Negativní postavy mám raději, říká čerstvý padesátník, herec Roman Luknár

Email Tisk

roman luknar perexZnámou tváří je Roman Luknár už od svých dětských let, kdy začal hrát ve slovenském filmu a televizi, zatímco české publikum se s ním seznámilo až poměrně nedávno. To už byl vystudovaným hercem, ale do Česka si zpravidla jen tak odskočil ze Španělska, kde dlouhou dobu žil. Přesto stačilo pár rolí ve snímcích, jako byly Zahrada, Duše jako kaviár, Kráska v nesnázích, Nestyda nebo Lidice, aby zaujal i české filmové publikum.

 


Narodil se 1. června 1965 a vyrůstal v Bratislavě a jako správný kluk prý chtěl být lecčím. "Nejdřív pilotem, jenže ten může spadnout. Taky jsem snil o tom být námořníkem, že bych jel do Gdaňska… Spíš jsem ale vždycky šilhal za hranice republiky. Jednoho dne jsem ve škole pomáhal oddílové vedoucí s přípravou recitační akce a přišel chlapík, že hledá děti na konkurz. Bylo mi tehdy v deset.  A od té doby hraju, jenom ve slovenské televizi jsem stihnul do svého pozdějšího odchodu do Španělska natočit osmdesát filmů," říká Roman Luknár.
A po kom se v něm probudily umělecké geny? "Maminka pracovala jako aranžérka a táta byl personalista, dělal náměstka ve fabrikách. Takže fakt nevím, po kom se ve mně probudily geny. Táta měl akorát blízko k muzice a dal mě jako malého do sboru Slovenského národního divadla. A na klarinet. Jenomže s filmem, který najednou vstoupil do mého života, všechno ostatní skončilo," vzpomíná Roman Luknár, který od svých deseti let točil najednou jeden film za druhým.

roman luknar  1


Stala se z něj dětská hvězda, což s sebou přineslo ztrátu všeho, co obvykle prováděli jako jeho spolužáci respektive vrstevníci. Zatímco oni běhali v předpubertálním věku za míčem nebo rajtovali na kolech, Roman točil s dospělými. Také - když se točilo mimo Bratislavu - trávil hodně času po hotelích. Nikdy prý nebyl ani na lyžařském zájezdu nebo bramborové brigádě, do školy povětšinou chodil jen na přezkoušení.
"Je ale fakt, že kdyby mě to nebavilo, asi bych se vzepřel a šel od toho," dodává Roman Luknár. "Ale dětská přirozenost je hrát si – no a já si takhle vlastně celý život jen na něco hraju. Jsem šťastný, že můžu být každý měsíc někdo jiný. A nikdo mě nekritizuje, že jsem blázen."
On vlastně nemohl studovat ani nic jiného než herectví na Vysoké škole múzických umění, k čemuž také došlo, takže žádné překvapení pro jeho okolí se nekonalo. Školu absolvoval v roce 1987 a mohl být spokojený. Bylo mu dvaadvacet, když se stal členem Divadla pro děti a mládež v Trnavě, posléze působil v bratislavském Divadle na korze.

roman luknar 2


Také velkých rolí ve filmech přibývalo, ať už to byl jeho vekslácký číšník Vašek v psychologickém filmu Miroslava Balajky Pravidla kruhu (1988), mladý pracovník vlakové pošty Viktor Lesa ve válečném dramatu Miloslava Luthera Chodník cez Dunaj (1990), kde měl za hereckého partnera Vladimíra Hajdu,  anebo Zdeno, kamarád hlavního hrdiny (Ondřej Vetchý)  v psychologickém snímku režiséra Vladimíra Bacla Let asfaltového holuba (1991).
A pak najednou zmizel. I když měl tady nastartovanou kariéru, rozhodl se nakonec všeho nechat a odjel do Španělska ("Mě to táhlo ven, když jsem viděl, co se u nás po revoluci dělo. Uchopení moci, rozkrádání… Bylo mi pětadvacet a chtěl jsem žít. Na Slovensku už jsem znal každého od filmu, vyzkoušel jsem všechno a neměl jsem pracovně kam dál jít," přiznává). Jednak měl v Madridu dívku svého srdce, herečku jménem Lola, jednak ale hlavně potřeboval změnu.
Ve Španělsku nakonec zůstal dvacet let. S Lolou se už před lety oženil a mají spolu dva syny - Louise a Jána. Co se týče práce, tak si tam vyzkoušel všechno možné. "Nejdříve jsem dělal v restauraci," říká Roman Luknár. "Tam jsem loupal asi osmdesát kilo brambor, třicet kilo cibule a čtyřicet pět kilo krevet týdně. Později jsem nastoupil do jiného podniku a tam už jsem pracoval jako číšník. Nakonec jsem se dostal k divadelní produkci, dělal jsem runnera - kluka pro všechno. Pracoval jsem na volebních kampaních. Montoval jsem jeviště, zařizoval ozvučení. Díky produkční práci jsem projel úplně celé Španělsko, znám snad všechny hotely. Dokonce jsem jednu dobu i čistil auta na letišti..."

