Koncem září uvedlo profesionální divadlo plné mladých lidí erotickou baladu Homo eroticus, aneb láska v době těla. Režisérka Gabriela Ženatá spolu s týmem realizátorů vytvořili férii, složenou z několika obrazů, ve kterých se bez obalu věnují problému sexu. Je zajímavé, že se v inscenaci vůbec nenachází jméno Freud, i když celá ta erotická balada je výsostně freudovská. (Nakonec, je to už český fanomén, ono rčení Vodňanského a Skoumala: Freude, Freude, Freude, vždy na tě dojde.)
Pokud si pamatuji z dávných přednášek psychologie na Karlově univerzitě, tak Feud rozeznával Id (ono) které vyvěrá z duševní energie, z libida. Potom Ego (Já) které se řídí reflexí vnějšího světa ve mně a má sebezáchovnou funkci. Do třetice je tady Super ego (nad Já) jde o vývojovou stopu agresivity, konfliktu, který si neseme se sebou už od vztahu k matce a obsahuje i podvědomé omezení, konflikty se samýmsebou. Tak to bychom měli hodně stručné připomenutí.
Ale zmiňuje se o tom proto, že ta erotická balada, jak ji autoři nazvali, má v sobě vepsané všechny tři freudovské principy „Lásky v době těla“. Velmi přesně nazvaný podtitulu inscenace. Totiž ona „doba těla“ tady je a vůbec neuškodí, když se do té doby trochu ponoříme. (Až po čumáček.)
Tak nejdřív vnější stránka inscenace. Podle stručného bulletinu budeme svědky úplné nahoty mužů a žen na scéně a občas se postavy budou vyjadřovat hodně vulgárně. („Řvala jsem, dělej ty píčo, copak nevíš, jak se šuká?!“). To všechno v té inscenaci opravdu je a do hlediště mohou vstoupit jenom diváci starší osmnácti let. Je to mírně komické. Minule jsem v tramvaji zaslechl rozhovor tří děvčátek, tak patnáctiletých, a to vám byla slovíčka, která ze sebe ty středoškolačky sypali. Jim nahota a vulgární lexika určitě nevadila. Všechno se točilo (nahlas) kolem tématu, se kterým klukem ze třídy se lépe šuká.
Tak to bychom měli. A teď už skutečně pár slov k obsahu a především, předvedení obsahu. Všechno se točilo kolem sexu. Ale o lásce tam toho moc nebylo. Chci to, chtíč, nechci to, potřebuji to a na co by mi to bylo. Ono to slůvko TO zastupuje všechny formy vztahu k sexualitě. Především k neuspokojené sexualitě. Dva páry, (občas se trochu prostřídají) jsou majiteli vnitřního napětí, nespokojenosti a hlavním důvodem je libido. Sexuální pud, žádán, odmítán, pud frustrující, místo toho, aby byla důsledkem libida slast. Touha totiž vůbec nemusí být slastná…
Režisérka spolu s herci vytvořili nevšední podívanou do světa sexuality. A pokud jsme viděli třeba na scéně úplně nahý pár muže a ženy, kteří se k sobě do sugestivní hudby pomalu přibližovali, tak to byl pohled na dva, kteří jsou si neuvěřitelně cizí a zároveň vytvářejí napětí vzájemného přitahování. Něco jako zakázané dráždění. Neuvěřitelně sugestivní scéna. Pravidelně jsme svědky touhy a odmítání. Jednou chce žena muže, jindy muž ženu. Ale nesetkávají se. Jakoby se pohybovali každý na jiné koleji. A touha je ničí. Je to však marná touha po lásce. Vítězí touha naplnit své libido. Vlastně se setkáváme s dvěma páry, kteří jsou neuvěřitelně egoističtí. Proto nemohou najít své vytoužené štěstí.
Dokonce ani básník který smolí na zemi své verše a nedaří se mu, není spokojený a vzdaluje se od přirozené sexuality, utápí se v iluzích.
Vnikající je pohybová spolupráce protagonistů. Zajímavé, v programu jsem nevyčetl autora choreografie. Tak to asi bude zase týmová tvorba, moudře vedena režisérkou. Pohyby byly živelné a stejně nepřekročily etické hranice v tak „lechtivém“ obsahu. Velmi pomáhaly hercům v jejich pravdivém, sebevyjádření. Do hudby Martina Nešporka (kytara) hrají dvě mladé ženy, Lucie Ingrová a Ažbeta Vaculčiaková, mužský element v inscenaci zastupují Dominik Teleky a Petr Holík.. Mladé, energické, hledající a stejně nešťastné postavy. Divák jim drží palce, aby se konečně našli. Vždyť láska je ten kouzelný proutek, který nás utváří… Bohužel, protagonisté jsou ve své touze a v preferování sexu na prvním místě neuvěřitelně osamělí. Sklenky s vínem často štrngají, smích je však chtěný, jedovatý. Režisérka pracuje s jakousi podobou brechtovského zcizovacího efektu, který vždy přibrzdí pozitivní emoce, které by ze vztahu mohly vzejít.
Suma summarum: Inscenace Homo eroticus, aneb láska v době těla je zvláštní, odvážná a naštěstí zdařilá přehlídka emočního vakua v oblasti sexuality, tělesnosti, toho nešťastného libida, které by mělo lidem přinášet štěstí.
Při potlesku na závěr se na scéně ukázala i režiséra s nádherným snad dvouletým dítětem v náručí. Byla to známka toho, že na světě je i láska, která tvoří takové krásné drobečky. A to je dobře.
Realizační tým:
Režie – Gabriela Ženatá
Dramaturgie – Sabina Machačová
Scénografie, kostýmy – Magdaléna Paráčková
Hudba – Martin Nešporek
Hudební konzultant – Ondrej Kalužák
Produkce – Jana Fišerová
Asistentka režie – Kateřina Minaříková
Light design – Tomáš Tušer
Zvuk – Ondrej Kalužák
Foto plakátu – Pavel Nesvadba
Foto inscenace – Dagmar Husárová
O4soby a obsazení:
Lucie Ingrová
Alžbeta Vaculčiaková
Petr Holík
Dominik Teleky
Martin Nešporek
Premiéra 14. a 29. září 2018 v BURANTEATRu.
| < Předchozí | Další > |
|---|