Jak se u nás hrálo a zpívalo
Reklama
Banner

Jak se u nás hrálo a zpívalo

Email Tisk

Nakladatelství KANT přichází s dvěma zajímavými publikacemi, které se věnují různým podobám divadla, ať již jsou to proměny (převážně veseloherního) herectví zachycené v Komediantech na české scéně nebo vývoj "zábavněhudebního divadla" v klikatém a místy pořádně trnitém poválečném období, jak to zaznamenává kniha Od operety k muzikálu

 

V prvním jmenovaném titulu si autorka Zuzana Sílová vytyčila záměr přiblížit důležité osobnosti českého divadla, které publikum nerozechvívaly ani nedojímaly, naopak jim rozdávaly veselí a bavily strhujícím smyslem pro humor (i když v některých případech se komediální talent snoubil s nadáním mnohem širším). 

Seznámíme se s prehistorií novodobého českého divadla, jak se odvíjela od počátku předminulého století, dovíme se lecjakou podrobnost o hercích v zásadě již pozapomenutých, kteří však vytvářeli důležitou záchytnou síť pro své následovníky. Důležitý a dodnes platný je ovšem dávný postřeh Jindřicha Vodáka, že publikum má sklon i oblíbeného komika podceňovat, zlehčovat jeho um a celkově jej vnímat jako někoho méně důležité oproti těm, kteří si věhlas vybudovali díky vážným či vysloveně tragickým rolím. 

Sílová probírá odkaz takových umělců, jako byli Václav Svoboda, Jan Kaška, jenž první zkušenosti nasbíral v Tylově Kajetánském divadle, Jindřich Mošna, jenž v Národním divadle vyzraje ve výraznou, charismatickou osobnost - a také připomene Elišku Peškovou jako doklad, že v komickém oboru se záhy uplatnily také ženy. A poté už nastupují herci, kteří se plně rozvinuli v éře samostatného československého státu, v meziválečném období, za německé okupace i po ní. Opět vystupují zemité umělkyně jako Marie Hübnerová, schopné rozvinout vějíř výrazových dovedností a dovést ztvárňované postavy za jednorázové stylizace až na práh sytě civilního, byť jakoby ještě "zahuštěného" projevu. 

Od 20. a zejména od 30. let začal populární divadelní tváře využívat také film (ostatně i Hübnerová se na sklonku života mihla v jednom filmu, ve zcela neumělém přepisu Čapkova Loupežníka). Pokud se dnes na tahle díla díváme (a určitě si to uvědomovali i bystřejší diváci v době vzniku), je patrné, jak herci - a zejména herečky - si před kamerou nevěděli rady, takže napodobovali teatrální manýry v mluvě, gestech i pohybu. Stačí si vybavit, jak i leckteré meziválečné filmové hvězdy ženského rodu nesnesitelně pištěly, neschopny pochopit rozdíl mezi hereckou prací na jevišti a v ateliéru. 

Stati o Františku Smolíkovi, Sašovi Rašilovovi, Hugovi Haasovi, nemluvě od Zdeňce Baldové či Nataše Gollové  (touto herečkou se zabývala již v knize Sláva a bída herectví), přibližují jejich divadelní i filmové působení, upozorňují na nepopíratelné mistrovství, k němuž postupně dospěli, zejména pak v oproštění od všechno zbytečného v jejich hereckém projevu. Nemluvě o Bohem nadaných, samorostlých, intuitivně bezchybných velikánech, kteří dospěli k ryze osobitému, autorskému divadlu, a to nejen v herectví, ale také ve svých textech, v dramatice. Takými byli Jan Werich nebo Vlasta Burian. O něm se tvrdívalo, že by publikum rozesmál, i kdyby monotónně předčítal telefonní seznam. 

werich obr

Sílová napsala čtivé, informačně bohaté pojednání o povaze rolí ztvárněných na jevišti i ve filmu (mohla by se přidat ještě televize a rozhlas), avšak nelze přehlédnout, že už generace badatelů před ní se věnovaly témuž. Podobně jako herci navazovali na své předchůdce, také teatrologové rozvíjejí odkaz dřívějších generací, pokud o něm vědí - například cenným, a přitom dosud nezužitkovaným dokladem je svědectví Jiřího Hrbase o večírkových improvizacích Vlasty Buriana. Ve Filmovém magazínu na rok 1973 pokryl jeho text bezmála padesát hustě potištěných stran. 

