”Demokracie není právo do všeho mluvit, ale povinnost vědět, co mluvit,” říká Rudolf Jelínek

Email Tisk

altJeden z nejznámějších českých herců všech věkových generací, Rudolf Jelínek, má za sebou neskutečnou filmovou a divadelní kariéru, bohaté zkušenosti s dabingem a lidé ho na ulici spíše než jménem oslovují jako majora Jiřího Hradce. Jak se (nejen) na to dívá jedna z ikon českého filmu posledního padesátiletí?

 

I přesto, že máte za sebou nespočet rolí, pro většinu lidí jste nejznámější díky obsazení v seriálu Třicet případů majora Zemana. Jaké to je, když si někdo vybaví vaše jméno v této souvislosti?

Dodnes mě lidé na ulici, v obchodech nebo při různých setkáních oslovují major Hradec. To je prokletí seriálových herců, že si vás ztotožní s postavou, kterou hrajete. Ať je ta postava jakákoliv, zvlášť, když je sympatická, a to major Hradec byl, tak to vzbuzuje u obecenstva sympatie, není to nic nepříjemného. Jinak je to samozřejmě seriál, který byl poplatný své době, svému zadavateli, což bylo v podstatě Ministerstvo vnitra. Spousta případů, o kterých to pojednávalo, pocházela ze skutečného života. Nicméně ale tento seriál není samozřejmě hlavní páteří mé práce. Dělal jsem i spoustu jiných věcí a řekl bych, že po pracovní stránce byly zajímavější a měly lepší kritiky.

Třeba…

Příkladem bych mohl uvést Masarykovo čestné kolo, což bylo podle Oty Pavla. Příběh Veselého a Kubra, kteří byli zbaveni titulů mistrů sportu, protože vzdali Závod míru a ten se přece nevzdává. Toho filmu jsem si vážil, stejně jako třeba zapomenutého filmu Souhvězdí panny. Hlavní role hráli Pucholt, Libíček a Wimmer. Já jsem měl potěšení si tam zahrát postavu poručíka Tonajzra, což byl typický zelený mozek a já jsem si touhle rolí vyřídil vztahy s khaki mozky. Velmi rád jsem měl Anglického letce, to byla neobyčejně zajímavá a krásná postava. Natočil jsem kolem šedesáti filmů, evidenci si nevedu, říkám si, že pokud ta práce za něco stála, tak to udělá někdo jiný.

alt

Koukáte na svoje filmy nebo patříte k těm, kteří se neradi vidí?

Rád se na to podívám z takového technicko-pracovního hlediska. Člověk má možnost se podívat, co udělal dobře a co špatně. Je to takový sladký sentiment. V poslední době se mi vyhýbá práce, co se filmů týče. Naposledy jsem dělal na seriálu Ordinace v růžové zahradě dědečka malého Toníka Rosického a musím říct, že mě velmi těší, když mě lidé oslovují ‚Dobrý den, pane Rosický‘, ačkoliv už jsem jako Rosický po smrti.


Jak vůbec vnímáte tu popularitu, které se vám dostává? Třeba to oslovování na ulici…


Víte, to je různé. Je to odvislé na prostředí a lidech, které potkáváte. Ve chvíli, kdy vás osloví opilec v hospodě a vy musíte odmítnout třeba pozvání na skleničku, vystavujete se nebezpečí, že vás bude pomlouvat, že jste vejtaha a náfuka. To je nepříjemný. Ve chvíli, kdy vám lidé vyjádří pochopení a obdiv k postavě, která se jim líbila, tak je to pochopitelně potěšující a řekl bych, že kdo tvrdí, že mu to vadí, tak nemluví pravdu.

