Byl jen jeden slovenský herec, který v roce 1969 kráčel na festivalu v Cannes po červeném koberci a který tam byl tehdy zastoupen hned třemi filmy - českým snímkem Markéta Lazarová, kde měl roli Adama Jednoručky, a dvěma filmy - Michael Kohlhaas a Brzy bude konec světa, které natočil v zahraničí. Ivan Palúch, velká mezinárodní hvězda konce 60. a začátku 70. let. Naše publikum si ho pamatuje z více českých filmů - třeba z pohádky Princ Bajaja, anebo ze seriálu Legenda o živých mrtvých. Zatímco v minulých dnech oslavil 75. narozeniny, včera 3. července - jak oznámila slovenská média - legendární herec nečekaně zemřel.

 

Narodil se 20.června 1940 ve Zvoleně a k herectví prý inklinoval už jako malý kluk, i když i jeho bavil fotbal a další sporty. Jenomže, když máte v rodině otce, který je nadšeným ochotníkem, jak to měl malý Ivan, je předem rozhodnuto, za čím půjde, až bude rozum brát. Pravda je, že od malička rád recitoval, rád se předváděl. Tatínek ho v tom prý jen podporoval.

V jednom novinovém rozhovoru dokonce vzpomněl, že jednou tak šel z fotbalového utkání, špinavý a zaprášený, a protože si všiml na divadle cedule, že právě probíhá recitační soutěž, vstoupil do divadla, jak byl - a zamířil rovnou mezi adepty soutěže. Chcete znát výsledek? Tady ho máte - tenkrát Ivan Palúch celou soutěž vyhrál.

Později neměl ani problém dostat se na Vysokou školu múzických umění v Bratislavě, jenomže po dvou letech musel ze zdravotních důvodů pryč. Přišlo se totiž na to, že trpí vrozenou oční vadou - šeroslepostí. "A tak se se mnou vedoucí ročníku Július Pántik rozloučil. Že prý bych se na jevišti jednou zabil. Tehdy jsem to považoval za zradu, hraní a divadlo bylo pro mě všechno. Po pár letech jsme si to s Pántikem vyříkali, dokonce jsem mu pak hrál syna ve filmu Očovské pastorále," vzpomínal Ivan Palúch v rozhovoru pro časopis Instinkt extra, aby vzápětí dodal: "Teď už to stojí za prd, ale tenkrát jsem se s tím naučil docela dobře existovat a orientovat potmě na scéně mi nedělalo problém."

Když odešel ze školy, pracoval chvíli v cementárně, potom jako pomocná síla v nemocnici. Nebylo mu ještě ani dvacet, a tak dobře věděl, že je to jen provizorium a že musí dál. V té době byl jeho velkým koníčkem šerm, což se brzo projevilo. Svůj um prokázal v roce 1960, kdy se stal mistrem republiky. Později svůj talent zúročil v několika filmech.Rok 1960 pro něj byl dobrým rokem. Dozvěděl se totiž, že ve Spišské Nové Vsi zahajuje činnost nové divadlo, odjel na konkurz a byl přijat. V tomto angažmá vydržel tři roky, poté působil až do roku 1967 ještě na třech oblastních scénách - nejdřív v Žilině, potom v Prešově a nakonec Nitře. Do stálého angažmá se pak vrátil až po dlouhé řadě let - v roce 1986, kdy nastoupil do Divadla J. G. Tajovského ve Zvolenu.

Mezinárodní sláva

Pravda je, že ho už začátkem 60. let objevili čeští filmaři, teprve pak si zahrál v několika slovenských filmech. Debutoval v jedné z vedlejších rolí důstojníka Dohnala ve válečném dramatu režiséra Pavla Blumesnfelda Tam za lesem (1962), do kterého ho objevil tehdejší pomocný režisér Miloš Forman.

Když za ním v roce 1965 přijel režisér František Vláčil, vyšlo najevo, že má šanci zahrát si v připravované filmové adaptaci známého Vančurova románu Markéta Lazarová. Na Vláčilovu otázku, jestli by přijel do Prahy na kamerové zkoušky, jen horlivě přitakal a za pár dní jel. A netrvalo dlouho, když se dozvěděl, že je definitivně obsazen do role Adama Jednoručky, syna loupeživého rytíře Kozlíka (Josef Kemr). Točilo se dva roky a výsledkem byla pozoruhodná historická freska, podle mnohých snad nepřekonatelné dílo české kinematografie - středověká balada Markéta Lazarová (1967).