Avšak očekával bych třeba i bližší vhled do herecké mentality, do odtržení od všední reality, snad do dětinskosti, jaká byla připisována Burianovi, ale třeba také Baarové nebo Mandlové. Zaslepovala sláva jakoukoli soudnost? Překrýval "nezájem o politiku" dobové ideologické mantinely, ať již jakéhokoli ražení? Toho se Sílové bohužel ani nedotkla. 

Zato některá její tvrzení o možných motivacích k tomu či onomu rozhodnutí považuji za sporná - třeba podsouvat Věře Ferbasové, že raději skončila s hereckou kariérou, než aby hrála v německých filmech, je dosti zavádějící. Protože se provdala za váženého architekta a povýšila do "lepší společnosti", lze spíše předpokládat, že fraškovité hopkání se neslučovalo s nově nabytým společenským statusem. Ostatně i takové případy jsou doloženy. 

Druhou publikaci Od operety k muzikálu sepsal Pavel Bár.
Zaměřil se v ní na osudy zábavního hudebního divadla po druhé světové válce v českém prostředí - až do počátku 90. let, kdy jako vlaštovka nových časů přilétá ze zahraničí muzikál Bídníci, zejména inscenačně se dosti otrocky přidržující původní podoby (nehledě na výtečný český překlad textu). 

Bár osvětluje, jak se v těsně poválečném období stačili divadelníci sotva nadechnout (Werichova svébytná adaptace Divotvorného hrnce se nadlouho stala jediným americkým muzikálem u nás uváděným), již komunistická moc začala předepisovat, co se na jevišti smí ukazovat. Zejména starší operety byly obviněny ze šíření netřídních iluzí a pokleslosti. 

Teprve od poloviny 50. let začalo být opatrně připuštěno, že divadlo má i svou zábavní funkci. Zájem publika o díla, která nehlásala ideologické postuláty, býval mohutný bez ohledu na to, že kritický ohlas býval hlásal odsudek. V tomto ohledu je nepominutelný podíl Oldřicha Nového: v roce 1954 opět nastudoval svou úpravu francouzské operety Mamzelle Nitouche a sehrál v ní hlavní (dvoj)roli.  Na repertoáru se udržela celých osm let a dosáhla neuvěřitelné obliby. Rozhlas pořídil záznam představení, který vyšel i na gramofonových deskách, avšak televizní přenos se bohužel uskutečnil v přímém vysílání, jak tehdy bylo zvykem, takže se nezachoval - stejně jako první televizní inscenace téže hry z roku 1964, rovněž s Novým v čele hereckého obsazení. 

Pavel Bár popisuje nejen postupné pronikání zahraniční operetní i muzikálové nabídky do divadel (sleduje ovšem hlavně pražská, najmě karlínskou scénu), pozornost věnuje i domácím příspěvkům, a to včetně filmových. Takže se dotkne potíží s dokončováním Radokova Divotvorného klobouku (1952), z něhož musela vypadnout většina roztančených, prý přespříliš rozkomíhaných scén, protože byly shledány formalistickými. 

Celé kapitoly věnuje Bár tvorbě Suchého a Šlitra nebo Vratislava Blažka včetně jejich mimořádně úspěšných filmových projektů (Kdyby tisíc klarinetů, Dobře placená procházka, Starci na chmelu, Dáma na kolejích). Rozebírá však i jednotlivé tituly, které se podle jeho názoru trvale vtiskly do dějin novodobého hudebního divadla - například Gentlemani (1967). Avšak jiné důležité počiny, namátkou rockový muzikál Důvěřivé smlouvání s osudem (1984), pomíjí. Závažnost a průkopnický rozměr tohoto titulu dokládají už rozpaky s uvedením televizního záznamu: musel čekat několik let a na obrazovku se dostal až po pádu komunistického režimu. 

S hodnocením divadelních představení je ovšem potíž: autor důsledně vychází z dobových ohlasů a z nich vyvozuje své zjištění o tvaru, pojetí i vyznění zkoumané inscenace. Všimneme si i jisté zkratkovitosti, kdy výhrady (stranické) kritiky, která vytrvale požadovala od divadelníků "pokrokové vyznění", jako by naznačovaly hodnoty, zatímco chválení by napovídalo pravému opaku. Ve skutečnosti si žádné iluze nepřipouštějme.

