Pod slávou herectví se skrývá i jeho bída?

Pod slávou herectví se skrývá i jeho bída?

Email Tisk

200divZajímá vás, co vše obnáší herecké povolání? Jaká dilemata musí (nebo nemusí?) umělci řešit, pokud se ocitnou v konfrontaci s represivním režimem? O tom všem pojednává kniha Sláva a bída herectví, poskládaná z řady příspěvků, které se zabývají jednak herectvím jako takovým, jednak přibližují konkrétní osudy profesní i soukromé, jak byly dohledány u několika známých osobností.

 

 

První oddíl knihy shrnuje trojici studií, které lze považovat za jakési vstupní seznámení se zvláštnostmi herectví. Jan Hančl probírá jeho charisma jako důležitý předpoklad pro oslovení diváka, neboť herec bez charismatu má postavení daleko ztíženější. Jiří Šípek probírá osobnostní zdroje herectví, upozorňuje, že právě u herců se vyskytují otevřené emoční reakce. Jaroslav Vostrý se věnuje symbolické potenci herectví, protože leckteří charismatičtí umělci - byť by postrádali do nich vkládané schopnosti - vstupují do veřejného prostoru, aby v něm promlouvali "jménem národa".

div

Někdy to bylo vystoupení vynucené (jako v případě Zdeňka Štěpánka a jeho protektorátního proslovu v Národním divadle), jindy - zejména v polistopadové době - umělci sami vstupují do politiky, stávajíce se jakýmsi maskoty politických stran, které rády využívají jejich obliby. A nečiní si jakékoli iluze: každá doba má své oblíbence, kteří vzápětí - když se změní poměry - mohou upadnout v nemilost. Výstižně píše: "Není pak ani žádný div, že i okamžitá adorace herců za jejich účast v událostech z listopadu 1989 byla brzy vystřídána málem komunisticky tvrdou prověrkou jejich nejen pracovního angažmá v minulém režimu." (s.29)

Vostrý však své zamyšlení o rozdílech mezi herectvím na jevišti (nebo před kamerou) a v civilním životě poněkud násilně a nespojitě směřuje i do ryze profesní sféry, když se zabývá rolemi Libuše Šafránkové, zejména Třemi oříšky pro Popelku (na snímku), které se v době normalizace staly jednou z výkladních skříní režimu, když dosáhly mimořádné popularity. V její tvorbě, jak Vostrý píše, jako by se zrcadlila touha společnosti vidět svůj vlastní půvab.
Vostrého kapitolu považuji za nejpronikavější a nejpřínosnější v celém souboru, i když čtenářsky přitažlivější zajisté budou studie zahrnuté do druhého oddílu, které se věnují konkrétním umělcům. V některých případech se dokonce můžeme seznámit s jakýmsi srovnávacím dvojportrétem, ačkoli se mnohdy jedná o herce, příliš spolu nesouvisející ani profesně, ani svými soukromými osudy.

Tak je vystavěn text Zuzany Sílové o Anně Letenské, popravené za války během heydrichiády (kdy pod dohledem gestapa ještě směla dokončit natáčení komedie Přijdu hned) a Nataše Gollové, jíž se po válce vyčítal milostný poměr s vysokým nacistickým úředníkem. Obdobně je pojednána i studie Marie Valtrové o Svatopluku Benešovi a Rudolfu Hrušínském, kteří se ovšem i umělecky několikrát sešli, stačí připomenout filmy jako Hostinec U kamenného stolu (na snímku) nebo později přepis Haškova románu o dobrém vojáku Švejkovi.

div2

Další příspěvky, již "monograficky" pojednané, obhlížejí osobnosti více i méně známé: Jiřího Plachého (jenž počátkem 50. let skončil sebevraždou), Oldřicha Nového, někdejšího prvorepublikového elegána, jenž si v budovatelské agitce Slovo dělá ženu navlékl dělnické montérky, Miloše Nedbala a Marii Burešovou. Ve všech případech se autoři - kromě toho, že si také všímají dobových politických podmínek - zaměřují především na divadelní tvorbu a využívají k tomu oblíbené rekonstrukce na podkladě dochovaných písemných či fotografických podkladů. Takže se dovíme, jak jednotlivé herecké úkoly posuzovali recenzenti v tisku, nechybějí ani vzpomínky či úřední záznamy jako cenný informační zdroj.

