Není rozhovor jako rozhovor. Většinou vycházejí takové, které se jen koří věhlasu zpovídaného a šíří jej dál, vlastně můžeme uvažovat o oboustranně výhodné symbióze. Přesně takové texty nalezneme třeba v knížce nadutě nazvané Očima elity, která shrnuje povídání s filmovými a divadelními tvůrci tuzemskými i zahraničními, jak je původně otiskly časopisy úrovně řekněme Instinktu. Jen málokdy – a u nás vskutku výjimečně – narazíme na analytické zpovídání, kde novinář se stává rovnocenným partnerem a nejde mu jen o umělce jako člověka se všelikými libůstkami, ale hlavně jej zpovídá jako tvůrce, s nímž rozebírá jeho dílo. Tak třeba vystavěl François Truffaut své rozmluvy s Hitchcockem. Stejně postupuje jiný francouzský kritik, a sice MICHEL CIMENT, kmenový autor časopisu Positif. Nyní mu v českém překladu vyšel PAS DO HOLLYWOODU.

Není to jeho první publikace, která se dočkala českého vydání. Již před lety to byla kniha o režiséru Josephu Loseyovi. Známe jej rovněž z kratších textů, které otiskly tuzemské časopisy jako Film a doba nebo Cinepur, případně na Slovensku Kino-ikon. Dosud se však čeští čtenáři nemohli seznámit s jeho velkými pracemi například o Kubrickovi, Rosim, Langovi nebo Campionové. Buďme tedy rádi, že do rukou se nám dostává právě Pas do Hollywoodu, jakkoli se jedná o svého druhu antikvární zboží  - poprvé se na pultech francouzských knihkupectví ocitl již před třemi desetiletími.
Ciment zde do knižní podoby zpracoval své rozhovory se šesticí původně evropských režisérů, případně s evropskými kořeny, kteří se proslavili v Americe: za oceán se vypravili z rozličných důvodů, hlavně proto, že v původní vlasti nemohli svobodně tvořit. Postihl zde široké časové rozpětí, které začíná 30. roky a úprkem před nacisty a končí odcházením umělců ze zemí, v nichž po druhé světové válce vládl komunistický režim. Jistě potěší, že do vybraného společenství zařadil také Miloše Formana, jemuž jedinému (vedle dalších v mezinárodním kontextu spíše přehlížených či aspoň nedoceňovaných emigrantů, jakými byl Vojtěch Jasný, Ivan Passer, neřkuli Jan Němec) se podařilo uspět v Hollywoodu.
Cimenta samozřejmě zajímají vzpomínky a zkušenosti zpovídaných během jejich umělecké aklimatizace v zámoří, ovšem nejdůležitější jsou pro něho filmy, které natočili. A co je samozřejmé:  jejich tvorbu dopodrobna zná  a dokáže o ní zasvěceně diskutovat, přiměje své protějšky ke spoluzamyšlení,  k cenné sebereflexi. Tak je vystavěn každý rozhovor, který vede.
Začíná filmaři, u nichž leckoho překvapí, že to nejsou svým původem Američané: jsou to Billy Wilder, John Huston a Joseph L. Mankiewicz. Vesměs se narodili počátkem minulého století a žádný z nich již nežije. A byli to režiséři slavní, jimž se podařilo skloubit divácky atraktivní polohu s uměleckými výšinami. Vždyť kdo by neznal nestárnoucí Wilderovu gangsterskou komedii Někdo to rád horké, Hustonovu Africkou královnu nebo Čest rodiny Prizziů, od Mankiewicze, u nás asi nejméně známého, pak snímky jako Vše o Evě nebo Kleopatra.
V době, kdy je Ciment zpovídal, byla jejich tvorba víceméně uzavřená.  Proto nijak nevadí, že české vydání knihy reprodukuje podobu rozhovorů, jak byly otištěny v původním francouzském vydání. Větší potíž ovšem nastává s filmaři, jejichž dílo se zdá uzavírat teprve nyní. Tady zeje olbřímí průrva. Zacelit ji se Cimentovi podařilo v jediném případě, a sice u Formana – rozmluvy s ním jsou dovedeny až do současnosti, až ke Goyovým přízrakům (2006), poslední režisérově americké položce.
Z hlediska „dotaženosti“ tedy nejhůře dopadli Roman Polanski a Wim Wenders.  Oba přitom v Americe trvaleji nikdy nezakotvili, jejich doménou zůstávala Evropa. V jejich „mapování“ není nepokryto několik posledních desetiletí, během nichž vytvořili díla mnohdy mimořádně závažná. U Polanského se rozpravy uzavírají Čínskou čtvrtí (1974). Wenders byl zpovídán ještě předtím, než natočil svá zásadní díla jako Paříž, Texas (1984) nebo Nebe nad Berlínem (1987). S trochou nadsázky si troufnu tvrdit, že u nich Ciment zachycuje začátky nebo ranou fázi zralosti – a právě to považuji za zásadní nedostatek. Netuším, zda je Ciment ještě někdy oslovil (nejspíš nikoli; v opačném případě by takto vzniklé dodatky snad zařadil, jak to učinil v případě Formana), ale předloženou podobu musím v těchto oddílech bohužel považovat za pouhé torzo. Škoda, že nikdo nepomyslel na případnou aktualizaci, třeba i s pomocí cizích textů. Rozhovorů s oběma tvůrci, i knižních, roztroušených po celém světě, přece existuje nepřeberné množství. Nebo takové řešení Ciment odmítl?
Pas do Hollywoodu se vyznačuje pečlivým, přitom čtivým překladem Antonie a Jiřího Dědečkových, veškeré údaje ověřil Miloš Fikejz, jenž rovněž připojil vysvětlující poznámkový aparát, rejstřík a zejména vyčerpávající filmografie, dovedené až k letošnímu roku.  České vydání Cimentovy knihy tedy splňuje nejpřísnější měřítka kladená na hodnověrnost informací i jazykovou a stylistickou úroveň. Škoda jen ve dvou případech snížené aktuálnosti přinášeného textu.

Michel Ciment: Pas do Hollywoodu
Přeložili Antonie Dědečková a Jiří Dědeček. Editorka: Tereza Brdečková. Odborná redakce Miloš Fikejz.
Vydalo nakladatelství Limonádový Joe, Praha 2016. 328 s.
Hodnocení: 90 %
Foto: kniha