roman luknar 3


K herecké práci se dostal asi až za čtyři roky, přičemž první film, který natočil ve Španělsku, se jmenoval Menos que cero (1996), ale vedle toho si vyzkoušel i jinou práci, pracoval také v reklamní agentuře a průběžně přitom tu a tam jezdil za prací na Slovensko i do Česka. Nechtěl ztratit kontakty stejně jako zajímavou práci, když se nabízela.
Z té doby se vám dost možná vybaví film režiséra Mira Šindelky Vášnivý polibek (1994), kde měl roli taxikáře Lajka, který se snaží vyvázat z někdejších vztahů s mafií. Vůbec, tito týpci mu jdou, ty on umí zahrát. Drsani, arogantní frajeři a záporáci, kteří si neberou servítky a k ráně nemají daleko, to je jeho obor. Je v něm dost přesvědčivý. Vesměs ztělesňoval záporné typy nebo hrdiny rozporuplných charakterů a tragických osudů. Přitom další z hereckých rejstříků všestranného herce Romana Luknára je rovněž poloha ať už nejistého, hledajícího či osamělého hrdiny intuitivně bojujícího za pravdu a spravedlnost.

V českém filmu

Velký úspěch mu přinesl poetický snímek režiséra Martina Šulíka Zahrada (1995), kde měl hlavní roli hledajícího se třicátníka Jakuba. Byl to právě tento film, který mu přinesl nejen nominaci na Českého lva za nejlepší mužský herecký výkon v hlavní roli, ale také řadu dalších nabídek. Zahrál si především v řadě španělských filmů, ale také třeba v zajímavém maďarském snímku režisérky Krisztiny Deák Polštář Jadvigy (2000).
S českými tvůrci zintenzivnil spolupráci o několik let později, všechno zřejmě nazrávalo a tudíž mělo svůj čas. Po vedlejší roli Petra v hořké komedii Milan Cieslara Duše jako kaviár (2003) ho do svého filmu Kráska v nesnázích (2006) obsadil Jan Hřebejk. Ztvárnil zde postavu Jardy Čmelíka. Autenticky vyznívající plnokrevná postava manžela hlavní hrdinky (Aňa Gieslerová) má své kouzlo hlavně ve své obhroublé opravdovosti a živočišnosti. Ve filmu má Roman Luknár úžasné scény včetně těch milostných a rozhodně nevyumělkovaných, což dokreslují i ty ponožky na jeho nohou během erotického usmiřování.

