Reklama
Banner

Divadelní festival v Avignonu

Email Tisk

avignon 200Největší, nejproslulejší, nejoblíbenější, nejnavštěvovanější... ještě mnoho dalších nej má divadelní festival  - či spíše festivaly - v Avignonu.

 

 

 

Historie festivalu je opravdu dlouhá –  v r. 1946 se konal první ročník pod vedením jeho zakladatele, Jeana  Vilara. Tento známý divadelník dokázal vytvořit tradici, která trvá již 68 let! Postupem času se festival rozrůstal, až dostal v sedmdesátých letech (snad podle vzoru avignonských vzdoropapežů) konkurenci -  divadelní festival OFF. Založil ho dramatik a držitel Nobelovy ceny za literaturu André Benedetto na protest proti tomu, že mu vedení festivalu odmítlo hrát protiamerickou hru Napalm o válce ve Vietnamu. V Avignonu tedy ve stejném termínu, v prvních třech červencových týdnech, vedle sebe koexistují festivaly dva. Původní, neoficiálně nazývaný IN, je velmi reprezentativní záležitostí – účastní se ho největší domácí divadla i zahraniční hosté,  představení bývají nákladná a výpravná, hraje se vždy ve velkých, okázalých prostorách – například na nádvoří Papežského paláce, v městské opeře,  ve velkolepě upraveném bývalém lomu za městem  či nově postavené divadelní budově ve vnější části města (t. j. v části mimo opevnění, které středověký Avignon kolem dokola obepíná). Letos předložilo nové vedení festivalu (to se vždy po nějaké době, tentokráte po deseti letech, kompletně obměňuje) svým divákům přes třicet divadelních titulů.

avignon 1

 

Festival OFF má divadelních her na programu mnohokrát více, asi třináct set. Ne, nepřepsala jsem se, skutečně jeden tisíc a tři sta! A každá inscenace se obvykle hraje po dobu festivalu jednou denně. Jeho katalog proto formátem, tloušťkou a vahou nápadně připomíná telefonní seznam větší metropole. V Avignonu, městě papežů, je snad v každém historickém paláci či větším domě nějaký sakrální prostor -  kostel, kaple, modlitebna. To vše jsou místa, která se o festivalu mění na divadlo; divadel je celkem na sto třicet.  Dále se využívají školy, kina, technické prostory, snad i větší garáže.  Někde se hraje třeba jen pro pětatřicet namačkaných diváků a herci se převlékají a maskují doslova na ulici. Začíná se kolem desáté dopoledne, mezi představeními je jen pár minut pauza – na sklizení scény a rekvizit a postavení scény pro jinou hru. Poslední představení začínají kolem půlnoci.  Když herci nehrají, v kostýmech prochází ulicemi a snaží se ukázkami ze svého představení, rozdáváním pestrých letáků, zpěvem, hudbou a oslovováním kolemjdoucích zaujmout a získat přízeň potencionálních diváků. Plakáty je oblepené doslova celé město. Na úzkých ulicích se tísní davy lidí (počet obyvatel je během festivalu téměř pětinásobný), mezi nimi se s hlasitými údery do svých zvonců trpělivě krokem prodírají autobusy městské dopravy, jezdí auta a kličkují cyklisté. Parkuje se naprosto všude, na chodnících, v parcích u řeky, dokonce i na přechodech. Přísná policie je během festivalu velmi benevolentní a hlavně dohlíží na to, aby davy chodců proplétajících se mezi auty jim občas dovolily projet. Do tohoto mumraje se mísí pouliční produkce umělců, kteří se snaží vydělat si nějaké to euro bavením kolemjdoucích anebo zazpívat či zatančit a zahrát jen tak, sobě i ostatním pro radost.

avignon 2

 

Aby snad toho divadla nebylo málo, svůj vlastní malý divadelní festival (letos předkládají asi dvacet divadelních titulů) si pořídilo i městečko v sousedním departementu, které je Avignonu na dohled – Villeneuve les Avignon. Ve středověku byl s Avignonem spojen kamenným mostem, ze kterého před staletími po velké vodě zbyly jen čtyři oblouky končící  uprostřed jednoho ze dvou ramen Rhôny a známá píseň. Ale zdá se, že vášeň pro divadlo zůstala oběma odděleným městům společná. Tento festival je rovněž známý a oblíbený; například brněnské divadlo Husa na provázku zde předloni uvedlo svoji adaptaci Havlových textů. Bohužel, ani letos ani vloni jsem se v tom krátkém čase, který pro návštěvu Avignonu mám vyhrazen, do Villeneuve nedostala; je to přece jen dosti z ruky.


