Na policejní vyšetřovnu je dovlečen spisovatel, který si myslí, že důvodem je obsah jeho povídek, ve kterých se pravděpodobně provinil proti hlubokému totalitnímu režimu, a je připraven přiznat cokoliv, jen aby jeho povídky zůstaly nedotčené. Pravda je však mnohem horší. Některé z jeho povídek se až podezřele shodují s třemi spáchanými vraždami a nadějný spisovatel Katurian nemůže uvěřit tomu, co se mu dva vyšetřovatelé snaží naznačit. Takto začíná děj představení s názvem Pan Polštář brněnského divadla Buranteátr.

Nejsem velkým příznivcem shánění si veškerých možných informací o představení předem, čtení různých recenzí jen proto, abych se rozhodl, na co půjdu a udělal si zevrubný náhled, jaké to asi bude. Nejraději mám tu chvilku před představením, kdy si popíjím vínečko v divadelním baru a přemýšlím, co mě to ve skutečnosti čeká. Ta nejistota, která se nakonec přemění buď ve zklamání, nadšení nebo něco mezi tím, je jeden z okamžiků, které dělají kulturní akce tak výjimečné. Jinak tomu nebylo ani při návštěvě Buranteátru.

Divadlo je na známé brněnské Kounicově ulici, proslavené hlavně večerními hodinami, kdy se po ní producírují dívky lehčího typu, což má tu výhodu, že pokud se vám představení nebude líbit, můžete se utěšit v náručí jedné z nich. Při vstupu do divadla je na první pohled patrné, že soubor pod taktovkou uměleckého šéfa Zetela je v těchto prostorách pouze krátce a že je potřeba ještě pár úprav. Příjemné slečny v kase jsem se musel zeptat, zda se u ní dají koupit lístky, protože jsem postrádal nápis „pokladna“ nebo něco podobného. Ta hned vytušila, že jsem zde poprvé, dala mi lístek a mile mě nasměrovala do kavárny, do které se vchází po schodech a v mezipatře je šatna. Nápis dobrovolné šatné pro člověka jako já, který u sebe neměl zrovna ani korunu v drobných, způsobil menší rozpaky, nicméně jsem muži za pultíkem slíbil, že jakmile si rozměním v kavárně, rád věnuji nějakou tu drobnou. Nejmenší dvoustovka se mi zdála trošičku moc za jedno ramínko. Dozvěděl jsem se, že kavárna je nekuřácká, ale že na „cígo“ si můžu klidně skočit před divadlo. Což mě uklidnilo a zdálo se mi to jako přiměřená kompenzace.

Z rozhovoru dvou mladých dam, zaslechnutém na baru, jsem vytušil, že je tu pár lidí, kteří nejdou na představení poprvé. Dokonce ani podruhé. Což slibovalo nadějnou podívanou. Vyčítal jsem si neuposlechnutí rady kamarádky, která mi už nějakou dobu s obřím nadšením o tomto divadelním spolku vypráví, abych si vzal košili a svetr. V divadle byla totiž docela zima. Tričko pod košilí bylo absolutní minimum, co se dalo vydržet, stejně jsem ale nakonec měl studený nos a byl jsem poučen klást větší důraz na teplé oblečení při další návštěvě.

Představení začalo příjemným pozvolným tempem a v tomto duchu se neslo až do samého konce. Aby taky ne, když celé trvalo tři hodiny plus přestávka patnáct minut. Vlastně tohle byl jediný údaj, který jsem dopředu věděl, a trochu mi naháněla hrůzu představa, že celou dobu protrpím nad nudnou a předlouhou hrou. Naštěstí tomu tak nebylo a byl jsem mile překvapen, že i na židlích, které nebyly zrovna z nejpohodlnějších, mi to celé uteklo jako voda. První dvě hodiny v kuse odkryly hlavní dějovou linii a určily směr, kterým se představení po přestávce bude ubírat. Záměrně neodkrývám více z obsahu, protože nechci nikoho ošidit o jednotlivé proměny postav, zvraty v ději a zajímavá rozuzlení, kterých je dostatek a celou dobu představení drží zaplněné publikum v napětí. Tento styl je dodržován hned od začátku, kdy divák dostane původní informaci, která se mění a doplňuje, a on si tak vytváří určitý obrázek, který se několikrát kompletně obrátí vzhůru nohama. Což pro něj znamená další zvrat a znovu celé přehodnocení pohledu na danou věc. Zvlášť je vtáhnut do děje výbornými hereckými výkony. Vyzdvihnout musím Michala Isteníka, už jen proto, že jsem dlouho neviděl někoho tak výborně zahrát.

Sice jsem si musel o přestávce dát něco ostřejšího na zahřátí, ale ani nízká teplota v divadle mě neodradila od toho, abych zůstal na druhou část. Dlouho jsem nebyl na něčem tak zajímavém, s tak skvělými hereckými výkony v tak průměrně vypadajícím divadle. Nicméně bych si velmi rád zašel ještě jednou vystřihnout to tříhodinové představení a určitě ho můžu každému doporučit. Pokud bude ostatní tvorba alespoň z osmdesáti procent tak dobrá jako Pan Polštář, tak se nebojím říct, že jsem našel své oblíbené divadlo.

Martin McDonagh: Pan Polštář
Realizační tým:
Překlad – Ondřej Sokol
Režie – Jiří Š. Hájek
Dramaturgie – Jan Šotkovský
Scénografie – Radka Vyplašilová j. h.
Hudba – Zdeněk Kluka

Obsazení:
Katurian – Michal Isteník
Tupolski – Lukáš Rieger
Ariel – Jaroslav Matějka
Michal – Zetel nebo Petr Jarčevský
Holčička – Ilona Š. Hájková

Premiéra 6. prosince 2007 v HaDivadle.
Představení trvá 180 min s přestávkou.

Hodnocení: 90 %

Zdroj foto: buranteatr.cz, autor: Pavel Nesvadba (photonesvadba.com)

< Předchozí		Další >