Skleněný pokoj: Světová premiéra původně knižního bestselleru v Brně
Reklama
Banner

Skleněný pokoj: Světová premiéra původně knižního bestselleru v Brně

Email Tisk

Skleneny pokoj 200Román britského spisovatele Simona Mawera se odehrává v Brně, mezi roky 1925 a 1968. Podkladem příběhu je osud lidí kolem slavné vily Tugendhat, světově uznávaného architekta Ludwiga Miese van der Rohe.

 

 

Meziválečné období bylo pro Československo i přes nutnost překonávat různé překážky mladého státu obdobím hospodářského rozmachu. V Brně se úspěšně rozvíjel průmysl. Tkalcovský, motorový, zborojní, brněnští podnikatelé iniciovali výstavbu mnoha objektů, na kterých se podílelo několik slavných architektů. Brno, mnohonárodnostní město, kde vedle sebe v míru žili Češi a Moravané, Němci i Slováci Židé zažívalo šťastné období. Mladý manželský pár textilního magnáta Tugendhata si dává od slavného architekta postavit nevídanou vilu, prosklenou moderní stavbu se stěnou z polodrahokamu – onyxu. Schází se sem smetánka mladých podnikatelů, umělců, je to prostě šťastné místo pro šťastné lidi. Taková byla realita, takové jsou vstupní kapitoly britského románu. Tak také začíná inscenace v Městském divadle v Brně, kde měla hra Skleněný pokoj v sobotu 07.02. 2015 premiéru.

Skleneny pokoj 1


Udělal jsem si malou anketu mezi vysokoškoláky, které učím. O existenci brněnské vily Tugentat vědělo 75 procent dotázaných, o podrobnostech, jak vila vznikla, jaké potom byly její osudy už vědělo jenom 6 procent dotázaných. Velmi pravděpodobně by tak nějak dopadla i anketa v Brně na ulici. Máme tady historický stavební poklad, k němu se váže velký příběh, ovšem do dnešních dnů jsme nedokázali, aby se ta vila, ten příběh, stal opravdovou kulturní součástí povědomí Brna. Udělal to za nás britský spisovatel. Udělalo to Městské divadlo v Brně, kde v dramatizaci a režii Stanislava Moši hru nastudovali.


Román Skleněný pokoj vyšel v překladu Lukáše Nováka ve zlínském nakladatelství **** v roce ****. Koupil jsem si román před premiérou ve foyeru divadla a tak mám těch 460 stran jenom prolistovaných. Z tiskové konference vím, že v divadelní hře byly použity všechny klíčové momenty románu. Tak teď nevím, jak to dokázal dramatizátor vyextrahovat z těch 460 stran. Ale podle vyjádření autora, který byl na premiéře a po dlouhém potlesku po představení promluvil k divákům, kdy konstatoval, že je inscenace mimořádně zdařilá a věrně interpretuje román.


Samotný Mawerův příběh je fikce. Skleněný pokoj s onyxovou stěnou, to je interiér vily Tugendhat. Její obyvatel však není majitel tkalcovských továren Tugendhat, ale Viktor Landauer, majitel automobilky.  Manželství a sedmiletý pobyt ve vile byl prý harmonický, kdežto autor románu do vztahu vložil milenku - vídeňskou švadlenu a dramaticky propojil jednající postavy. Ta švadlena se nakonec stává vychovatelkou Landauerových dětí a spolu s nimi se pokusí o emigraci před nacizmem.  Co je v románu i v divadelní verzi opravdu věrně zaznamenáno, jsou historické události, které se nemilosrdně valí na protagonisty. Jak sám autor románu říká, původně to měl byt román především o genius loci té vily, skleněného pokoje s výhledem na město. Ovšem vyvinulo se to trochu jinak, je to román především o lidech, o osudech, zmítaných válkou. O poválečném uspořádání ve střední Evropě a opět o lidech. Jejich lásky, osudová setkání i selhání.


Rodina Tugendhatových po vydání románu Simona Mawera protestovala, označila jej za lživý popis minulosti. Ovšem spisovatel se bránil a brání. To není příběh lidí z vily Tugenhat. Jeho skleněný pokoj obývají lidé s podobným ale přece jenom úplně jiným osudem. Shoda je v historických událostech kolem vily, ne v lidech samotných.