roman luknar 4


Film má vůbec silné herecké obsazení a podle toho i adekvátní výkony, což ocenil ve své recenzi pro časopis Cinema filmový kritik Kamil Fila: "Kráska v nesnázích je po dlouhé době český film, u nějž se kritika netýká špatného řemesla, ale konečně je možné vést polemiku, o čem to vlastně celé vypráví a co nám autoři prozrazují o svém světonázoru. Předně se cosi dozvídáme o jejich náhledu na filmové herectví. Pouze Aňa Geislerová a Roman Luknár (v roli manžela) zastupují typ moderního filmového projevu, Josef Abrhám coby třetí člen trojúhelníku kontrastně působí jako velká hvězda z jiných časů, kdy kinematografie byla nevinnější a vznešenější. Dále tu máme okázale „silné herectví“ Jiřího Schmitzera, Emílie Vášáryové a Jany Brejchové a nakonec figurkaření Jana Hrušínského a Jiřího Macháčka (už ho neobsazujte a nechte ho jen pít kafe v reklamě). Zvláštní pozornost si zasluhuje role Schmitzerova parazita Ríši. Ta je zrádná už tím, že je předem napsaná jako herecký koncert a sólo, což ji vždycky vytrhává z okolí ostatních. Navíc je natolik intenzivně zahraná, že je každému jasné, že Jiří Schmitzer osobně nemůže být taková svině; tu lze jen předstírat, i když přesvědčivě. A tak si pochvalujeme, jak je to úžasný „lví výkon“ a ponecháváme stranou, že vlastně při sledování takovéto exhibice (byť  zvládnuté) nikdy nemůžeme být uvnitř příběhu, ale díváme se na něj už svrchu hodnotitelským zrakem ulpívajícím na jednotlivostech."
Od Jana Hřebejka, který se v herci očividně zhlédl, dostal Roman Luknář i další pěkné herecké příležitosti - nejdřív si zahrál v hořké komedii Medvídek (2007), kde měl postavu gynekologa Romana žijícím dvojím životem, potom ve filmu Nestyda (2008) syna zpěvačky Nory (Emília Vašáryová), se kterou to chvíli táhne hlavní hrdina (Jiří Macháček). Právě v tomto filmu, natočeném mimochodem podle předlohy Michaela Viewegha, byl už podruhé synem matky, kterou ztvárnila další oblíbenkyně režiséra -  již zmíněná Emília Vašáryová (poprvé tomu bylo v Krásce v nesnázích).
Roli dalšího současníka, i když z jiného ranku než byly jeho předcházející postavy, v tomto případně divadelního režiséra zvaného Čuma, si zahrál v zajímavém snímku režiséra Petra Zelenky Karamazovi (2008). Příběh je zasazen do polského Krakova, kam na alternativní festival odehrávající se v ocelářské hale přijíždí skupina českých herců se svou adaptací Dostojevského hry Bratři Karamazovi. Na pozadí divadelní zkoušky sledujeme osudy hereckého souboru, často komické příběhy herců a režiséra. Když pak do děje zasáhne i osobní tragédie jednoho z diváků, který projeví nezvyklé přání, promění se zkouška ve strhující drama, jež probíhá nejen na jevišti.

Negativní postavy mám nejraději

Působivě vyznělo i slovenské drama režiséra Vladimíra Balka Pokoj v duši (2009), které proběhlo i českými kiny. Příběh o muži (Attila Mokos) vracejícím se z kriminálu do podhorské vesnice má na čem stavět a vychází ze života. I když jde o syrové drama, nechybí humor či moment překvapení - například Jaromír Hanzlík v roli mašinfíry. Ani tady není Roman Luknár za anděla, představuje křiváka Štefana, který hlavního hrdinu opět nutí k nepravostem.

