Reklama
Banner

Zvony nad Tbilisi zvoní umíráček

Email Tisk

Zvony 200Dokumentární film Pavla Kolaji Zvony nad Tbilisi (2012) přibližuje stav kinematografie v současné Gruzii - a vyznívá jako nostalgické ohlédnutí na časy, kdy sice s obtížemi, ale přece jen vznikaly výsostně umělecké filmy, oceňované jedině náročnějším publikem. Když padl model státem financované kinematografie, v Gruzii, navíc zmítané nepokoji a válkami, téměř zanikla vlastní filmová tvorba, protože si na sebe nedokázala vydělat. Jen málokomu se podařilo přesvědčit soukromé producenty, aby investovali právě do jeho projektu.

 

Přemýšlivý snímek spatříme jen v rámci přehlídky Střední Evropa – současná filmová tvorba, pořádané ve dnech 9. až 12. října v Maďarském institutu. Poutavé vyprávění zastřešuje příprava tbiliské výstavy, která by ráda mapovala jednotlivé etapy vývoje gruzínské kinematografie, shromáždila fotografie, kresby a obrazy hustě pokrývající stěny místností. To vše prolínají rozmluvy s tvůrci, kteří vzpomínají na často napjaté okolnosti, za nichž kdysi vznikaly jejich dřívější filmy, i na nynější bezmoc. Jeden z nich (Georgij Šengelaja) se dokonce rozhodl pro televizi vytvořit literární pořad, kde četl, předváděl a komentoval příběh, který se mu nepodařilo převést do filmové podoby - Tolstého Hadžiho Murata.

Zvony Tbilisi

Zaznějí stesky na poetiku televizních seriálů, která ničí vše, čeho bylo v herecké i režisérské profesi dosud dosaženo. Snadno postřehneme, že režiséři, dnes již vesměs v důchodovém věku, jsou dodnes hrdí na svá mezinárodní ocenění (včetně karlovarského), na setkání s významnými zahraničními tvůrci, přiznávají vliv některých z nich, jmenovitě Viga nebo Felliniho. A také si všimneme zajímavých dokladů o proměně duchovních hodnot: zdá se, že někteří umělci zaměnili někdejší komunistické ideály za náboženskou víru, u studií Gruzia-filmu byl dokonce postaven kostelík, aby se tam filmaři mohli pomodlit.

Kolaja rozmlouvá s významnými osobnostmi gruzínské kinematografie, které od 60. let prosazovaly koncept autorské tvorby, často poetizované a výrazově stylizované: postupně se vystřídají Alexandr Rechviašvili, Revaz Čcheidze, bratři Šengelajové nebo Nana Džanelidze, která vzpomíná na Tengize Abuladzeho. Stručné zmínky padnou rovněž o dalších důležitých autorech, třeba Paradžanovovi nebo Joselianim, aniž by jim bohužel byla věnována větší pozornost. A některá jména vůbec nezaznějí (například Iraklij Kvirikadze).

Nedílnou součástí jsou ukázky z filmů, které zpovídaní režiséři natočili, někdy i s komentováním záměrů či konkrétního obrazového řešení (například u Abuladzeho volné trilogie Prosba, Strom přání a Pokání, u Danělijova Pirosmaniho nebo Rechviašviliho Gruzínských kronik XIX. století). Některé ukázky jsou identifikovány připojeným českým názvem, byť ne vždy přesným, jak dokládá případ středometrážního snímku Oslík, u něhož čteme toliko původní název Lurdža Magdanin, jiné zůstávají bez označení (zajména v případě bratří Šengelajů).

Zvony plakat

Použité filmy včetně správných českých distribučních titulů jsou zmíněny teprve v závěrečné soupisce, shrnující gruzínské umělce, kteří v dokumentu vystupují. Jen je škoda, že režisér pomíjí aktivity mladých tvůrců, kterým se – zpravidla v koprodukci se zahraničím – daří připomínat, že tamní kinematografie ještě nezhynula, jak dokládají i díla uváděná třeba na karlovarském festivalu. Na českém znění spolupracovali i uznávaní tuzemští odborníci přes gruzínský film (Galina Kopaněvová, Tomáš Hála).

Veškeré rozmluvy jsou vedeny v ruském jazyce (v gruzínštině vyslechneme jen některé úryvky z filmů nebo písně), český překlad je vcelku výstižný, byť se nevyvaroval některých vad, ať již pramení z neujasněné hláskové koncepce (občas se používá "š", občas "sh" pro tutéž hlásku) nebo z překlepu (ve vzpomínce na konfliktní studie na VGIK a výhrady schvalovatelů trčí titulek "koho mi to vychováváme", přičemž správná varianta by nejspíš měla znít "koho si to vychováváme").

