Kultura21.cz

Zpola mystifikační, zpola demystifikující komedie Petra Zelenky ZTRACENI V MNICHOVĚ, na jejíž výrobě se podílela též Česká televize, vzbudila největší poprask nikoli svým tvarem či příběhem, nýbrž téměř přednáškovými výroky o utajené, odvrácené straně dodnes traumatizující Mnichovské dohody, kterou měl iniciovat sám prezident Beneš. Navázal totiž tajná jednání s francouzskými představiteli ohledně odstoupení sudetského území nacistickému Německu, čímž by se Československo vyhnulo jednak válce se silnějším sousedem, jednak by se jako podmaněný stát ocitlo jaksi bezpracně na straně vítězů, aniž by utrpělo vážnější škody na majetku i životech.

Zelenka, zjevně fascinovaný texty exulantského historika Jana Tesaře, do vyprávění dokonce vpašuje úvodní větu Mnichovské dohody, naznačující, že osudné ujednání snad navazovalo na jakousi dohodu již dříve uzavřenou a nyní doplněnou jen prováděcími předpisy ("Německo, Spojené království, Francie a Itálie se shodly se zřetelem k dohodě, jíž bylo v podstatě dosaženo o odstoupení sudetoněmeckého území, na těchto podmínkách a způsobech jejího odstoupení..."). A považuje to za geniální politický tah, před veřejností ovšem utajený.

Ve skutečnosti je celá záležitost složitější. Beneš skutečně vyslal ministra Jaromíra Nečase s přísně tajným posláním do Francie, avšak s plánem přece jen odlišným od mnichovského ujednání. Uvažoval o odstoupení čtyř až šesti tisíc čtverečních kilometrů (v Mnichově se dojednala rozloha desetkrát větší!) a odchodu německojazyčného obyvatelstva, které toužilo stát se součástí hitlerovské Říše. Jenže vše dopadlo jinak: na zabraném území německé obyvatelstvo naopak setrvalo a vystěhovat se museli Češi. Lze tedy usuzovat, že v Mnichově jednající státníci se zjevně podvolili Hitlerovým požadavkům, aniž by zohlednili Benešův návrh, pokud jej vůbec vzali do úvahy.

Nečasova mise byla sice utajená, ale přesto vešla ve známost, jakkoli omezenou. V emigrantském tisku se řešila od 50. let (Theodor Procházka, Josef Kalvoda, Igor Lukeš), často s výrazně záporným náhledem na Beneše, který byl vnímán bezmála jako komunistický zaprodanec, jenž stát vydal sovětskému vlivu. Také po roce 1989 se jí zabývali především pisatelé s výrazně, až zarputile antikomunistickou orientací (Jan Cholínský v časopisu Střední Evropa č. 133 na stranách 81-112 - ZDE, Tomáš Krystlík – ZDE, z nichž druhý jmenovaný byl ochoten dokonce spekulovat, že Beneš se už v meziválečném období stal bolševickým agentem! Spiklenecké teorie tak opět vládnou...- ZDE

Nyní konečně k dílu samotnému: Zelenka v něm rozvinul koncept filmu ve filmu, což není postup nijak objevný, známý už z němé éry, v dobách novějších jej použila třeba Kira Muratovová v Astenickém syndromu nebo Francois Truffaut v Americké noci - ostatně plakát k ní, přenášený z místa na místo, netvoří jen pouhou přehlédnutelnou rekvizitu, ale nese i svůj symbolický smysl coby jakési pomyslné inspirace či mety. Jak Zelenka film svůj a svých přátel (jak je uvedeno v titulcích) vystavěl?

Nejprve sledujeme poprask kolem ukradeného papouška někdejšího francouzského ministerského předsedy Daladiéra (jednoho z těch, kteří spolupodepsali Mnichovskou dohodu), neboť letitý opeřenec si do dneška pamatoval výroky svého majitele a co chvíli reprodukoval urážlivá slova o české pakáži a úžasném Hitlerovi. Po mnoha zmatcích, mezi nimiž nechybí ani policejní pronásledování, se ukáže, že jsme sledovali torzo právě natáčeného filmu. Načež počneme přihlížet, jak právě zhlédnutý příběh vznikal a jaké maléry jej pronásledovaly.

Liší se i vyznění obou částí: zatímco úvodní se vyznačuje hýčkáním národního bolestínství i rozhořčení kolem "mnichovské zrady", které se dopustily velmoci, které měly bezpečnost Československa garantovat (a mluvící papoušek zdá se tuto proradnost jen potvrzovat), druhá se naopak opájí odsudkem mýtů, které se kolem důležitých událostí novodobých dějin vytvořily, až zakryly jejich skutečný rozměr. To vše Zelenka rámuje dvěma dokumentárními vsuvkami, které lze také vnímat jako příznačný doklad své doby - na počátku spatříme výňatek ze Sklenářova normalizačního dokumentu To byl Mnichov (1978), na konec je zařazen šot z dobového týdeníku, kde předseda vlády servilně vítá říšského protektora (1939).