Pokud se podíváme na dochované televizní záznamy kdysi ceněných hudebních inscenací, od jejichž pořízení nás dělí čtyři až pět desetiletí (Člověk z půdy; Zuzana je zase sama doma; Julie, ty máš nápady; Gentlemani; Pan Pickwick), jistě udiví, nakolik přestaly komunikovat, ba vyznívají směšně. Jistěže záznam (navíc černobílý a technicky nekvalitní) poskytuje pouhou informaci o dotyčných dílech, avšak i ta informace vypovídá o tom, nakolik byla spjata se svou dobou, kterou nepřežila. Jen málokteré záznamy dávných "zábavněhudebních" představení dokáží oslovit ještě dnes, připomenu aspoň Werichovy a Horníčkovy troufám si říci nadčasové kusy Balada z hadrů a Těžká Barbora.

Zuzana Sílová: Komedianti na české scéně. Od divadla k filmu.

komedianti obalka
Vydalo nakladatelství KANT, Praha 2013.
232 stran.
Hodnocení: 80% 

Pavel Bár: Od operety k muzikálu. Zábavněhudební divadlo v Československu po roce 1945.

operety obalka
Vydalo nakladatelství KANT, Praha 2013.
302 strany.
Hodnocení: 80% 

Foto: KANT, Česká televize



Nejnovější články:
Starší články:

 

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Přihlášení

K21 se představuje

KATEŘINA HAJŇUKOVÁ


redaktorka a editorka

    Narodila se koncem března 2000, je tedy znamení berana a jak říká, zcela odpovídá její tvrdohlavosti. Pochází z Karlových Varů, které moc ráda a v současnosti je studentkou čtyřletého gymnázia.

    S K21 spolupracuje od začátku července a říká, že je za to neskutečně ráda. "Editace mi otevřela nový svět, který pro mně mnoho znamená a dává mi mnoho možností."

    Mezi koníčky Kačka řadí poslouchání hudby, čtení, psaní různých příběhů, hraní na keyboard, jízdu na skateboardu a trávení času se svými přáteli. "Dalo by se říct, že mým velkým koníčkem je barvení vlasů. D§vod? Už čtyři roky si barvím své hnědé vlasy částečně na modro a nikdy bych svoje modro-hnědé vlasy nevyměnila."

    Mimo studia a editace se věnuje svému blogu. Blogerkou je už asi sedm let, při čemž svůj dosavadní blog má čtyři roky. Ve škole ji nejvíc baví psychologie, český jazyk a angličtina.

    "Ze všeho nejdůležitější je pro mě moje rodina, která mě vždy drží nad vodou. Motta a citáty jsou moje doména. Už jako malá jsem si sepisovala a opisovala motta z internetu nebo ráda prohledávala mamčiny sešity s citáty. Můj nejoblíbenější pochází od zpěváka Andyho Biersacka, který má skupinu Black Veil Brides, kterou miluji: "Každý na světě má sny. Drž je blízko svého srdce a nikdy nepouštěj..."

Toulavka

Anketa

Národní divadlo

  • Národní divadlo seniorům
    Sleva pro seniory Národní divadlo nabízí seniorům ve věku 65 + vstupenky s 50% slevou na vyhrazená místa všech představení ND.*  Kromě této...

Banner

Partneři

Hledat

Aktuality

Městská divadla pražská

Mimísek 30

Čtěte také...

Shirley Valentine oslavila 500. reprízu, Simona Stašová dostala speciální dort s 500 svíčkami

Shirley 200One woman show Simony Stašové Shirley Valentine oslavila v úterý 15. září v Divadle ABC 500. reprízu. Bravurní komedie Willyho Russella o hledání sebe sama měla premiéru v roce 2008, od té doby se stala jednou z nejoblíbenějších inscenací Městských...

Nové komentáře

Facebook

Twitter


Literatura

Ten, kdo odešel

Ten kdo odesel 200„Po přečtení této knihy už pro vás Facebook nikdy nebude tím, co dřív“ – to je ústřední myšlenka knihy Ten, kdo odešel, kterou jsem zhltla za tři večery. Jako by mi připomínala můj vlastní příběh. Vlastně – ne jako by. Hlavní hrdink...

Divadlo

Pan Polštář sice nezahřeje, ale rozhodně nenudí

polstar200Na policejní vyšetřovnu je dovlečen spisovatel, který si myslí, že důvodem je obsah jeho povídek, ve kterých se pravděpodobně provinil proti hlubokému totalitnímu režimu, a je připraven přiznat cokoliv, jen aby jeho povídky zůstaly nedotčené. Pravda...

Film

Kdo přežije v boji Na život a na smrt?

na zivot smrt perexFilm Na život a na smrt, v originále Lone Survivor (opět kvalitní překlad že?), shrnuje události, které proběhly v roce 2005 v Afghánistánu ve válečné americké operaci pod krycím názvem „Red Wings“, jejímž hlavním cíl...