Právě tento film byl základ pro Palúchovu mezinárodní kariéru, protože už v roce 1968 točil dva zahraniční filmy - německý historický film režiséra Volkera Schlöndorfa Michael Kohlhass (1969) a černou komedii jugoslávského režiséra Aleksandara Petroviče Brzy bude konec světa (1969) - v obou měl velké role. Tehdy se o něj dokonce přetahovali američtí producenti. Herec to popsal v rozhovoru pro Instinkt extra: "Schlöndorf mě chtěl do Kohlhaase a režisér Petrovič si mě vybral do filmu Brzy bude konec světa. Problém byl v tom, že se oba filmy točily paralelně, jeden na Slovensku a v Českém Krumlově, druhý v tehdejší Jugoslávii. Takže to producenti museli nějak vyřešit. Přišel jsem do apartmánu v tehdy novém hotelu v Piešťanech, seděl tam takový prošedivělý pán, to byl zástupce United Artists, a s ním tam byl zástupce Columbia Pictures, no a tihle dva se dohadovali, jak to se mnou udělají, aby se daly točit současně dva filmy. Nakonec vymysleli, že jeden den budu točit Kohlhaase v Československu, a druhý den si odbudu natáčení den v Jugoslávii a pojedu zpátky. A takhle to šlo tři týdny."

Bylo to prý pro hodně silné nátury. Po natáčení ho vždy naložili do oldsmobilu, kde měl kromě kostýmů a rekvizit do obou filmů také polštáře a občerstvení, ke kterému patřila i láhev whisky, aby to cestování ve zdraví nějak přežil. Tímto způsobem pendloval mezi Československem a Jugoslávií noc co noc celé tři týdny. Bylo to prý hodně náročné, ale finální výsledek prý stál za to. Oba filmy byly spolu s Markétou Lazarovou uvedeny v roce 1969 na festivalu v Cannes - a tehdy měl devětadvacetiletý slovenský herec - jak se říká - našlápnuto.

Ve filmu Brzy bude konec světa, ke kterému napsal mimochodem scénář dnes už legendární francouzský scenárista a režisér Claude Lelouch, si zahrál s francouzskou herečkou Annie Girardot, s níž se skamarádil. Byla to ona, kdo se s ním tehdy v Cannes prošla ruku v ruce po červeném koberci.

Jenomže, když se vrátil do Československa, kde se už schylovalo k normalizaci, byl mu na letišti odebrán pas. A to byl začátek konce jeho zahraniční kariéry. Nabídky, které padaly ještě v Cannes, už nemohl přijmout, nemohl ani vycestovat. Nechtělo se mu ani do emigrace. Už jenom proto, že se oženil a s manželkou měli malou dcerku.

Doma v Československu mohl ještě na rozhraní 60. a 70. let natočit pár filmů, kde měl hlavní nebo výrazné role. Ale situace se měnila, už tehdy mu nechodily dopisy, které mu psala z Francie Annie Girardot a další přátelé ze zahraničí, o čemž se ale dozvěděl až mnohem později. Stejně tak nedorazily ani dopisy tam, kam je adresoval on.

Už jenom tím, že měl předtím úspěch v zahraničí a že se nadále nepokrytě stýkal s lidmi, kteří mu byli blízcí a zároveň nepohodlní nastolenému režimu, ať už to byl František Pavlíček, Jan Němec, Jiří Kodet, Čestmír Císař nebo Pavel Kohout, měl smůlu a léta se mohl objevovat jen v menších rolích nebo v komparsu. Celkovou situaci zkomplikovala i emigrace jeho manželky Blanky. V roce 1974 odjela s dvouletou dcerkou Markétou za svou sestrou do Vídně - a už se nevrátila.

Pozvolný ústup

Pokud se vrátíme na samý konec 60. let, tak tehdejší československé režiséry charismatický herec stále ještě zajímal, stále mohl hrát. Po Františku Vláčilovi to byla režisérka Drahomíra Vihanová, která ho obsadila do hlavní role ve svém psychologickém filmu Zabitá neděle (1969). Ztvárnil zde postavu nadporučíka Arnošta, který si během jediného dne, zabité neděle, uvědomuje nicotu a prázdnotu svého života.

Jinou příležitost mu nabídl režisér Zdenek Sirový, který mu svěřil roli zlatokopa Toma ve filmové adaptaci Londonovy povídky Kaňon samé zlato (1969). Menší roli - estébáka - si zahrál v dramatu Karla Kachyni Ucho (1970), které ale vzápětí putovalo do trezoru a diváci jej mohli vidět až po roce 1989.

Další zajímavou prací byla pro Ivana Palúcha, jak to alespoň tvrdí, herecká účast ve filmové adaptaci tří Vančurových povídek režiséra Jana Schmidta Luk královny Dorotky (1970), kde v povídce Brusič nožů zahrál svůdníka a falešného hráče Jakuba. A pak ho už diváci mohli vidět v titulní roli pohádky režiséra Antonína Kachlíka Princ Bajaja (1971), kde si opět zahrál s Magdou Vašáryovou a Františkem Veleckým, tedy s herci, které poznal během natáčení Markéty Lazarové. Možná vás bude zajímat, že to byl Princ Bajaja, který vyhrál festival dětských filmů v Benátkách, a jako nejlepší dětský film uspěl také na festivalovém klání ve Španělsku.

