Jak se u nás hrálo a zpívalo

Email Tisk

Nakladatelství KANT přichází s dvěma zajímavými publikacemi, které se věnují různým podobám divadla, ať již jsou to proměny (převážně veseloherního) herectví zachycené v Komediantech na české scéně nebo vývoj "zábavněhudebního divadla" v klikatém a místy pořádně trnitém poválečném období, jak to zaznamenává kniha Od operety k muzikálu

 

V prvním jmenovaném titulu si autorka Zuzana Sílová vytyčila záměr přiblížit důležité osobnosti českého divadla, které publikum nerozechvívaly ani nedojímaly, naopak jim rozdávaly veselí a bavily strhujícím smyslem pro humor (i když v některých případech se komediální talent snoubil s nadáním mnohem širším). 

Seznámíme se s prehistorií novodobého českého divadla, jak se odvíjela od počátku předminulého století, dovíme se lecjakou podrobnost o hercích v zásadě již pozapomenutých, kteří však vytvářeli důležitou záchytnou síť pro své následovníky. Důležitý a dodnes platný je ovšem dávný postřeh Jindřicha Vodáka, že publikum má sklon i oblíbeného komika podceňovat, zlehčovat jeho um a celkově jej vnímat jako někoho méně důležité oproti těm, kteří si věhlas vybudovali díky vážným či vysloveně tragickým rolím. 

Sílová probírá odkaz takových umělců, jako byli Václav Svoboda, Jan Kaška, jenž první zkušenosti nasbíral v Tylově Kajetánském divadle, Jindřich Mošna, jenž v Národním divadle vyzraje ve výraznou, charismatickou osobnost - a také připomene Elišku Peškovou jako doklad, že v komickém oboru se záhy uplatnily také ženy. A poté už nastupují herci, kteří se plně rozvinuli v éře samostatného československého státu, v meziválečném období, za německé okupace i po ní. Opět vystupují zemité umělkyně jako Marie Hübnerová, schopné rozvinout vějíř výrazových dovedností a dovést ztvárňované postavy za jednorázové stylizace až na práh sytě civilního, byť jakoby ještě "zahuštěného" projevu. 

Od 20. a zejména od 30. let začal populární divadelní tváře využívat také film (ostatně i Hübnerová se na sklonku života mihla v jednom filmu, ve zcela neumělém přepisu Čapkova Loupežníka). Pokud se dnes na tahle díla díváme (a určitě si to uvědomovali i bystřejší diváci v době vzniku), je patrné, jak herci - a zejména herečky - si před kamerou nevěděli rady, takže napodobovali teatrální manýry v mluvě, gestech i pohybu. Stačí si vybavit, jak i leckteré meziválečné filmové hvězdy ženského rodu nesnesitelně pištěly, neschopny pochopit rozdíl mezi hereckou prací na jevišti a v ateliéru. 

Stati o Františku Smolíkovi, Sašovi Rašilovovi, Hugovi Haasovi, nemluvě od Zdeňce Baldové či Nataše Gollové  (touto herečkou se zabývala již v knize Sláva a bída herectví), přibližují jejich divadelní i filmové působení, upozorňují na nepopíratelné mistrovství, k němuž postupně dospěli, zejména pak v oproštění od všechno zbytečného v jejich hereckém projevu. Nemluvě o Bohem nadaných, samorostlých, intuitivně bezchybných velikánech, kteří dospěli k ryze osobitému, autorskému divadlu, a to nejen v herectví, ale také ve svých textech, v dramatice. Takými byli Jan Werich nebo Vlasta Burian. O něm se tvrdívalo, že by publikum rozesmál, i kdyby monotónně předčítal telefonní seznam. 

werich obr

Sílová napsala čtivé, informačně bohaté pojednání o povaze rolí ztvárněných na jevišti i ve filmu (mohla by se přidat ještě televize a rozhlas), avšak nelze přehlédnout, že už generace badatelů před ní se věnovaly témuž. Podobně jako herci navazovali na své předchůdce, také teatrologové rozvíjejí odkaz dřívějších generací, pokud o něm vědí - například cenným, a přitom dosud nezužitkovaným dokladem je svědectví Jiřího Hrbase o večírkových improvizacích Vlasty Buriana. Ve Filmovém magazínu na rok 1973 pokryl jeho text bezmála padesát hustě potištěných stran. 