Rudá záře nad Avignonem

Nástup nového ředitele oficiálního festivalu IN je vždy očekáván s velkým zájmem. Každé vedení s sebou přinese svou vlastní filosofii, své divadelní soubory, své diváky. Nový ředitel Olivier Py je člověk, který toho o divadle ví opravdu hodně – je autorem mnoha dramat (tři z nich letos festival uvádí), dramaturgem dalších, režisérem a hercem.  Letošní ročník se vyznačuje návratem ke klasice a reflexí počátků festivalu, podle mého názoru také náklonem doleva. Již před časem vyhrožoval monsieur Py,  že bude-li starostou Avignonu člověk z pravicové nacionalistické strany, která vyhrála volby, přestěhuje IN jinam. Jak to nyní vypadá na místní radnici nevím, ale stěhování festivalu se zjevně nekonalo.  Slavnostní zahájení nevyšlo podle plánu; vstoupila do něj stávka. Herci tohoto festivalu jsou totiž zaměstnanci divadel a až doposud prý, pokud jsem jejich věc dobře pochopila, brali podporu v nezaměstnanosti již po dvou měsících v angažmá (zlé jazyky tvrdí, že jsou divadla, kde se během roku všichni zaměstnanci vystřídají na podpoře a principál tak hodně ušetří); ostatní pracující ve Francii musí mít odpracováno několik let, aby dostali podporu. To má připravovaný zákon změnit, herci na tom mají být jako všichni ostatní. Umělci se bouří a pokazují na specifika své profese. Došlo to až tak daleko, že mnoho představení bylo zrušeno. Nevím, co dá tato stávka umění, ale novinář z druhého konce Evropy, který se včas akredituje a dostane rezervaci na konkrétní (jinak vždy beznadějně vyprodaná) představení, která se pak nekonají, z toho revolučně nadšen není ani trochu. Díky pochopení a ochotě pracovníků tiskového centra se však našlo místečko v dalších termínech, takže jsem o stěžejní hry festivalu naštěstí nepřišla.

avignon 3

 

Před každým představením festivalu  IN, která jsem zatím viděla, vyšli všichni herci na scénu, přednesli petici, zarecitovali několik květnatých vět a až teprve pak začala hra. Všichni měli na srdci přišpendlenou rudou stužku, mnozí i po celé představení. S touto revoluční náladou korespondovala i hra od Denise Guénouna „Květen, červen, červenec“, uváděná v budově opery. Jednalo se o jakési divadlo faktu z revolučního roku 1968. Začalo to bouřlivým schůzováním mládeže, následovaným pařížskou stávkou studentů. Vše v dalším dějství pokračovalo dohadováním studentů se zjevně prohnilými politiky, vášnivými diskuzemi a posléze v posledním dějství přenesením děje do Avignonu. Na scénu vstoupil sám velký zakladatel festivalu komunista Jean Vilar,  který se dostal do konfliktu s revoltujícími studenty, kteří mu vytýkali malou relovučnost. Poukazovali na to, že festival je cosi jako buržoazní relikt, sloužící k vydělávaní peněz a nikoliv k demonstraci svobodného umění. Klasik naopak namítal, že tento svátek divadla je tou pravou cestou k svobodnému umění a divadlu zvláště. Ke konci si to však vyjasnili, všichni se krásně shodli a spojili do chóru, opěvujícího Avignon, festival, svobodné divadlo a revoluční idee zejména. V tomto působivém, precizně provedeném kuse účinkovalo čtyřicet osm herců a vše nápadně připomínalo grandiosní budovatelské agitky padesátých let, včetně onoho optimistického finále. Jediné, co mi v tomto díle chybělo, byl jakýsi druhý plán – nějaký další příběh, citový konflikt konkrétních osob, poněkud rozvedené dilema některé postavy. To by dodalo poněkud schematické, vykonstruované hře věrohodnost a plastičnost, která jí bolestně chyběla.

avignon 4

 

I když stávkující herci tvrdí, že bojují ve jménu všech svých kolegů, i těch z festivalu OFF, těm stávka zřejmě moc neříká. Před žádným představením OFF jsem neslyšela revoluční projevy, rudou stužku jsem viděla snad dvakrát či třikrát, ač je stávkující všem kolemjdoucím doslova vnucují. Ve Francii je prý, podle presidenta OFF, pana Grega Germaina, na dvě stě tisíc herců. Těžko věřit, že by všichni chtěli stávkovat. Herci z OFF mají, na rozdíl od štědře subvencovaných představení a herců z IN, vše ve své režii. Musí si zaplatit cestu, pobyt, nájem divadla, vytištění letáků a cedulí a ve volném čase sami sobě dělají reklamu. Doufají, že si na vše svými představeními vydělají a mám dojem, že jim revolta kolegů mnoho neříká. Samozřejmě, velkou roli v tom jistě hraje i velká řevnivost mezi oběma festivaly. Oficiální festival s určitým despektem a povznesením hledí na vše, co patří k OFF a naopak. Novinář, který je akreditován na obě akce, tak udělá dobře, když se tím moc nechlubí.