Mladého nacistického důstojníka Felixe ztvárnil ve čtyřdílném seriálu režiséra Petra Tučka Legenda o živých mrtvých (1971), který vnikl v brněnské televizi. Potom ho ke spolupráci přizvali dva přední čeští režiséři - Karel Kachyňa a Juraj Herz, ale v obou případech šlo o vedlejší role. Zatímco pod Kachyňovým režijním vedením si zahrál v lyrickém příběhu z konce druhé světové války Vlak do stanice Nebe (1972), u Herze to bylo v romantickém dramatu Morgiana (1972) s Ivou Janžurovou v hlavní dvojroli. Hlavní roli naopak dostal ve trojdílném slovenském televizním filmu režisérů Karla Spišáka a Jána Bzdúcha Adam Šangala (1972).

To už běžela v Československu normalizace a herec, kteří předtím točil na Západě, měl úspěch, ale i "divné styky" a navíc mu emigrovala žena, najednou neměl nabídky. Bolševik se už postaral, aby jej odstavil na vedlejší kolej. To už jsme Ivana Palúcha mohli vidět jen v menších rolích. Točil hlavně na Slovensku a objevil se i v pár dnes už kultovních filmech jako Pacho, hybský zbojník (1975) režiséra Martina Ťapáka, Ja milujem, ty miluješ (1980) režiséra Dušana Hanáka anebo Signum laudis (1980) a Noční jazdci (1981), což byly a jsou zásadní snímky režiséra Martina Hollého ml. V režii Juraje Jakubiska si zahrál jak v jeho Nevere po slovensky (1981), tak v Perinbabě (1985), a o mnoho let později i ve snímku Nejasná zpráva o konci světa (1997).

Ztracené roky mu už nikdo nevrátí

Obrat k lepšímu přinesla až 90. léta, i když "ztracené roky, kdy hrál čurdy", mu už nikdo nevrátí. Bylo mu padesát, když se na pár let vrhl do politiky ("Hned po 17. listopadu jsem se angažoval ve VPN, byl jsem v kontaktu s Václavem Havlem. Když tehdy hledali spolehlivé lidi, kteří by pracovali na ministerstvu vnitra, oslovili mě. Byl jsem tam až do rozpadu Československa."), ale potom se zase vrátil ke svému řemeslu.

To se mezitím zklidnil i jeho soukromý život. Kromě dcery z prvního manželství měl ještě tři syny, ale ženatý byl už jen jednou. "Podruhé jsem si vzal obyčejnou ženu z Oravy, máme spolu dva syny, nicméně jsme se rozešli. Starší syn se jmenuje Ivan, mladší Martin. A potom přišel na svět ještě jeden syn - Peter, ale s jeho matkou jsem se neoženil," vzpomínal Ivan Palúch.

"Poznali jsme se, když jsem připravoval její dceru Gabiku na konzervatoř. Škoda, že to nepřišlo dříve. Je to moje životní láska," dodal herec, který léta žil s družkou Idou v Banské Bystrici, kde už před časem založil fakultu dramatických umění na Akademii umění. Opět byl ve svém živlu.

A dočkal se i ocenění. Bylo to v roce 2008, kdy na 16. mezinárodním filmovém festivalu Artfilm v Trenčianských Teplicích převzal tabulku se svým jménem a vlastnoručně ji připevnil na Most slávy, hned vedle je tabulka Michela Placida. Přibližně v té době o něm vyšla kniha s názvem Herec Ivan Palúch, kterou vydal Slovenský filmový ústav Bratislava. Poctivě a zasvěceně připravená monografie je postavena na filmologických a teatrologických studiích, ale nechybějí ani rozhovory s hercem či vzpomínková povídání jeho kolegů a přátel. Uznání se tedy dostavilo? "My jsme už takový národ. Jednoduše si nevážíme hodnoty, které máme. Ale beru to s nadhledem, co jiného mi zbývá. Aspoň něčeho jsem se dožil, můžu spokojeně umřít," smál se Ivan Palúch.

Na prahu nového tisíciletí se objevil například v Šulíkově filmu Krajinka (2000) nebo v pozoruhodném českém snímku Tomáše Hejtmánka Sentiment (2003), který je věnován režisérovi Františku Vláčilovi. Přitom se nevyhýbal ani komerčnějším projektům jako je třeba slovenský televizní seriál Búrlivé víno (2012).

Herci, který mohl udělat mezinárodní kariéru, patří i jedna z kapitol knihy Hvězdy odvedle a jejich stopy nejen v českém filmu, kterou nedávno vydalo nakladatelství Grada Publishing.

Foto: archiv autora

< Předchozí		Další >