Záměrem alegorických děl bylo odjakživa nastavovat společnosti zrcadlo a pomocí jinotajů přesně, i když převážně skrytě, poukazovat na palčivé problémy, které jsou ve většině případů přehlíženy. Ve Zlaté kapličce se ale tvůrčí tým v čele s Danielem Špinarem rozhodl demaskovat témata dramatu bratří Čapků, a nesmlouvavě tak zobrazit současný stav lidského společenství.

 

Pestrost hmyzí říše skýtala pro řadu spisovatelů nepřeberné množství námětů, které se brzy proměnily v nesmrtelná literární díla. Vedle půvabných, a nejen na dětského čtenáře orientovaných příběhů z Karafiátových Broučků či Sekorova Ferdy Mravence, se v české literatuře vyskytuje také nepříliš idylická komedie Ze života hmyzu Karla a Josefa Čapků, ve které drobní živočichové přejímají neřestné lidské vlastnosti.

Čapci lidské plémě rozdělili podle chování do tří skupin na motýly, kořistníky a mravence. Požitkářští zástupci motýlí honorace se například vyznačují tím, že ve své zahálčivosti přelétají od jednoho sexuálního partnera k druhému. Zato majetnicky založení kořistníci, přesněji cvrčci, chrobáci a lumci, budují se vší vehementností své domovy i jmění a s urputnou opičí láskou se starají o své potomstvo. Přes svou zapálenost pro věc už ale nevidí číhající nepřátele i vtíravého parazita, který se řídí úslovím: „Koho chleba jíš, toho píseň zpívej.“ Do všeho toho hmyzího hemžení se individuálně projevuje jepičí kukla, která je přesvědčená o své originalitě i poslání. Naproti tomu mravenci upřednostňují práci v kolektivu a za velmi rychlého tempa, které bývá pro mnohé z nich smrtící. Jestliže ale chtějí rozšířit pracně vytvořené uskupení mravenišť o nová území, musí svést bitvu se žlutými mravenci, kteří se jim však stanou osudnými. Vše se děje před očima tuláka, jediného zástupce člověčího druhu, který přemítá nad smyslem lidské existence.

Kmenový režisér Národního divadla Daniel Špinar, jehož jméno bylo ještě před nedávnem zmiňováno v médiích především kvůli razantním obměnám v souboru činohry první české divadelní scény, velmi rád nahlíží na starší dramata modernějším způsobem a snaží se v nich nacházet paralely se současností, na kterých posléze také celou inscenaci staví. Tentokrát ale vystavěl kostru představení na původní inscenační koncepci z 20. let minulého století, která vzbudila ve své době značnou vlnu kritiky a nepochopení. Po mnoha desetiletí (obdobnou koncepci zvolil i Miroslav Macháček v roce 1965) se tak ve Špinarově podání navrátila na jeviště Národního divadla efektní féerie s bohatou výpravou, groteskními prvky, hudbou a „tancem“.

Přestože Špinar těží z již dříve používaných prvků, do nové inscenace přináší i své vlastní nápady. Proto kupříkladu motýli, zahalení v omamném oparu bílého prášku a v kostýmech alá 70. léta, představují zlatou mládež 21. století a k tomu všemu dostala typicky ženská Apathura Iris transvestitní rysy.

Mnohem výraznější proměnou ale prošli Tulák i mravenci. Ti pozbyli válečné linie a vše je soustředěno na teambuilding a bezmyšlenkově rutinní práci za pásy ve fabrikách. Zajímalo by mě, zda by inscenátoři setrvali v této části i nadále u své myšlenky, kdyby jen tušili, jakým směrem se bude odvíjet konflikt na Ukrajině i sílící agresivita Islámského státu.

Tulák zase přišel paradoxně o zrak i dlouhé, myšlenkami nabyté, textové pasáže. Pro útěchu ale dostal kytaru a vyjadřování se k dění pomocí písní. Myslím, že pro Sašu Rašilova se ale okleštěná postava Tuláka stala tak trochu danajským darem.

Razantní škrty v textu ale napomohly dynamice představení, která by mohla být ještě větší, kdyby se inscenace na dvacet minut zbytečně nepřerušila přestávkou, aby mohl divák posléze dokoukat zbylých cca 20 minut.

Jako velmi dobrý nápad se mi dále jevilo zobrazení chrobáčího mamonu jako těžko uchopitelnou pěnu.

To vše pak Daniel Špinar nechává rozehrát v jednotlivých varietních číslech na industriálním betonovém paloučku před nákupním centrem, kde nechybí ani autobusová zastávka. Za touto detailně a trefně propracovanou scénou stojí Henrich Boráros. K šedivě nevzhlednému prostředí se posléze do kontrastu staví barvami hýřící „civilní“ kostýmy Lindy Boráros.

Kostým i svou novou ženskou identitu si bezpochyby užívá Karel Dobrý coby motýlice Iris a s ním i diváci, protože jeho sexy nožky a skvěle vystihnutá ženská gesta a chování, strčí do kapsy i Clythii Kateřiny Winterové. Další výborně střiženou figurkou byl pro život nepříliš použitelný Cvrček Igora Ozoroviče a rozmazlená Larvička Jany Pidrmannové.

Velkým kamenem úrazu tohoto představení pro mě byli překvapivě někteří diváci. Ačkoli je již z fotografií i traileru k inscenaci patrné, že se skutečně nejedná o pohádku plnou krásných broučků a berušek hrajících si na rozkvetlé lučině, tak i přesto na něj chodí dospělí se svými malými ratolestmi. Bohužel jsou po zhlédnutí „Hmyzu“ rozčarovaní i mnozí pedagogové, dychtící po aktivnějším přiblížení čapkovské látky svým studentům, kteří ve svém nadšení pravděpodobně přehlédli fakt, že se skutečně nejedná o klasické provedení Ze života hmyzu. Proto doporučuji všem novicům i nepravidelným návštěvníkům divadla, aby si vždy pečlivě nastudovali běžné informace o dané inscenaci a nevybírali si ji jen podle názvu titulu a jména autora. Tak totiž předejdete mnohým divadelním zklamáním.

Inscenace Ze života hmyzu uváděná v historické budově Národního divadla sice nepřináší žádné novoty ve výkladu a spíše klade otázku, zda může tato hra obstát i v 21. století, kdy sebereflexe jedince poněkud pokulhává a průměr převyšuje nad zdravou dokonalostí, zato jistojistě neunudí a divák má i po jejím skončení dále nad čím přemýšlet.

Ze života hmyzu
Uvádí: Národní divadlo
Režie: Daniel Špinar
Autoři textu: Karel a Josef Čapkové
Hrají: Saša Rašilov, Karel Dobrý, Lucie Žáčková / Kateřina Winterová, Filip Kaňkovský, Martin Pechlát, David Matásek, Michal Kern j. h., Petr Motloch, Sabina Králová, Rostislav Trtík j. h., Igor Ozorovič, Vladislav Beneš, Jana Pidrmannová, Jaroslav Slánský j. h., Radovan Klučka j. h., Kristina Sitková j. h. a studenti hudebně dramatického oddělení Pražské konzervatoře
Premiéra: 5. a 6. června 2014
Hodnocení: 70 %

Foto: www.narodni-divadlo.cz, Martin Kámen

< Předchozí		Další >