V neděli 15. ledna zavítalo do zlínské Zelenáčovy šopy divadlo Povidlo s loutkovou pohádkou Kašpárek v pekle. Hadroví herci provedli diváky lesem, hradními komnatami i peklem. Hlavní hrdina kašpárek, hlava pomazaná,  se musel vydat do pekla.  Spolu s ním se na nebezpečnou cestu vydal  Honza z Mokré Lhoty. A důvod? Za vším hledej ženu. Princezna Majdalenka vytrvale odmítala ženichy z masa a kostí, až si ji vyhlídl sám vládce pekla.  Přípravy na pekelnou svatbu se v rámci záchranné mise ujal kašpárek s Honzou. Dětští diváci tak mohli vidět, jak se vyhání blechy z čertích kožichů a zjistili, že se čerti bojí vody. Nejednu více či méně čerty vyděšenou dětskou dušičku pak potěšilo, že princezna byla zachráněna a současně se zbavila i své nechuti vdávat se, když našla zalíbení v zachránci Honzovi.

Divadelní představení bylo daleko velkým kusům věhlasných svatostánků divadla, svým ztvárněním spíše připomínalo pouťovou atrakci. Na diváka dýchala atmosféra jarmarků či vesnických „kulturáků“. Nejen díky omezenému prostoru Zelenáčovy šopy měli diváci a herci k sobě blízko. Již přípravy herců a hemžení v zákulisí před začátkem měli diváci, i díky místu, kde se představení odehrávalo, jako na dlani. Netrpělivé očekávání, kdy to už vypukne, zvědavost i těšení se z dětí přímo sálalo. Kašpárek, princezna Majdalenka, král i Honza vstoupili na scénu a dostalo se jim přivítání jako starým známým, které rádi vidíme. Atmosféra v hledišti se ale rázem změnila, když se děj přesunul do pekla. Reakcí byl úprk do bezpečí máminy náruče nebo opakované dožadování se opuštění sálu. Je až s podivem, jak dokáže na dnešní mladou generaci, zhýčkanou vizuálními i zvukovými efekty na televizních obrazovkách a monitorech, zapůsobit hluk vytvářený plechem. Jsem ochotna věřit tomu, že i mnohý dospělý musel při rachocení plechu bojovat s nepříjemnými pocity.  Pekelný rej čertů způsobil, že nejeden dětský divák si přál být menším a ještě menším anebo lépe neviditelným. Strach čertů z očisty těla, jakožto přípravy na pekelnou veselku, však udělal ze strašlivých bytostí malé ustrašené čertíky .  Kdyby pekelníci tak nerámusili, určitě by bylo slyšet, jak dětem padá kámen ze srdce. Vždyť i ti strašliví čerti se něčeho bojí! Obyčejné vody!  A taky se nechají lehce obalamutit nadšeným publikem, které krylo kašpárka, princeznu Majdalenku a Honzu prchající z pekla.

Loučení dětí s herci neprobíhalo rychle, kluci a holčičky si chtěli pohladit princeznu, Honzu či kašpárka, nebojsové zatahali čerty za ocas.

Příčinou úspěchu pohádky bylo správné dávkování: přiměřeně humoru, přiměřeně informací pro dětského diváka, přiměřeně postrašit, přiměřená délka představení.  A občas i narážka a dvojsmysl, který udržel ve střehu rodiče dětských diváků. Právě prostřednictvím těchto slovních obratů jsem získala dojem, že herci komunikují nejen s dětskými diváky, ale i s jejich rodiči. A že hercům záleží na tom, aby se i rodiče dobře bavili. Troufám si tvrdit, že se jim to povedlo. Ač se nejednalo o mé první setkání s kašpárkem, vdavky odmítající dcerou, pekelnými mocnostmi a udatným zachráncem Honzou, přesto jsem se těšila, co děj přinese, jak princezninu zapeklitou situaci Honza s kašpárkem vyřeší, jakou fintu použijí k jejímu vysvobození.

Vzhledem k tomu, že se představení konalo v podniku, jenž funguje mj.  jako restaurace, nezbývá než dodat: "cupito, dupito, líbí to... i kdyby nebylo nalito".

Divadlo Povidlo vychází (nejen) z tradic klasického Kašpárkovského repertoáru, jež se snaží členové souboru obohatit novými invencemi. V regionu působí aktivně již 14 let. Od svého vzniku divadlo Povidlo uvedlo  osm premiér a v současnosti hraje tři představení.

Zdroj: povidlo.wz.cz