Dokumentů v kinech můžeme stále vidět mimořádné množství - a zájem publika o ně zdá se neslábne. Z jedenácti českých filmů, které byly v prvním čtvrtletí letošního roku nasazeny do kin, jsou tři dokumenty. Zastoupení se tak pohybuje mezi pětinou až třetinou z celkového množství. Dokumentární tvorba se tudíž může pochlubit stabilním autorským i diváckým zázemím. Návštěvnost sice stěží ohromí, nejčastěji se pohybuje řádově v tisících, ale přesto někdy přesáhne zájem o hrané filmy, zvláště jsou-li ty přehlíženy (jako v případě Cesty ven, které nepomohla ani sprška všech možných cen). Fenoménu českých dokumentů se nyní věnuje kniha příznačně nazvaná Generace Jihlava.
Titul nebyl zvolený náhodně: právě v Jihlavě se již po řadu let koná festival dokumentárních filmů a mnohé dokumenty se poprvé představí právě tam. Ze setkávání kritiků a teoretiků s tvůrci vznikají pozoruhodná prolnutí, zkoumající fenomén dokumentárního uchopení naší přítomnosti. V knize totiž vypovídají nejen filmoví badatelé, ale také samotní dokumentaristé. Právě "oboustrannost" náhledu napomáhá k většímu rozptylu i neotřelosti jednotlivých statí.
Jakýsi zásadní vstup napsala editorka svazku Lucie Česálková, když své rozsáhlé zamyšlení nad stavem dokumentární tvorby rozčlenila do pěti bodů, v nichž zkoumá předpoklady, možnosti i uplatněné postupy. Už názvy jednotlivých zastavení jsou sdostatek výmluvné: Možnosti dialogu, O metodě, Zázemí, Prostor pro obraz a Paměť dneška, dnešek paměti.
Následné příspěvky jsou dílem věnované jednomu příznačnému filmu (například Českému snu, který provokativně rozebíral konzumní touhy české společnosti prostřednictvím smyšlenky o chystaném otevření nového obchodního domu), dílem monografickým portrétům jednotlivých tvůrců - například Eriky Hníkové, Lucie Králové a Martina Marečka.
Kromě již zmíněného Českého snu se zájem pisatelů upínal na díla, která nějakým způsobem rozčeřila zmrtvělou hladinu veřejných pořádků - jako je tomu ve snímcích Nonstop, Hry prachu, Nesvatbov, Ivetka a hora. Nejednou zachytily jevy v lecčems paradoxní, které se týkaly jak veřejného prostoru a manipulací v něm se vyskytujících, tak niterného prožívání třeba náboženské víry.
Autoři příspěvků přitom nehodlají hledat za každou cenu nějaké styčné plochy, uznávají nezávislost i svébytnost jednotlivých tvůrců, které spojují nanejvýš studia na FAMU (a osobnost pedagoga Karla Vachka). Jak se můžeme dočíst v předmluvě, "šest nejzajímavějších autorů píšících o filmu v této knize vede dialog se šesti nejvýznamnějšími zástupci nejsilnější porevoluční filmařské generace." Jakkoli nelze přehlédnout vyhřezlou sebechválu, nastolenou hned ztrojeným užitím superlativu v citované větě, vznesené postřehy, ať již prolnuté do osobního vyznání nebo opoznámkované odborné studie, lze považovat za inspirativní, protože nahlížejí takříkajíc pod pokličku.
Zajímavé je pojetí "skládané" obálky, kterou lze rozložit do velkého plakátu. Zato desítky fotografií, trochu samoúčelně a hluše oddělující jednotlivé příspěvky, vnímám jako rušivou vsuvku.
Generace Jihlava (podle námětu Michala Procházky a Radima Procházky k vydání připravila Lucie Česálková).
Vydala nakladatelství Větrné mlýny a AMU, Praha 2014. 344 stran.
Hodnocení: 80 %
Foto: kniha, Česká televize
| < Předchozí | Další > |
|---|