Zvony nad Tbilisi, vytvořené s obdivuhodným nadšenectvím v ryze amatérských podmínkách, jsou fascinujícím dokumentem o zbídačeném stavu filmařiny v zemi kdysi proslulé osobitou tvorbou – a jistě by bylo žádoucí, abychom je spatřili i v televizi, nejlépe s doprovodem některého z proslulých gruzínských filmů. Zájemci mají aspoň příležitost seznámit se s nimi na výše zmíněné přehlídce ve čtvrtek 9. října.


Zvony nad Tbilisi
ČR 2012, 83 minut
Režie: Pavel Kolaja
Kamera: Petr Záruba

Hodnocení: 80%

Foto: Maďarský institut, www.paradiseintheworld.com, www.arara.czwww.blog.aktualne.cz 
www.praga.balassiintezet.hu/images/institutes/praga/rendezvenyek/2014/Filmova_tvorba-stredni_evropa_2014.pdf 

( 0 hlasů )


 

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Přihlášení

Nechte si poradit...

Jaká kniha, divadlo, koncert či jiná akce by našim čtenářům neměly uniknout?

ROBERT ROHÁL

redaktor K21

Pokud máte rádi český popík a potrpíte si třeba zrovna na osmdesátá a devadesátá léta minulého století, pak by vám mohlo konvenovat debutové album zpívajícího textaře, jehož jméno zní Vlady Gryc. CD dostalo název podle jedné z dvanácti písní - Já svý sny mám - a představuje nejen příjemné melodické písničky, ale i nový svěží hlas protagonisty, který je zároveň autorem všech textů. Témat má Vlady Gryc patrně na rozdávání, protože co píseň, to jiný příběh. Vůbec, texty jsou v případě Grycova debutu silnou stránkou, mají hloubku, jiskru i vtip. Patrně za to může i inspirativní hudební složka, což spadá na vrub hitmakera Hellmuta Sickela. Ti dříve narození si ho zcela jistě pamatují jako někdejšího manžela zpěvačky Heleny Vondráčkové, pro kterou napsal a zaranžoval hlavně v osmdesátých letech celou řadu hitů. Však se také všechny písničky opírají o vybroušený melodický styl již zmíněných osmdesátek a ozvěn let devadesátých, to vše s aranžérskými fígly současných hudebních trendů. Výsledkem jsou chytlavé písničky zabíhající hned do několika hudebních žánrů, až už jde o blues, rokenrol, šanson či latinu, s čímž ovšem zpěvák nemá problém. Pokud bych měl jmenovat alespoň pár titulů, které mě chytly na první poslech, pak je to určitě vyloženě letní hit Te Quero nebo titulní hitovka Já svý sny mám. Stejně tak se mi ale líbí autobiograficky laděný šanson Můj život, crazy písnička Tchýně (která se dočkala ve formě filmové minigrotesky originálního videoklipu) nebo óda na slavnou filmovou hvězdu - Marilyn... Další pozoruhodností debutového alba ostravského rodáka je účast slavných hostů, třeba rockové zpěvačky Tanji... Ale ocenil jsem i vyloženě vymazlený booklet plný zajímavých fotek a navíc se všemi texty, což není v této době zcela běžné. I to je další důvod, proč albu, které si nehraje na velké umění, ale přesto se po všech stránkách povedlo, přeji dobrý start a ještě lepší prodej.

Banner

Hledat

Mimísek 19

Partneři

Z archivu...

Nové komentáře

Facebook

Twitter


Literatura

Recenze knihy Strach

strach200Nová kniha slovenského spisovatele Jozefa Kariky slibuje mrazivý thriller plný napětí. Sám autor uvádí, že chtěl do příběhu vložit pořádnou dávku strachu, o čemž svědčí i tvrzení, že pokud po dopsání kapitoly nemusel sám usínat s rozsvíceným světlem, ...

Divadlo

Nadační fond Kolowrátek slaví páté narozeniny

200 fondNadační fond Maximiliana, Francescy a Dominiky Kolowrat-Krakowských si v letošním roce připomíná páté výročí svého založení. Mezi nejvýznamnější projekty patří spolupráce s Národním divadlem,

Film

Hobit – neočekávaná cesta aneb Kdy už s ním konečně skončíme?

hobit neocekavaa cesta jackson tolkienDo našich kin přichází americký film, „Hobit: Neočekávaná cesta“. Je prvním dílem trilogie režiséra Petera Jacksona, natočené podle fantasy románu britského spisovatel...