Palissimo Company uvedlo 7. a 8. února v divadle Archa reprízu kontroverzního tanečního představení z trilogie Nabarvené ptáče jeho první část s názvem Bastard. Že se jedná o skrze neotřelé a velmi poeticky zaměřené dílo se mohlo přesvědčit plné hlediště a mírně šokovaní diváci.

Kniha Nabarvené ptáče je prvotinou spisovatele Jerzyho Kosińkého z roku 1956 a pro toto představení se stala inspiračním zdrojem námětu. Ten má na svědomí i s choreografií Pavel Zuštiak. Původem Slovák žijící již dlouhá léta v New Yorku vymýšlel projekt pro získání kulturního grantu, z něhož vznikla právě tato trilogie. První díl, Bastard, měla českou premiéru na festivalu Akcent a pro úspěch se vrátila na dva večery do Divadla Archa. Příležitost vidět tanečně audiovizuální představení měli i obyvatelé Žiliny, Bratislavy, Bánské Bystrice a samozřejmě Newyorčané. Ti už se dočkali také premiéry druhého dílu, která by snad měla být v budoucnosti k vidění i u nás.

“Je to velmi osobní představení.” říká Pavel Zuštiak, kterému nešlo o doslovné převyprávění příběhu, nýbrž o snahu přivést diváka do stavu, kdy může cítit nástrahy exilu takřka na vlastní kůži. Právě tomuto tématu je hra věnovaná. Z knižní předlohy se námět promítnul do polohy, kdy se v uceleném společenství octne cizinec, který na první pohled vyčnívá v davu. Dějově je to znázorněné pomocí performerů, jež se na představení dobrovolně podílejí. Zajímavostí je, že v Čechách byl o účast na jevišti největší zájem. Takřka šest desítek amatérů se ke konci představení zapojují do děje a vzniká tak neobvyklá masová scéna a situace, kdy se pomalu půlka diváků zvedá a stává se na pár minut důležitými herci. Pro divadelní představení velice neobvyklé, ale po hodině toho sound projektu už nic nemůže překvapit, protože divák už po pár minutách začne tušit, že na klasické divadlo rozhodně nepřišel.

“Není to depresivní, nýbrž realistické.” dodává pan Zuštiak. Možná tak obhajuje velice temné tóny, které jsou všechny hrané živě. Christian Federickson je zakladatelem americké skupiny Rachels a nyní se podílí na této scénické hudbě, která posouvá představení do jiné dimenze. Místy divák zůstává lehce ve strachu, šoku či přemýšlí, zda se smát. Protože tenhle projekt je ospravedlnitelně možno označit nálepkou vysoké umění, či chcete-li hluboký underground. Tanečník a také spoluautor Jaro Viňarský předvádí neskutečný a fyzicky náročný výkon. Divákům se představuje v lehce intimním světle, nejen kvůli takřka nulovému oděvu, ale především hlubokému hereckému projevu.

Druhý díl trilogie jde ještě hloub v práci s publikem, protože divák je obklopený dějem a sám si rozhoduje, do jaké míry se nechá do představení zakomponovat. Model klasického divadla je zde naprosto vytěsněný, ale v posledním pokračovaní se k němu Pavel Zuštiak opět navrací, i když hlediště je konstruováno z obou stran a děj se odehrává veprostřed mezi návštěvníky.

Autoři tohoto projektu poukazují na perspektivu pohledu, ze kterého vidíme, a i na to, že snaha získat domov není ustálená a může se měnit. Nápad a myšlenka jsou zajisté inspirativní, avšak představení samo je spíše velice nečitelné. Děj a poselství je vidno zřejmě jen pro milovníky hlubokých hádanek, kteří se rádi ztrácejí v síle umění daleko za hranicí mainstreamu. A takových zřejmě ani při reprízách v Divadle Archa moc nebylo, protože potlesk po zmateném konci představení byl poněkud rozpačitý a nejistý.

Zdroj foto: archatheatre.cz