Vrátila bych se ještě k seriálu Třicet případů majora Zemana. Na tehdejší dobu tam bylo dost akčních scén. Tenkrát bylo ale určitě jejich natáčení zcela jiné, než je dnes…

Točilo se klasickou filmovou technologií. Ne jako dneska, kdy dostanete scénář mnohdy v den natáčení, což se běžně stává. Příprava byla mnohem důkladnější a především ze strany režiséra, ten naprosto, co do dekupáže a co do aranžmá, byl dokonale připravený. Všichni na place věděli, co mají dělat a co se po nich vyžaduje. Především to byla Sequensova (Jiří Sequens st.pozn.red.) charakteristika. Já jsem první film s ním točil Atentát. Už tehdy to měl tak dokonale připravené, že se to na výsledku nějakým způsobem skutečně projevilo. My jsme to promítali zhruba v roce šedesát pět a nebudu přehánět, když řeknu, že herci zvučných jmen za námi chodili a gratulovali nám k tomu, že je film výborný.  Dokonce jsem se setkal s názorem, že je to nejlepší válečný film, který vůbec existuje. Člověk to musí vidět a udělat si názor sám. Co do atmosféry toho protektorátu a dramatičnosti to byl film, který bylo odvážné natočit. V té době mluvit o odboji a západních armádách vyžadovalo dost odvahy. Jsem rád, že jsem se toho mohl zúčastnit.
  alt
Chápu, přece jen se jedná o příběh výjimečné historické události…

Heidrich byl třetí nejvyšší hodnostář v nacistickém Německu a udělat na něj úspěšný atentát je tak historicky významná věc. Bylo mnoho názorů, že represe, které potom následovaly, byly mnohem tvrdší  a jsou i názory, že atentát udělal víc škody než užitku, ale už nikdo nedokáže spočítat, kolik to zachránilo životů, o kolik dní to zkrátilo válku. A to je podle mého soudu naprosto prokazatelné. Jestliže to zkrátilo válku o půl dne, tak to mohlo zachránit tisíce životů, protože za války každý den umírali lidé.

Jste pověstným milovníkem koní. Může za to film Smrt v sedle?

Nikdy předtím jsem v sedle neseděl, musel jsem se to kvůli tomu filmu naučit. Bylo to zajímavé a krásné. Potvrdilo se mi, že nejhezčí pohled na svět je z koňského hřbetu. Na druhou stranu je to velmi náročný sport.  Není to jen lízání medu, o ty koně se musíte starat a musíte být v dobré kondici.  

A vy si v současné době ještě vyjedete na koni?

Když mi čas dovolí, tak se posadím.

Máte nějakého svého krasavce?

Já se víc než před pěti lety znovu oženil, protože jsem byl dlouho sám po smrti mé manželky. Vzal jsem si žokejku a trenérku dostihových koní Martinu Růžičkovou, takže jsem se k tomu oklikou vrátil. Dostal jsem od ní ke svatbě zasloužilého koníka jménem Hypnos, ale říkáme mu Honza. Není to jen otázka, že se člověk sveze, ale je to i zodpovědnost. Večer a další den a další máte v divadle představení, a když se něco stane tak přerušíte provoz divadla, takže to je zároveň i otázka kázně.  

Jaká je vlastně taková velká zodpovědnost? Dbát o to, aby se nestalo nic, co by právě mohlo představení narušit…

Nejhorší zážitek v hereckém životě je prošvihnout představení. O tom se vám v noci zdá, to jsou ty noční můry. Zdá se vám, že jdete na jeviště a nevíte, jak se ta postava jmenuje, nevíte text, nebo honíte ve snu představení. To je na infarkt. Mně se to stalo loni, když napadl první sníh. Bydlím mimo Prahu a věděl jsem, že bude těžké se dostat včas, tak jsem vyjel o hodinu dřív. Ale dostal jsem se do takové zácpy, že představení, které začínalo v sedm hodin, jsem nemohl stihnout.  Za pět minut byl začátek, já byl x kilometrů daleko, kolona přede mnou, kolona za mnou, i zprava a zleva. Naštěstí vše dobře dopadlo, první scénu v mém kostýmu odehrál šéf divadla, pan Kracík a já mezi tím dorazil. Ale ty pocity bych vám nepřál.  

alt

Jaký cítíte rozdíl mezi filmovým a divadelním hraním?

