nálety. Obyvatelstvo umíralo hladem i mrazem, hygienické podmínky byly katastrofální. Ani po otevření „cesty života“ přes jezero nedochází k výraznému zlepšení podmínek, mnohá auta nedojela a také na zpáteční cestě pokud se lidem podařilo se do aut dostat, docházelo ke ztrátám na lidských životech. Vyhráno neměli ani ti, kdo tu strastiplnou cestu přežili, museli se sami o sebe postarat a mnozí zemřeli. V ochraně před epidemií bylo nutno odstraňovat mrtvé z domů i ulic.

Na Viskarenském hřbitově vzniklo mnoho masových hrobů ve zmrzlé zemi za pomoci výbušnin, jsou tam uloženy ostatky 700 tisíc obětí blokády. Z 3,5 milionů obyvatel zůstalo koncem roku 1942 pouze 637 tisíc lidí. Již pod dojmem začátku války skládá Dmitrij Šostakovič svou sedmou symfonií C dur (později dostala název Leningradská), byla uvedena v USA, v Moskvě i v Londýně, a také 9. srpna 1942 ve strádajícím Leningradě, kde morální účinek na posluchače byl velký. Šostakovič ji věnoval svému rodnému městu, boji proti fašismu a vyjádřil v ní své přesvědčení o konečném vítězství nad nepřítelem.

Blokáda skončila 18. ledna 1944 a pomalu začíná obnova města i lidských vztahů.

Prameny: internet a „Tragedie obleženého města“ Anna Reidová
Foto: internet

< Předchozí		Další >