Divadelní herectví se vyznačuje tou vlastností, že současně se svým jevištním zrodem okamžitě mizí, zachováno jedině v povědomí publika. Vyskytují se tak příznivé podmínky pro vytváření nejrůznějších legend o úžasnosti toho či onoho hereckého ztvárnění - a jedině nemilosrdné svědectví případného audiovizuálního záznamu (pokud byl pořízen a pokud se zachoval) odhalí jeho častou nekomunikativnost, ba směšnost, nahlížíme-li jej z odstupu několika desetiletí. Proto jedině filmové role dovolují i po desetiletích učinit si představu o rozměrech dobového herectví a podrobněji jej rozebírat. Pisatelé však film povětšinou odsunují na okraj svého zájmu, přisuzují mu úlohu jakéhosi doplňku.

Dobře to lze vypozorovat u Rudolfa Hrušínského. Marie Valtrová, která o něm píše, sice zmiňuje jednotlivé filmové tituly, ale zpravidla se jedná o popisy ztvárňovaných postav, aniž by se dotkla proměn herectví, u Hrušínského zvlášť výmluvných. Vždyť výrazová stylizace (zejména u mluvy, ale také u pohybových aktivit), jakou si osvojil u E.F.Buriana, jej pronásledovala i před kamerou, kde bylo zapotřebí herectví daleko civilnějšího. A vsouvat jej do šalebné žánrové přihrádky "milovníka" pak považuji za úchylné, postavy vnitřně nejistých mladíků z Humoresky, Nočního motýla i Mlh na blatech přece toto vymezení překračují ke složitěji koncipovaným portrétům.

A už vůbec se nedovíme, že teprve v raně poválečném snímku Předtucha učinil Hrušínský rozhodující krok ke svému později brilantně uplatněnému "minimalistickému" stylu. Jeho postava se sice ještě vřazuje do linie dřívějších rozvrácenců navenek samolibých či dokonce násilnických, ještě se vyznačuje lyrizujícími tendencemi (stačí si povšimnout změkčované výslovnosti a sklonu k jevištní modulci hlasu gest), avšak poprvé tu zaznějí později příznačné rysy. Poprvé tam zaslechneme pověstnou hlasovou kadenci, mazlivé válení slov na jazyku, zpomaleně a jakoby do ztracena vyslovované konce vět.

div1

Zajímavé je rovněž zamyšlení Terezy Šefrné o hercích, kteří vstoupí do kalných vod televizních seriálů a záhy se stávají mediálními hvězdičkami, poskytují bezcenně žvatlavé rozhovory často jako podpůrnou propagační podporu jejich "tvorby" - stačí se zahledět na články otiskované početnými programové časopisy, třeba Týdeníkem Televize.

Šefrnová sice upozorňuje na ustavičný stres, vyčerpání, avšak ještě větší ohrožení představuje zničení hereckého potenciálu, čímž se však autorka příliš nezabývá. A zůstává otázkou, zda fenomenální paměť (zde přisouzená třeba Igoru Chmelovi), ideální pro bezproblémové a hlavně rychlé natáčení nekonečných seriálů, opravdu představuje nějakou přednost, když vyvazuje herce z nutnosti o jeho postavě aspoň trochu popřemýšlet. Natáčení seriálů totiž ze všeho nejvíce připomíná bezmyšlenkovitou pásovou výrobu bezcenného, ale lákavě zabaleného zboží...

Sláva a bída herectví
Vydalo nakladatelství Kant, Praha 2013, 236 stran.
Hodnocení: 70%

Foto: Kant, Nova


 

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit





Přihlášení

Anketa

Národní divadlo


Partneři

Hledat

Aktuality

Městská divadla pražská
Národní divadlo Brno, Národní divadlo Brno

Čtěte také...

Dům kultury Vsetín nabídne divadelní dvojkombinaci kabaretní show roku Ovčáček čtveráček i realistickou komedii Upokojenkyně

upokojenkyně200V úterý 7. února si ve Vsetíně přijdou na své příznivci divadla, komedie a kabaretní show, za kterými stojí Petr Michálek, divadelní režisér a ředitel Městského divadla Zlín.

...

Nové komentáře


Literatura

Tím všechno začíná

Tim vsechno zacina 200Titul Tím všechno začíná se tváří jako obyčejný příběh pro náctileté, ale přesto že je v tomto duchu napsán, dokáže čtenář číst mezi řádky a v příběhu najít větší smysluplnost, než se na prv...

Divadlo

Divadlo ABC zkouší slavnou Shakespearovu hru Sen čarovné noci

sen-carovne-noci 200Ve středu 9. ledna začalo v Divadle ABC zkoušení hry Sen čarovné noci. Poetickou komedii o rozmarech lásky a noci plné divů, které se možná staly a možná pouze zdály, nově přeložil Jiří J...

Film

Dotočil se nový celovečerní film Šťastná

Stastna perexPadla poslední klapka filmu Šťastná - celovečerního romantického debutu Evy Toulové, absolventky režie na pražské FAMU a studentky Věry Chytilové. Film, natáčený převážně v P...