Kultura21.cz

O cirkusu vyšla už řada knížek i časopiseckých úvah, ovšem důsledně shrnující publikací je teprve Orbis cirkus. Skládá ze dvou rozsáhlých textů, jednak Hanuše Jordana (Příběh českého cirkusu), jednak Ondřeje Cihláře (K českému novému cirkusu). Oba autoři dokládají, že pojem cirkusu sahá daleko za drezuru zvířat či úchvatné akrobatické kousky, důležitou součástí jsou zejména klaunské a pantomimické výstupy - a právě mnozí klauni i mimové přesáhli hranici cirkusu a vstoupili na pole divadla či filmu. Cirkus samotný pak ovlivnil různé druhy umění, zejména v první půli minulého století svou nespoutaností okouzloval představitele nejrůznějších avantgard.

První stať je spjata s historií cirkusu. Hanuš Jordan čtenáře provede dávnověkem, upozorní třeba, že starořecká vyobrazení zachycují mladíky přeskakující běžícího býka, případně předvádějící žonglování, avšak cirkus v dnešním pojetí lze vystopovat až od 18. století. Tehdy se dotvářejí základní typy produkcí, staví se kruhová manéž pod stanem zvaným šapitó. A také se cirkusy rozvrstvily podle velikosti - od obrovitých, bohatě vybavených podniků až po malé "boudaře", spíše potulné kejklíře, kterým - jak autor píše - koukal hlad z očí a kteří se živili, jak se dalo.

Pokud si vybavíte proslulý italský film Silnice od Federica Felliniho, jistě okamžitě získáte bližší představu, jak takoví potulní "cirkusáci" žili. Naopak o fungování velkých společenství poskytuje dobrou představu český televizní seriál Cirkus Humberto podle Bassovy literární předlohy. Výborně předvedl, jak cirkus vždy vyvolával v divácích (a někdy i účinkujících) silné emoce, neboť do jediného celku sjednocoval údiv, strach, obdiv i pobavení.

Cirkus Humberto skutečně existuje, avšak vznikl až v "zestátněném" poválečném období právě pod vlivem mimořádného úspěchu Bassova románu. Přestože Bass tedy psal o fiktivním cirkusu, postihl přesně poměry panující v kterémkoli takovém zábavním podniku. Z archivních materiálů (a někdy i ústního podání) se však dovíme i takovou překvapivou zvěst, že součástí cirkusové produkce mohla být i loutková představení. A naopak potulní loutkáři zase předváděli všelijaké artistické dovednosti, třeba provazochodectví a gymnastiku.

V průběhu 19. století se začaly utvářet české cirkusy (jména některých rodinných klanů známe podnes - Kludské, Berouskovy, Kočkovy...), z nichž některé dosáhly mezinárodního ohlasu. Hanuš Jordan vybrané slavné rody přiblížil podrobněji, spolehnuv se i na průkaznost obrazových příloh, které zpodobňují dobové plakáty, programy, případně fotografie. A zachycuje osudy cirkusových dynastií od počátků až k době socialismu, kdy došlo ke zestátnění i tohoto sektoru. Dokonce byly stanoveny plány žádoucího ideologického působení na publikum...

Druhá zařazená stať Ondřeje Cihláře mapuje oblasti, kam všude vliv cirkusu pronikl. Autor píše, že zhruba před půldruhým stoletím ve Francii se začal cirkus křížit s pouličním divadlem. Právě syntéza cirkusového umění s divadlem a dalším uměleckými druhy dala vzniknout novému směrování zábavních aktivit. Nejživotnější je zřejmě divadelní klaunerie, která vedla řekněme od Osvobozeného divadla k Ladislavu Fialkovi, Ctiboru Turbovi, Borisi Hybnerovi či Bolku Polívkovi.

Avšak i v celoevropském kontextu se avantgardní divadlo ocitá v těsném propojení s cirkusovými podněty - nejen ve Francii a Německu, ale zejména v předrevolučním i porevolučním Rusku. Mejercholdova herecká koncepce tzv. biomechaniky, tehdy idea "tělocvičného" herce pracuje s artistickou mrštností.

A téma cirkusu se od 20. let minulého století přelévá i do filmu: velcí američtí komici jako Chaplin nebo bratři Marxové, dánská dvojice Pat a Patachon, později též francouzský herec Pierre Étaix vytvářejí celovečerní pocty cirkusu, prostoupené laskavě i posmutněle humornou nadsázkou. Rovněž ve stalinistickém Sovětském svazu natáčí režisér Grigorij Alexandrov agitační komedii Cirkus, v níž velebí přednosti socialistického cirkusu v porovnání s kapitalistickým vykořisťováním a rasismem. Není ovšem pravda, že by se u nás promítal až po druhé světové válce, byl - stejně jako další sovětské filmy - uveden a obdivován už v meziválečném období.

Ondřej Cihlář dále probírá, nakolik českou meziválečnou avantgardu okouzlil cirkus (a zejména klauniády), podrobně se zabývá Voskovcem a Werichem, zmiňuje se o protektorátním divadélku Větrník, kde začínal například Vlastimil Brodský, připomíná teoretická pojednání Karla Teiga. Z poválečné doby připomíná záhy zakázané Divadlo satiry (tam začínali třeba Lubomír Lipský, Miroslav Horníček nebo Miloš Kopecký). Toto počáteční angažmá vysvětluje všelijaké pozdější aktivity zmíněných umělců - ostatně skvostní klaunská scéna se dochovala i ve filmu Cirkus bude!, aniž by mu ublížilo připitomělé budovatelské zarámování.

Ondřej Cihlář ostatně věnuje pozornost právě filmovým průnikům a jmenuje řadu českých filmů, do nichž téma cirkusu proniklo - vedle již zmíněného Cirkus bude! jsou to Cirkus jede, Šest medvědů s Cibulkou a Cirkus v cirkuse. Všechny je režíroval Oldřich Lipský, který koncem 50. let dokonce připravil i velké cirkusové pásmo pro zahraniční turné. Přidat lze Lidi z maringotek, natočené stejně jako Cirkus Humberto podle Bassovy předlohy. Jedinečnou poklonou klaunství a pantomimě je pak slovenská televizní „nadživotní“ inscenace Traja chrobáci (pro ty, co už nerozumějí kdysi bratrskému jazyku – Tři brouci).

Závěrečné kapitoly Cihlářova pojednání pak zachycují aktivity nejnovější, ať již se jedná o Cirk La Putyka nebo Obludárium bratří Formanů. Cihlář konstatuje znovunastolení hravosti jako základního komunikačního prostředku a své putování novodobými cirkusově-divadelními podněty dovádí až do letošního roku, kdy se uskutečnil první ročník festivalu Cirkopolis Fest. Věřme tudíž, že cirkus bude ve svých nejrůznějších podobách jistě své publikum okouzlovat i nadále.

Hanuš Jordan, Ondřej Cihlář: Orbis cirkus
Vydalo nakladatelství AMU, Praha 214. 346 stran + XXII stran příloh
Hodnocení: 100%

Foto: AMU, Česká televize, www.berousek.cz , www.one-voice.fr , www.lebleudumiroir.com