Skleneny pokoj 2


Režisér a dramatizátor Stanislav Moša kladl ve své koncepci právě důraz na jednání lidí v souvislosti s událostmi, které se před druhou světovou válkou a po ní ve střední Evropě, tedy také v Městě a v skleněném pokoji odehrávají. Blížící se nacizmus, kterému paní domu nechce uvěřit, šílené pokusy německého vojáka a vědce, který se snaží dokázat metodami měření hlavy méněcennost židovské rasy, řádění ruských osvoboditelů, kteří si ve svém primitivismu nedokážou představit, že by byl skleněný pokoj někdy k bydlení. A potom jsou tady lidé. Až romantičtí manželé Landauerovi. Chodící štěstí. Ovšem pan automobilový fabrikant má ve Vídni milenku. Hana Hanáková, mondénní manželka boháče, tajně a potom otevřeně zamilovaná do Liesel Landauerové. Je tady moravský buran, domovník, který bude stejně sloužit bohaté židovské rodině, jako nacistům, jako ruským okupantům. Hajluje s předstíraným nadšením, jako zdraví Čest práci. Hlavně však šmelí, „hrabe pod sebe“. Láska v prvním plánu však hýbe neméně tak intensivně, jako dějiny lidským, konáním postav. Láska milenecká, láska lesbická, láska primitivně brutální, buranská, no a potom obyčejné ukojení potřeb, soulož pána německého důstojníka. Je zajímavé, že v příběhu se nepotkáváme s nenávistí. S osudovostí, to ano. Ale přímo nenávist, kterou by ta těžká doba mohla vytvořit tady není. Je to možná klíčový postoj autorů…


Samotná inscenace se víc než román ztotožňuje s brněnskou vilou Tugendhat. Onyxová zeď a červené křeslo, klavír, nábytek z vily Tugendhat. A výhled na zeleň zahrady a na Brno. Ve zhmotnění herců by člověk až uvěřil, že se všechno do písmene událo tak, jak tvůrci ten skleněný pokoj a lidi v něm oživili. Zásluhu na tom jistě má dokumentární styl románu i inscenace, především však střízlivé civilní a uvěřitelné herectví. Pan režisér do inscenace nevkládal žádné „oživující“ špílce, žádné inscenační excesy, jak se to často v moderních inscenacích dělá. Žádná symbolika, žádné čarování s prostorem. Je prostě „jenom“ v tvorbě inscenace pravdivý.  V tom mu pomáhá funkční scéna Christophera Weyerse, kostýmy Andrey Kučerové – mimochodem, nádherně si pohrála s dámskou předválečnou módou a velký vklad do atmosféry vložil také svou sugestivní zvukovou kulisou hudební skladatel Zdeněk Merta. Ještě nesmíme zapomenout na světelný design Davida Kachlíře a na projekci Petra Hlouška. Několik nápadů, například tvorba skice vily pana architekta rovnou před očima diváků stála za potlesk.

Skleneny pokoj 3


Herectví jako by v této inscenaci ani neexistovalo. Vše je tak pravdivé, uvěřitelné. Hrají zde stejně tak silné vnitřní pohnutky, jako ticho. Ano, ticho ve skleněném pokoji je hodně výmluvné.  Postavy, jako v antickém dramatu jsou zmítány osudem. Nevědí někdy, jak proti němu bojovat, dostávají se do pastí, ze kterých nelze uniknout. Rozdíl je jedině v tom, že antika přinášela velká gesta, expresivní herectví. Zde jsou to postavy živé právě ve svém, často téměř minimalisticky podávaném herectví. „Neštěstí nemusí řvát“ zdůrazňoval pan Stanislavskij. Ve skleněném pokoji jsme svědky tichého, avšak o to hlubšího a osudovějšího pohnutí. Petr Štěpán a Pavla Vitázková jako manželé Landauerovi, jsou šťastný pár, který se musí popasovat s mužskou nevěrou, navíc, když vstoupí nevinná prostitutka z Vídně Svetlana Janotová do jejich emigrantského života je jejich koexistence ještě komplikovanější.  Jak hrát dívku, která bojuje v nepřátelském světě svými ženskými prostředky a přitom zůstává téměř nevinná? Janotová vede svou roli takovými jemnými nuansy, až je to obdivuhodné. A její vztah k paní Landauerové, ženě, která nebyla připravena žít v nechutné době antisemitismu nebo manželovy nevěry? Její citové pohnutky, bezmocnost a důstojnost. To je také obdivuhodné herectví.