roman luknar 5


Velkým mrazivým dramatem na plátně je bezesporu snímek Lidice (2001), pod nímž je podepsán jako režisér Petr Nikolaev. Podle scénáře Zdeňka Mahlera, oceněného cenou Sazky v roce 2007, nabízí pohled na tragický osud Lidic za 2. světové války z neobvyklé perspektivy. Ve velkém a silném hereckém obsazení (Karel Roden, Zuzana Fialová, Norbert Lichý, Zuzana Bydžovská, Milan Kňažko a mnozí další) nechybí ani Roman Luknár, který ve filmu vytvořil nejednoznačnou postavu četníka Vlčka.
"Já mám negativní postavy nejraději," říká Roman Luknár. "Snažím se je trochu polidštit, protože všichni jsme se narodili čistí a nazí. Máme cosi zakódované, ale věřím hodně na vliv výchovy. Myslím, že lidem kolem nás, o nichž říkáme, že jsou zlí nebo se tak chovají, se muselo něco stát – a proto jsou takoví. Rodina člověka zásadně poznamená a nese si to celý život. I postavě četníka Vlčka v Lidicích jsem se pokusil dát lidský rozměr, nebyl to jen kolaborant a hajzl. I proto ho pokládám za svoji zatím největší příležitost, na malé ploše jsem se ho snažil vykreslit ve všech barvách. Což mě baví nejvíc. Být jen hodný, dobrý a hezký je brzy pruda a nuda."
Prozatím poslední postavou Romana Luknára, který se mimochodem mihl i v americkém snímku režiséra Johna Moorea Smrtonosná zbraň: Opět v akci (2003), je jeho trenér Bohdan v česko-německé koprodukci režisérky Andrey Sedláčkové Fair Play (2014) odhalující zákulisí sportovního prostředí Československa 80. let. Celý příběh se točí kolem sprinterek, které závodily na olympiádě v Los Angeles.
"Ústřední téma je doping, já hraju trenéra hlavní hrdinky a Anna Geislerová její matku. Ta role není jednoznačná, na jednu stranu je mi líto ničit mladým holkám zdraví, na druhou jsem tlačený papaláši, abych z nich vyždímal nejvyšší výkony," říká Roman Luknár.
Ještě předtím si však s Aňou Geislerovou - a pod vedením režisérky Alice Nellis - zahrál v příběhu Moje malé tajemství, který je součástí televizního cyklu Nevinné lži (2013). "Tam jsem byl jasný hajzl, psycholog, který zneužívá situace," dodává herec, který se už před pár lety usadil v Bratislavě. Točí tam jednu z hlavních rolí televizního seriálu Panelák a má vůbec spoustu dalších pracovních plánů. Španělská éra je už, jak se zdá, dávnou minulostí. Hercovu hereckou i životní pouť ostatně zmiňuje i jedna z kapitol knihy Hvězdy odvedle a jejich stopy v českém filmu, kterou nedávno vydalo pražské nakladatelství Grada Publishing.


Foto archiv televize JOJ a autora


 

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit





Přihlášení

K21 se představuje

IRENA AMBROŽOVÁ


redaktorka ve věku kolem třiceti let :-)

    Pochází z Prahy, kde strávila celý svůj život, kromě půlročního studia v Litvě a několika měsíčního toulání se Asií.

    Vystudovala Provoz a řízení letecké dopravy na ČVUT a Enviromental Engineering na ČZU. Pracuje jako dispečer v letecké dopravě.

    Pro K21 píše od léta 2014, před tím pracovala jako redaktorka a korektorka pro Studentpoint.cz, též přispívala do Informuji.cz, Info-Koktejl, CityBee a dalších. Na K21 má ráda příjemnou atmosféru podobně naladěných lidí  a možnost se dostat k zajímavým knižním a filmovým titulům.

    Mezi koníčky Ireny patří: literatura, letectví, cestování, tvůrčí psaní (je spoluautorkou dvou almanachů Odemykání), sport (zejména běh – členka běžeckého oddílu SK Svěrák, aktivně se účastní běžeckých závodů všech délek  a profilů, od krátkých krosů až po silniční maratony), běhá i Spartan race, ráda trávím čas v horách a nepohrdne dobrým pivem a vínem.

    A Ireny motto? „Daleká ať cesta má! Marné volání“

Toulavka

Anketa


Banner

Partneři

Hledat

Mimísek 26

Nové komentáře

Facebook

Twitter


Literatura

David Mitchie: Kouzelník z Lhasy

Kouzelnik 200Jestli očekáváte jenom příběh tibetských mnichů, protkaný moudrostí buddhismu, vzletný a vznešený, tak budete možná zklamáni. Autor přidal do svého příběhu ještě jakýsi „nádech limonády z hollywoodu“. Kvalitní text se snoubí s tím, u kterého si...

Divadlo

Řádná dávka originality, abstrakce a destrukce v belgickém Springville

altUmíte přesně určit hranice své představivosti? Co je pro vás tak akorát a co je už příliš? Belgické uskupení CAMPO se vás neptá, co zvládnete vydržet, parta z Gentu jen předvádí a neručí za následky (a možné psychosoma...

Film

Iránské filmy se vracejí

iransky film white baloon 200Spočítali bychom na prstech jedné ruky, kolik děl z Iránu země uvedla Česká televize (jinde bychom je očekávali marně), kolik se jich dostalo do tuzemských kin - nejnověji