Velký. V divadle hned víte, jestli je to dobře nebo ne. U filmu víte, až když je hotový. Divadlo je v přímém kontaktu s divákem a prostě se pozná, zda dojde ke shodě, oboustrannému porozumění. To je něco, co nezaplatí žádný honorář. Těch okamžiků nebývá moc, ale když se povedou, tak to stojí za to.  

Kterou divadelní roli nebo přímo hru jste měl nejraději?

Já jsem měl to potěšení, že třeba v libereckém Divadle F. X. Šaldy jsem byl prvním československým Caligulou. Taky vzpomínám velmi rád na Tři mušketýry, kde jsem celkem sehrál osmnáct postav. Tam jsem se skutečně vydováděl, dělal jsem bubeníka, lorda, kováře i uklízeče lustrů. Právě při něm se mi stalo, že jsem visel tři metry nad podiem a v tu chvíli vypadl v celém Liberci proud. Trvalo to pak tak sedm minut a nemáte ponětí, jak potichu bylo obecenstvo a čekalo, kdy spadnu, kdy se ozve rána (smích). Krásný zážitek!

To věřím:) Teď máte před sebou text ke hře Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou.

To je velmi zajímavý projekt. Z větší části se to odehrává ve vlaku, takže budeme hrát na nádražích. Premiéra bude tady, na prknech Divadla pod Palmovkou, ale jaksi oficiální premiéra bude na nádraží Praha Bubny. Poté hrajeme i v dalších městech, třeba v Ostravě, Olomouci, Liberci…  Myslím, že sám o sobě příběh je překrásný. V době, kdy se nacházejí lidé, kteří popírají holocaust a tvrdí, že nic takového neexistovalo, je potřeba tohle vyvrátit a dokázat, jak to doopravdy bylo. A to pan Lustig udělal nanejvýš zajímavě.

Řekl jste, že nabídka ovlivňuje poptávku. Jak vidíte zájem veřejnosti o divadlo?

Statistika říká, pokud se nepletu, že divadlo navštěvují čtyři procenta populace. To je strašně nízké číslo. Jestli to ovlivní čtyři procenta populace, co to může přinést lepšího? Co se může stát? Jen těch pár lidí se třeba podívá na svět jinak, pokusí se žít malinko jinak. Na druhou stranu se několik let účastním Shakespearovských slavností a ta odezva je tak hluboká, silná a krásná. Lidé se báječně baví. Takže si neskromně říkám, že přece jen divadlo má nějakou hodnotu. Všechno za ty tisíce let, co divadlo existuje, už bylo. My jsme domýšliví, neskromní a myslíme si, že vymyslíme něco nového. Režiséři opravují autory, přepisují Shakespeara, je to neskromné. Exhibicionismus, který s vytvářením divadelního zážitku nemá nic společného. Divadlo je o hnutí lidského ducha, a když to neplní, proč by to mělo existovat. Samozřejmě, že kvalita se musí prosadit. Diváci by měli rozhodnout, co je dobré.

Co fenomén dnešní doby alternativní divadlo? Myslíte si, že to je právě to ”dobré”?

Jednou sednu do letadla a doufám, že to letadlo nebude řídit alternativní pilot. Takové alternativy, to vymyslí skoro kdokoliv. Už K. H. Hilar říkal, vyskočte a zůstaňte tam.

Jak se díváte na současné divadelní kritiky? Často jsou tak jednoznačné, málokdo je objektivní…

Kritik musí být poučenější, než režisér a herci. Když něco vytkne, musí to dokázat zdůvodnit. Ne aby psal o své dojmologii, musí vědět proč, eventuelně jak. Bohužel, asi Sergej Machonin byl posledním kvalifikovaným kritikem, kterému se dalo věřit, a byl na něj spoleh.