S dalšími zážitky se svěřím příště. Čeká mne pozítří divadlo, trvající celých osmnáct hodin – od desíti ráno do čtyř hodin druhého dne. Shakespearovy tři hry o Jindřichu VI.  jsou budou uvedeny režisérem Thomasem Jollym v jednom celku. Dost dobře si tento ojedinělý a přeukrutně dlouhý divadelní počin nedovedu představit, ale přežiji-li jej, jistě vám vše dopodrobna popíši!

 

Festival Avignon



Nejnovější články:
Starší články:

 

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Přihlášení

Nechte si poradit...

Jaká kniha, divadlo, koncert či jiná akce by našim čtenářům neměly uniknout?

ROBERT ROHÁL

redaktor K21

Pokud máte rádi český popík a potrpíte si třeba zrovna na osmdesátá a devadesátá léta minulého století, pak by vám mohlo konvenovat debutové album zpívajícího textaře, jehož jméno zní Vlady Gryc. CD dostalo název podle jedné z dvanácti písní - Já svý sny mám - a představuje nejen příjemné melodické písničky, ale i nový svěží hlas protagonisty, který je zároveň autorem všech textů. Témat má Vlady Gryc patrně na rozdávání, protože co píseň, to jiný příběh. Vůbec, texty jsou v případě Grycova debutu silnou stránkou, mají hloubku, jiskru i vtip. Patrně za to může i inspirativní hudební složka, což spadá na vrub hitmakera Hellmuta Sickela. Ti dříve narození si ho zcela jistě pamatují jako někdejšího manžela zpěvačky Heleny Vondráčkové, pro kterou napsal a zaranžoval hlavně v osmdesátých letech celou řadu hitů. Však se také všechny písničky opírají o vybroušený melodický styl již zmíněných osmdesátek a ozvěn let devadesátých, to vše s aranžérskými fígly současných hudebních trendů. Výsledkem jsou chytlavé písničky zabíhající hned do několika hudebních žánrů, až už jde o blues, rokenrol, šanson či latinu, s čímž ovšem zpěvák nemá problém. Pokud bych měl jmenovat alespoň pár titulů, které mě chytly na první poslech, pak je to určitě vyloženě letní hit Te Quero nebo titulní hitovka Já svý sny mám. Stejně tak se mi ale líbí autobiograficky laděný šanson Můj život, crazy písnička Tchýně (která se dočkala ve formě filmové minigrotesky originálního videoklipu) nebo óda na slavnou filmovou hvězdu - Marilyn... Další pozoruhodností debutového alba ostravského rodáka je účast slavných hostů, třeba rockové zpěvačky Tanji... Ale ocenil jsem i vyloženě vymazlený booklet plný zajímavých fotek a navíc se všemi texty, což není v této době zcela běžné. I to je další důvod, proč albu, které si nehraje na velké umění, ale přesto se po všech stránkách povedlo, přeji dobrý start a ještě lepší prodej.

Banner

Národní divadlo

  • Národní divadlo seniorům
    Sleva pro seniory Národní divadlo nabízí seniorům ve věku 65 + vstupenky s 50% slevou na vyhrazená místa všech představení ND.*  Kromě této...

Hledat

Aktuality

Městská divadla pražská
Národní divadlo Brno, Národní divadlo Brno

Mimísek 20

Partneři

Čtěte také...

Léto v Celetné bude opět rozmarné a Kašpar opět zamíří na Kašperk

celet200Divadelní spolek Kašpar patří k nemnoha souborům, které v červenci a srpnu nemají na programu divadelní prázdniny. V létě tak bude rušno nejen v Divadle v Celetné, ale tradičně také na hradě Kašperk.

...

Nové komentáře

Facebook

Twitter


Literatura

Jupiterův mýtus – po stopách organizovaného zločinu ve starověkém Londiniu

Jupiteruv mytus200Na pulty knihkupectví se tentokrát v brožované podobě vrací další (konkrétně čtrnáctý) díl volné historické detektivní série populární britské spisovatelky Lindsey Davisové Jupiterův mýtus (The Jupiter Myth 2002, česk...

Divadlo

Česká verze světoznámého muzikálu „RENT - Miluj, žij a plať“ se úspěšně představila v Trutnově

rent 200Česká verze kultovního muzikálu „RENT - Miluj, žij a plať“ Jonathana Larsona vyjela ze svého domova v Divadle Na Prádle na pražské Kampě na svůj první zájezd.  31. března 2015 ožil v krásném prostoru a bezvadném zázemí Společenského centra UFFO v Trutn...

Film

Je to jen vítr aneb když hon na Romy nekončí

je to jen vitrPříběh filmu ´Je to jen vítr´ je založen na skutečném případu otřesných rasových útoků na místní romskou komunitu, který si před čtyřmi lety v Maďarsku vyžádal šest mrtvých včetně dvou malých dětí, a na zprávách, kt...