Role Petra Štěpána, pan Landauer, nepatří k těm nejvěčnějším.  Boháč, který má rád i svou rodinu i milenku z Vidně je dost tuctovou postavou. Ovšem Štěpán jí dokázal dát bohatší vnitřní život. Odpovědnost, se kterou si celou emigraci naplánoval a bezmoc, ve které se nachází, když mu milenku a vychovatelku jeho dětí nacisté odvedou rovnou z vlaku ke svobodě. Nádherně svou roli domovníka, který „se vyzná“ zahrál Michal Isteník. Jeho Laník je protřelý špekulant, buran, primitiv, ale člověk, který se přizpůsobí v každé době. Radka Coufalová coby rehabilitační sestra ve skleněném pokoji dokáže oživit ten prostor před stěnou z Onyxu svým tancem, ke kterému ji vyzvala Hana Hanáková. Je to krásná sugestivní poloha, ještě více zdůrazňující magičnost prostoru. A Ivana Vaňková jako Hanáková? Žena z lepší společnosti, která si vždy dokázala užít a užívat. Jenomže když ji znásilní německý vědec a důstojník Stahl, už se jí ten pohyb vždy na hraně vymyká z rukou. Je to postava komplikovaná a pravdivě hraná.  Německý vědec v podání Igora Ondříčka, ten hraje přesvědčivě fanatika, který pevně věří ve správnost své cesty a lidství v jeho zorném úhlu nikdy nebylo a není. Architekt Reiner von Abt hraný Rastislavem Gajdošem je zase ukázkou hry s prostorem. On to skoro ani není člověk. Je to prostor.  Génius jednoduchosti, živelnosti, ne nadarmo se hlásí k architektu Loosovi, který vyřkl pamětnou větu, že ornament je zločin.

Není velkých rolí, jsou jenom velcí herci“ chce se mi parafrázovat klasika. Tak nějak lze hodnotit všechny protagonisty této zvláštní dokumentární inscenace.  Pravdivost v té hře vystupuje na povrch v prvním plánu. To byl zřejmě také úmysl režiséra Stanislava Moši a ten úmysl se povedl.


Zdroj foto: http://www.mdb.cz/

( 0 hlasů )
www.mdb.cz


 

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Přihlášení

K21 se představuje

KATEŘINA HAJŇUKOVÁ


redaktorka a editorka

    Narodila se koncem března 2000, je tedy znamení berana a jak říká, zcela odpovídá její tvrdohlavosti. Pochází z Karlových Varů, které moc ráda a v současnosti je studentkou čtyřletého gymnázia.

    S K21 spolupracuje od začátku července a říká, že je za to neskutečně ráda. "Editace mi otevřela nový svět, který pro mně mnoho znamená a dává mi mnoho možností."

    Mezi koníčky Kačka řadí poslouchání hudby, čtení, psaní různých příběhů, hraní na keyboard, jízdu na skateboardu a trávení času se svými přáteli. "Dalo by se říct, že mým velkým koníčkem je barvení vlasů. D§vod? Už čtyři roky si barvím své hnědé vlasy částečně na modro a nikdy bych svoje modro-hnědé vlasy nevyměnila."

    Mimo studia a editace se věnuje svému blogu. Blogerkou je už asi sedm let, při čemž svůj dosavadní blog má čtyři roky. Ve škole ji nejvíc baví psychologie, český jazyk a angličtina.

    "Ze všeho nejdůležitější je pro mě moje rodina, která mě vždy drží nad vodou. Motta a citáty jsou moje doména. Už jako malá jsem si sepisovala a opisovala motta z internetu nebo ráda prohledávala mamčiny sešity s citáty. Můj nejoblíbenější pochází od zpěváka Andyho Biersacka, který má skupinu Black Veil Brides, kterou miluji: "Každý na světě má sny. Drž je blízko svého srdce a nikdy nepouštěj..."

Toulavka

Anketa

Národní divadlo

  • Národní divadlo seniorům
    Sleva pro seniory Národní divadlo nabízí seniorům ve věku 65 + vstupenky s 50% slevou na vyhrazená místa všech představení ND.*  Kromě této...

Banner

Partneři

Hledat

Aktuality

Městská divadla pražská

Mimísek 30

Čtěte také...

Festival TANECVALMEZ opět představí českou i světovou taneční špičku

Tanecvalmez 200Už 8. ročník festivalu TANECVALMEZ proběhne první týden v červnu ve Valašském Meziříčí. Příznivci současného tanečního umění se tentokrát mohou těšit na opravdové hvězdy – špičkový norský soubor Jo Strømgren Kompani, přední taneční skupina...

Nové komentáře

Facebook

Twitter


Literatura

Další Simpsonovské taškařice

simpsonovi komiksovy ulet 200Pětičlenná rodina, všichni vypadají, jako by měli žloutenku, otec je považován ve městě za největšího tupce a ožralu, hned po Barneym, jeho žena má nepřirozeně dlouhý modrý účes, starší d...

Divadlo

Slam poetry exhibice vol.8

slam poetry report200První letošní pražská exhibice se uskutečnila ve čtvrtek 7. února, již tradičně v Rock Café. Osm slamerů, finálový rozstřel a značně vypjaté emoce. Letošní start do soubojů básníků se rozhodně povedl, vydali ale...

Film

Kontroverzní Bojovnice zanechá mnoho rozporuplných pocitů

bojovniceFilmů o neonacismu a skinheadské subkultuře bylo již na filmových plátnech několik. Některé byly více, některé méně úspěšné, ale vždy dokázaly šokovat i zaujmout určitou sortu diváků. S podobným záměrem přichází do kin i film Bojovn...