Máte ještě nějaké své nesplněné sny?

Já celý život beru tak, že co přijde, to přijde. Nemá cenu to nějakým způsobem plánovat. Víte, v každé jiné profesi se člověk může nějakým způsobem na leccos připravit nebo hodně ovlivnit. Ale my jsme hrozně závislí na tom, abychom byli ve správný čas na správném místě. Třeba já, kdybych skončil školu o rok dřív, byl bych někde úplně jinde. Dostal jsem nabídku z Národního divadla zrovna ve chvíli, kdy jsem slíbil, že budu v Divadle Za branou. Je to tak složitý a komplikovaný. Nejsem přitom fatalista, osud mě nijak moc neoslovuje, ale rád se nechám překvapit.

Zdroj foto: internet


 

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit





Přihlášení

K21 se představuje

IRENA AMBROŽOVÁ


redaktorka ve věku kolem třiceti let :-)

    Pochází z Prahy, kde strávila celý svůj život, kromě půlročního studia v Litvě a několika měsíčního toulání se Asií.

    Vystudovala Provoz a řízení letecké dopravy na ČVUT a Enviromental Engineering na ČZU. Pracuje jako dispečer v letecké dopravě.

    Pro K21 píše od léta 2014, před tím pracovala jako redaktorka a korektorka pro Studentpoint.cz, též přispívala do Informuji.cz, Info-Koktejl, CityBee a dalších. Na K21 má ráda příjemnou atmosféru podobně naladěných lidí  a možnost se dostat k zajímavým knižním a filmovým titulům.

    Mezi koníčky Ireny patří: literatura, letectví, cestování, tvůrčí psaní (je spoluautorkou dvou almanachů Odemykání), sport (zejména běh – členka běžeckého oddílu SK Svěrák, aktivně se účastní běžeckých závodů všech délek  a profilů, od krátkých krosů až po silniční maratony), běhá i Spartan race, ráda trávím čas v horách a nepohrdne dobrým pivem a vínem.

    A Ireny motto? „Daleká ať cesta má! Marné volání“

Banner

Anketa

Národní divadlo

  • Národní divadlo seniorům
    Sleva pro seniory Národní divadlo nabízí seniorům ve věku 65 + vstupenky s 50% slevou na vyhrazená místa všech představení ND.*  Kromě této...

Banner

Partneři

Hledat

Aktuality

Mimísek 26

Čtěte také...

Ďáblice – po čertech povedená inscenace

dablice perexPoslední premiéra letošní divadelní sezóny přivedla na prkna Městského divadla ve Zlíně Ďáblici. One woman a two men show, kterou na jevišti rozehráli Hana Tomáš Briešťanská, Zdeněk Julina a Zdeněk Lambor.

Nové komentáře

Facebook

Twitter


Literatura

Darina Hamarová – Životem nekráčím sama

darina hamarova 200Prvotní setkání s románem Dariny Hamarové mnohé čtenáře vyděsí – vždyť příšerná grafická úprava obálky je jak z babiččiny červené knihovny nebo hůř, jako další román od Alexandry Potter. Pokud čtenář nejde na jistotu a neví, co od ...

Divadlo

Mirotické setkání loutek a hudby na ostrově u Dolejšího mlýna

miroticke setkani hudby a loutekChcete zpestřit prázdniny dětem i sobě? Přijeďte tedy v srpnu do Mirotic!  Od 9. do 11.srpna se zde totiž koná divadelní a hudební festival pro malé i velké: Mirotické setkání loutek a hudby

Film

Punkový návrat do Cannes i svět pohledem autistů

Vlk„Šlo o doposud největší spolupráci Jana Němce s Českou televizí a byl to projekt, ze kterého jsme byli od první chvíle nadšení,“ říká o snímku Jana Němce Vlk z Královských Vinohrad šéfka Filmového centra ČT Helena Uldrichová. Film dnes představí v 15:00 ...