Co uděláte, když narazíte skutečný příběh o skutečném umělci, který hrával hlavní role v Národním a zároveň sváděl ženy pod taktovkou STB, aby je režim mohl vydírat? Jste-li dramatikem, pravděpodobně napíšete hru. Jste-li vtipným a odvážným dramatikem, pravděpodobně napíšete parodii na poměry. A jste-li Tomáš Vůjtek, postoupíte o ještě jeden level a vytvoříte muzikál. Undergroundový muzikál.

Ve sklepě Absintového klubu Les vyrostlo už leccos, ovšem vyšetřovna STB pravděpodobně poprvé. Jen stůl, židle, před nimi dva mikrofony a vzadu na poličce šanony, jejichž písmena na hřbetech (luštíte křížovky?) tvoří nápis N ROD SOB.  Přichází dva policisté. Laskavě, skoro až cimrmanovsky něžně vyhlížející Kostas Zerdaloglu hraje estébáka, který hraje hodného poldu, ostřejší Vojtěch Štěpánek zase estébáka, který hraje zlého poldu. Stačí ale dva telefonáty a oba publikum rychle přesvědčí, že charaktery obou plně odpovídají jejich zaměstnání.

Přichází herec. Známý a oblíbený. Sám, nepozván, dobrovolně, zcela ve vlastní režii a s nabídkou spolupráce. STB se rozhodne využít jeho známé tváře (autor nikoho nejmenoval, ale Pytlákova schovanka, ředitel divadelní agentury Malhorn, si vygooglete) a osobního charismatu, aby získalo informace z italského velvyslanectví. Pracuje na něm hercova teta, kterou má rovněž zlákat ke spolupráci. V posteli. Mise skončí úspěšně, stejně jako většina dalších, pouze s menšími trapnými výpadky víceméně technického rázu. Oběti jsou později natáčeny přímo v akci v interiéru hercovy garsonky, čímž zanechává výraznou stopu v dějinách české kolaborace a pravděpodobně i pornografie. Celé to dává nový význam termínu orgán činný v trestním řízení.

Přemysl Bureš, který, dovoluji si drze předpokládat, byl do role obsazen i díky výrazné fyzické podobnosti se nejmenovaným hercem, nenechá postavu Slávka Nováka (krycí jméno) ani na chvilku zahálet a vytěží z ní maximum. Diváckému smíchu temperamentně vystavuje výrazové prostředky velkých milovníků, "morálku" velkých zaprodanců v zájmu velkých kariér i opulentní manýry velkého jeviště, když napadrť přehrává Othella.

Sabina Muchová přichází na jeviště v rolích hned tří žen, svedených i nesvedených. Plynule přechází z jedné do druhé, ať už se jedná o afektovanou tetičku, přiopilou (a přece překvapivě střízlivou) milovnici umění nebo studentku divadelní fakulty. Sofie Zapletalová tklivě zapěla song svedené dívky a rozhodně si suverénně poradila jak se zpěvem, tak i s komikou. Za zmínku také stojí čestná role Jakuba Chrobáka jako policejního technika.

Hudba, kterou je představení prostoupeno, zajišťuje v koutě pečlivě usazené těleso s názvem Lesní orchestr Jana Gajdici. Písně podtrhují mrazivou absurditu celé situace – málokde se vám například stane, aby vám do ouška ševelili o svém zaměstnání dva estébáci. Styly vypůjčené z klasických muzikálů působí v kombinaci se znepokojivým obsahem mnohem výrazněji, zařezávají se pod kůži, jejich jásavá bezstarostná nota kontrastuje s temným obsahem, aby dopadl na diváka zatraceně účinně.

Smích prý nemá být účel, ale prostředek. Tomáš Vůjtek tuhle poučku, ať už vědomě nebo nevědomě, naplňuje. Jeho postavy jsou směšné. A nebezpečné. Tím se stávají, bohužel, nesmírně aktuálními. Tomáš Vůjtek zkrátka zase jednou stvořil představení, o kterém by se mělo psát a mluvit, hlavně dnes. Hodně nahlas a nejen v ostravské divadelní komunitě.

www.facebook.com/absinthovyklubles/timeline?ref=page_internal