Avšak očekával bych třeba i bližší vhled do herecké mentality, do odtržení od všední reality, snad do dětinskosti, jaká byla připisována Burianovi, ale třeba také Baarové nebo Mandlové. Zaslepovala sláva jakoukoli soudnost? Překrýval "nezájem o politiku" dobové ideologické mantinely, ať již jakéhokoli ražení? Toho se Sílové bohužel ani nedotkla. 

Zato některá její tvrzení o možných motivacích k tomu či onomu rozhodnutí považuji za sporná - třeba podsouvat Věře Ferbasové, že raději skončila s hereckou kariérou, než aby hrála v německých filmech, je dosti zavádějící. Protože se provdala za váženého architekta a povýšila do "lepší společnosti", lze spíše předpokládat, že fraškovité hopkání se neslučovalo s nově nabytým společenským statusem. Ostatně i takové případy jsou doloženy. 

Druhou publikaci Od operety k muzikálu sepsal Pavel Bár.
Zaměřil se v ní na osudy zábavního hudebního divadla po druhé světové válce v českém prostředí - až do počátku 90. let, kdy jako vlaštovka nových časů přilétá ze zahraničí muzikál Bídníci, zejména inscenačně se dosti otrocky přidržující původní podoby (nehledě na výtečný český překlad textu). 

Bár osvětluje, jak se v těsně poválečném období stačili divadelníci sotva nadechnout (Werichova svébytná adaptace Divotvorného hrnce se nadlouho stala jediným americkým muzikálem u nás uváděným), již komunistická moc začala předepisovat, co se na jevišti smí ukazovat. Zejména starší operety byly obviněny ze šíření netřídních iluzí a pokleslosti. 

Teprve od poloviny 50. let začalo být opatrně připuštěno, že divadlo má i svou zábavní funkci. Zájem publika o díla, která nehlásala ideologické postuláty, býval mohutný bez ohledu na to, že kritický ohlas býval hlásal odsudek. V tomto ohledu je nepominutelný podíl Oldřicha Nového: v roce 1954 opět nastudoval svou úpravu francouzské operety Mamzelle Nitouche a sehrál v ní hlavní (dvoj)roli.  Na repertoáru se udržela celých osm let a dosáhla neuvěřitelné obliby. Rozhlas pořídil záznam představení, který vyšel i na gramofonových deskách, avšak televizní přenos se bohužel uskutečnil v přímém vysílání, jak tehdy bylo zvykem, takže se nezachoval - stejně jako první televizní inscenace téže hry z roku 1964, rovněž s Novým v čele hereckého obsazení. 

Pavel Bár popisuje nejen postupné pronikání zahraniční operetní i muzikálové nabídky do divadel (sleduje ovšem hlavně pražská, najmě karlínskou scénu), pozornost věnuje i domácím příspěvkům, a to včetně filmových. Takže se dotkne potíží s dokončováním Radokova Divotvorného klobouku (1952), z něhož musela vypadnout většina roztančených, prý přespříliš rozkomíhaných scén, protože byly shledány formalistickými. 

Celé kapitoly věnuje Bár tvorbě Suchého a Šlitra nebo Vratislava Blažka včetně jejich mimořádně úspěšných filmových projektů (Kdyby tisíc klarinetů, Dobře placená procházka, Starci na chmelu, Dáma na kolejích). Rozebírá však i jednotlivé tituly, které se podle jeho názoru trvale vtiskly do dějin novodobého hudebního divadla - například Gentlemani (1967). Avšak jiné důležité počiny, namátkou rockový muzikál Důvěřivé smlouvání s osudem (1984), pomíjí. Závažnost a průkopnický rozměr tohoto titulu dokládají už rozpaky s uvedením televizního záznamu: musel čekat několik let a na obrazovku se dostal až po pádu komunistického režimu. 

S hodnocením divadelních představení je ovšem potíž: autor důsledně vychází z dobových ohlasů a z nich vyvozuje své zjištění o tvaru, pojetí i vyznění zkoumané inscenace. Všimneme si i jisté zkratkovitosti, kdy výhrady (stranické) kritiky, která vytrvale požadovala od divadelníků "pokrokové vyznění", jako by naznačovaly hodnoty, zatímco chválení by napovídalo pravému opaku. Ve skutečnosti si žádné iluze nepřipouštějme.