A nejedná se jen o osudné období těsně přecházející výbuchu druhé světové války a mýtech s touto dobou spojených. Zelenka dokládá, jak lidé ochotně podléhají jakýmkoli svůdným smyšlenkám. Projekt natáčeného filmu byl totiž veden jako česko-francouzský, aby snáze získal mezinárodní dotace, i když to celé předstíral jen český producent. Když vyjde najevo, že žádná koprodukce s Francií nikdy neexistovala, vyvstane zcela iracionálně vlna nevole a dokonce fyzické agrese vůči všemu francouzskému, jako kdyby Francouzi porušili své závazky. Domnívám se, že téma snadného podléhání různým zdáním, neschopnosti racionálně analyzovat události a snadného vyhrocení zášti by si zasloužilo hlubší pojednání nežli pouhé střípky, navíc zastíněné Zelenkovou posedlostí mnichovskými událostmi.

Obě části vyprávění se opírají o Zelenkova oblíbená schémata - jednak do dění zapojuje reálné osobnosti, rozmlouvající s fiktivními postavami, jimž přitom zjednávají punc autenticity (jedná se např. o televizního moderátora Jakuba Železného), jednak nechává herce vystoupit ze svých postav, když se svěřují se svými pocity a rozpoložením, a filmový štáb povětšinou poskládá ze svých skutečných spolupracovníků, které navíc nechává promlouvat jakoby přímo do kamery. Ovšem nejde tak daleko, aby před kameru postavil sám, roli nezdolného režiséra, jistě přebírajícího i Zelenkovy zkušenosti a postoje, svěřil profesnímu kolegovi Tomáši Bambuškovi.

Hlavní úlohu novináře Pavla, dosud se honícího hlavně za senzacemi, ztělesnil Martin Myšička. Vtipně zvládl polohu popudlivého ublížence, jenž nejprve těžce nese, že byl vyslán "dělat rozhovor" s papouškem, než zjistí, že se před ním právě díky papouškovi a jeho výrokům otevírá mediální sláva. A neméně uvolněně a s někdy trochu přeháněnou nadsázkou zvládl i sebe sama, jak obtěžován všemi možnými alergiemi (nejdříve na peří) a dokonce zastupován dublem hraje shánčlivého novináře. A své umělohmotné, na správný šedavý odstín nastříkané dubly má nakonec i papoušek. Některé výjevy, zvláště Pavlova - i zásluhou přítomného papouška - bouřlivá rozmluva s nevěrnou manželkou (Jitka Schneiderová), vtipně komentují rozdíl mezi zdánlivě spontánním výsledkem a složitým natáčením, které k němu vedlo.

Sugestivně jsou načrtnuty i další postavy, ať již je to Pavlův kolega (Marek Taclík), jenž si ví se vším rady, sarkastický šéfredaktor (Václav Kopta)- a nebo později ve scénách z natáčení právě viděného filmu snaživá tlumočnice Jany Plodkové, Bambuškův v řeči šumlující režisér, protřelý produkční Vladimíra Škultétyho nebo zejména rozšafný Stanislav Pierret v roli ředitele Francouzského institutu, jímž skutečně byl, posléze ovšem vydávaný za majitele obchůdku s francouzskými lahůdkami.

Zelenka prozrazuje dobrou obeznámenost s mediálním zákulisím, s tím, jak se ovlivňuje veřejné mínění - a nahlíží pod pokličku novinářské profese, přiblíží poměry v televizi i průběh diskuse, načrtne tiskové konference, na nichž se o slovo hlásí skuteční žuranalisté (Tomáš Pilát, Jan Foll). Největší prostor ovšem věnuje filmařině, ustavičně se potýkající s nedostatečným finančním krytím i z toho plynoucími podvůdky.

Ale také s ironizujícím nadšením pojednává o tom, jak se mění zpracovávaná látka (pod závěrečnými titulky je představena její původní podoba v sérii nákresů coby banální milostné melodrama) podle režisérova myšlenkového vyzrávání či spíše dějinnou koncepcí, která jej nejsilněji oslovila. Kameraman Alexander Šurkala výrazně podpořil Zelenkův mystifikační záměr, když nejprve vcelku nenápadně pracuje s obrazovými klišé, aby poté v nervnějším rytmu odhalil, v jakých zmatečných podmínkách a mezilidských konfliktech se vlastně natáčelo.
¨
Ztraceni v Mnichově je dílo navenek jistě hravé a opět překvapující svou výrazovou nápaditostí, ovšem ještě více bychom si měli cenit jeho právě dnes aktuálního a cenného upozornění, předvedeného velice názorně ve scénách natáčení, jak lidé snadno podlehnou smyšlence, spřádají si ji jako něco skutečného, a poté, co vyjde najevo, že neexistuje, vnímají to jako domnělou křivdu či podraz, protože v jejich představách existovat měla. Provázanost na mnichovský diktát je pak už zbytečným přílepkem.

Ztraceni v Mnichově
ČR 2015, barva, 115 minut,
Námět, scénář a režie: Petr Zelenka
Kamera: Alexander Šurkala
Hudba: Matouš Hejl
Střih: Vladimír Barák
Hrají: Martin Myšička (Pavel), Marek Taclík (Jakub), Jitka Schneiderová (Pavlova manželka), Václav Kopta (šéfredaktor), Tomáš Bambušek (režisér), Jana Plodková (tlumočnice), Vladimír Škultéty (produkční), Václav Neužil, Stanislas Pierret
Distributor: Falcon
Premiéra: 22. října 2015

Hodnocení: 80%

Foto: Falcon