Když příznivec ruského režiséra Andreje Tarkovského uslyší nebo uzří slovo Zóna, okamžitě zastříhá ušima, zbystří pozornost a hledí zjistit, zda se tenhle výraz neváže k filmu Stalker (1979). V případě knihy Zóna, vydané nakladatelstvím Paseka, se skutečně nemýlí - Geoff Dyer se v ní na více než dvou stovkách stran zabývá Stalkerem, legendárním Mistrovým podobenstvím o tajemném prostoru, záhadné zóně, vylidněném, opuštěném, zdevastovaném místu, snad vzniklém po dopadu meteoritu či návštěvě mimozemšťanů, o nehostinné Místnosti, v níž prší, ale kde by se měla plnit jakákoli přání návštěvníků. Jenže plní se, jak postupně vyplyne na povrch, hlavně ta podvědomá, bez ohledu na to, co člověk nahlas a vědomě říká. A průvodcem po této oblasti je právě onen titulový stalker. Tarkovskij použil pro svůj film jako předlohu Piknik u cesty bratří Strugackých, dostupný i v českém překladu, ovšem notně si jej přizpůsobil, domýšlel, obdařil svébytnými významy a uhrančivým vizuálním uchopením. Není mi sice plně jasné, proč právě tenhle snímek se stal režisérovým dílem snad nejznámějším, vskutku kultovním (nebo spíše snobským?), protože vrcholným Tarkovského počinem je zajisté historická freska Andrej Rublev (1966). Jeho pozdější tvorbu bych označil za méně komunikativní, strojenější, prostě mě tak intenzivně neoslovuje. To ovšem nevylučuje, že jiní diváci mohou být nadšeni a spatřovat ve filmech jako Stalker zdroj snad veškeré moudrosti - jak se přihodilo právě Dyerovi.

Stalker, jakkoli se odvíjí zdlouhavě a ve výtvarně koncipovaných obrazech, si získal celosvětový věhlas (v někdejším Sovětském svazu samozřejmě označen za podezřelý počin, vymykající se socialistickému realismu). V této souvislosti je zajímavé, že rovněž v bývalém Československu vznikl televizní přepis Pikniku u cesty, přejmenovaný na Návštěvu z vesmíru (1977). Prý se jednalo o zdařilé, potemněle vyznívající dílo, které však už nikdy neuvidíme, protože se nedochovalo.

To, že právě Stalker tak mohutně zabodoval, dokládá jedině náhodnost a nevyzpytatelnost "kultovnosti", protože stejně osobitý, výtvarně úchvatný a podobně nekomunikující přepis dalšího románu bratří Strugackých - konkrétně se jedná o Miliardu před koncem světa - vytvořil také Alexandr Sokurov, když natočil Dny zatmění (1988), které však rychle upadly v polozapomnění, aniž by se do české distribuce vůbec dostaly.

Dyerova Zóna ovšem není obvyklým rozborem filmu, autor se pokouší pojmenovat zejména své divácké pocity z něho, zamýšlí se nikoli nad tvarem (či třeba hereckým pojetím) Stalkera, nýbrž nad jeho významy. Zkoumá, co by jednotlivé výjevy vlastně mohly označovat, k čemu odkazovat, a přidává množství asociací, vybavuje si nejrůznější podrobnosti, které mu v souvislosti se Stalkerem naskakují, ačkoli se jej nemusí bezprostředně týkat.

Časté jsou odbočky k různorodým textům nějakým způsobem spřízněným, k filmům, které mohou být Stalkerem, ať již vědomě, nevědomě či dokonce jen náhodně, inspirovány (např. Wrestler, Antikrist). Jindy postřehneme upozornění na určitou příbuznost nějakého dřívějšího filmu se Stalkerem (Čaroděj ze země Oz).

Dyerova kniha, svědomitě přeložená Davidem Petrů, tak obohacuje nabídku literatury, která se věnuje Tarkovskému a jeho tvorbě. Česky vyšly Tarkovského texty (vedle scénářů další publikace, např. Deník: 1970-1986, Zapečetěný čas, Krása je symbolem krásy). Nalezneme rovněž studie o něm (od Petra Soukupa, Jaromíra Blažejovského, Vladimíra Suchánka, Slavoje Žižeka) a jeho filmech (Birdův Andrej Rublev). Lituji jediného: že vydavatel ke knize nepřiložil film. Přece jen je rozdíl mezi možnostmi o Stalkeru jen číst nebo jej na vlastní oči spatřit...

Geoff Dyer: Zóna. Kniha o filmu o cestě do Místnosti.
Přeložil David Petrů
Vydalo nakladatelství Paseka, Praha a Litomyšl 2015, 224 strany

Hodnocení: 70%

Foto: www.celluloidwickerman.com

www.paseka.cz