Pokud se podíváme na dochované televizní záznamy kdysi ceněných hudebních inscenací, od jejichž pořízení nás dělí čtyři až pět desetiletí (Člověk z půdy; Zuzana je zase sama doma; Julie, ty máš nápady; Gentlemani; Pan Pickwick), jistě udiví, nakolik přestaly komunikovat, ba vyznívají směšně. Jistěže záznam (navíc černobílý a technicky nekvalitní) poskytuje pouhou informaci o dotyčných dílech, avšak i ta informace vypovídá o tom, nakolik byla spjata se svou dobou, kterou nepřežila. Jen málokteré záznamy dávných "zábavněhudebních" představení dokáží oslovit ještě dnes, připomenu aspoň Werichovy a Horníčkovy troufám si říci nadčasové kusy Balada z hadrů a Těžká Barbora.

Zuzana Sílová: Komedianti na české scéně. Od divadla k filmu.

komedianti obalka
Vydalo nakladatelství KANT, Praha 2013.
232 stran.
Hodnocení: 80% 

Pavel Bár: Od operety k muzikálu. Zábavněhudební divadlo v Československu po roce 1945.

operety obalka
Vydalo nakladatelství KANT, Praha 2013.
302 strany.
Hodnocení: 80% 

Foto: KANT, Česká televize



Nejnovější články:
Starší články:

 

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Přihlášení

K21 se představuje

IRENA AMBROŽOVÁ


redaktorka ve věku kolem třiceti let :-)

    Pochází z Prahy, kde strávila celý svůj život, kromě půlročního studia v Litvě a několika měsíčního toulání se Asií.

    Vystudovala Provoz a řízení letecké dopravy na ČVUT a Enviromental Engineering na ČZU. Pracuje jako dispečer v letecké dopravě.

    Pro K21 píše od léta 2014, před tím pracovala jako redaktorka a korektorka pro Studentpoint.cz, též přispívala do Informuji.cz, Info-Koktejl, CityBee a dalších. Na K21 má ráda příjemnou atmosféru podobně naladěných lidí  a možnost se dostat k zajímavým knižním a filmovým titulům.

    Mezi koníčky Ireny patří: literatura, letectví, cestování, tvůrčí psaní (je spoluautorkou dvou almanachů Odemykání), sport (zejména běh – členka běžeckého oddílu SK Svěrák, aktivně se účastní běžeckých závodů všech délek  a profilů, od krátkých krosů až po silniční maratony), běhá i Spartan race, ráda trávím čas v horách a nepohrdne dobrým pivem a vínem.

    A Ireny motto? „Daleká ať cesta má! Marné volání“

Toulavka

Anketa

Národní divadlo

  • Národní divadlo seniorům
    Sleva pro seniory Národní divadlo nabízí seniorům ve věku 65 + vstupenky s 50% slevou na vyhrazená místa všech představení ND.*  Kromě této...

Banner

Partneři

Hledat

Aktuality

Mimísek 27

Čtěte také...

Čapek a 60's aneb Šedesátky, v Městských divadlech pražských
 
Capek 1V Divadle Rokoko proběhla 3. června premiéra inscenace Čapek režiséra Pavla Kheka a dramaturgyně Věry Maškové, mapující poslední chvíle života Karla Čapka a jeho boj se zbabělostí, fanatismem a zaslepeností. 1...

Nové komentáře

Facebook

Twitter


Literatura

Cesta pravého muže – bible pro chlapy

200litDeidova kniha Cesta pravého muže je duchovním průvodcem v němž se autor s pronikavou upřímností a ojedinělým vhledem do nejhlubších mužských tužeb zabývá nejdůležitějšími aspekty života mužů - kariérou a rodinou počínaje a ženami, intimitou, láskou a du...

Divadlo

Švandovo divadlo uvede Lámání chleba, hru o přátelství v dobách nesvobody

chleba perexKolik a co všechno chceme zaplatit za přátelství, slušnost nebo odvahu? Nejen na to odpoví původní česká hra Lámání chleba, drama pojednávající o třech kamarádech, proměnách moravského venkova a také šedesáti letech české his...

Film

Fotografická Slovenská nová vlna přináší do českých kin výjimečnou imaginaci. A rovněž příběh vzácného přátelství

Vlna 200Fenomén, který znamenal převrat ve fotografické tvorbě 80. let minulého století tzv. Slovenská nová vlna, představuje komplexně poprvé nový dokumentární film Vlna vs. břeh. Jména Jano Pavlík, Rudo Prekop, Vasil Stanko, Tono Stano, Martin Štrba, Miro Švol...