Akce 3Kino zpřístupnila zejména nové polské filmy
Banner

Akce 3Kino zpřístupnila zejména nové polské filmy

Email Tisk

3kino 200Na počátku listopadu 2016 se v Praze pořádal již třetí ročník přehlídky 3Kino, zaměřené na český, slovenský, maďarský a zejména polský film, zastoupený nejhojněji. Proto se tento text bude také vztahovat k filmové tvorbě našich severních sousedů.

 

Na slavnostní zahájení byl v digitálně zrestaurované podobě nachystán animovaný snímek Prosím, slone (1978), dosti prostoduchá dětská vyprávěnka o porcelánové sošce slona, který oživne a vyroste do životní velikosti. Nikdo zjevně netušil, že tato pohádka se kdysi promítala i v tuzemských kinech pod názvem Potíže s Dominikem, nadabována docela zdařile do češtiny. Režisér Witold Giersz, bezmála již devadesátiletý, má rozhodně zdařilejší i umělecky důležitější tituly než tento, zvláště ty krátké ze 60. let.

Polská kinematografie je žánrově i tematicky různorodá, filmaři se pokoušejí diváky pobavit i dojmout, ohromit boji se světem zločinu i muslimskými ozbrojenci, také chtějí vyburcovat hrdost. Někdy se jim to další více, častěji méně. Upozorním na několik děl.
***
Asi nejprestižnějším snímkem celé přehlídky byl vítěz nedávného festivalu v Gdyni - Poslední rodina. Debutující režisér Jan P. Matuszyński se tu zaměřil na osudy malíře a výtvarníka Zdzislawa Beksińského (1929-2005), u nás víceméně neznámého. Zachycuje zhruba tři desetiletí umělcova života - od okamžiku, kdy se spolu s rodinou přestěhoval do varšavského panelákového sídliště. To se psal rok 1977.

Na Matuszyńského prvotině, k níž scénář napsal Robert Bolesto, je pozoruhodná takřka bezvýhradná uzavřenost do prostor bytu, kde se odehrávají veškeré události. Režisér zcela pomíjí jakékoli spojnice s dobovými společenskými zlomy, o nichž nepadne jediné slovo - a stejně tak se nedovíme, jaký má Beksiński vztah k právě vládnoucí moci. Jako kdyby existoval v jakési bublině zcela nezávislý na okolním dění, z níž nanejvýš prosakují proměny techniky (telefony, počítačové, videokamery...) a hudební kulisa, zpřítomňující právě aktuální hity.

Autory sice zajímá poetika Beksińského tvorby, jeho ponuré, surreálné, i křesťanstvím inspirované malby, jejichž významy odmítá sám komentovat, ale daleko větší prostor věnují jemu samému (Andrzej Seweryn je vcelku sugestivně zpodobnil jako mírného, rozšafného, snad trochu sebestředného člověka) i rodinným událostem. Navozují dojem, jako kdyby jeho rodinu stíhaly pohromy jedna po druhé. Jako kdyby se tu do nové podoby transformovala odvěká záliba v martyriu když ne celého národa, tak aspoň jeho význačných jedinců.

Syn Tomek (Dawid Ogrodnik), ačkoli uspěl s výběrem skladeb na diskotékách, jako simultánní překladatel filmů i jako rozhlasový moderátor hudebních pořadů, je psychicky nevyrovnaný, selhává v komunikaci s nejbližšími, neschopen udržet milostný vztah, trpí sebevražednými sklony, když už samotné žití považuje na nezvladatelnou zátěž, nepomáhá mu ani, že žije v samostatném bytě v protější budově. Manželku Žofii (Aleksandra Konieczna), vytrvale se snažící rodinu stmelovat, postihne vážná choroba, mozková výduť, a tudíž hrozba nenadálého skonu. A sám protagonista - ani divák - do poledního okamžiku netuší, jak se celé vyprávění rozuzlí.

Snímek se vyznačuje statickým nazíráním: jednotlivými mezníky se totiž stávají úmrtí jednotlivých členů rodiny (počínaje nejstaršími babičkami). Režisér staví na opakujících se motivech, ať již jsou to jízdy výtahem nebo videozáznamy pořizované Beksiňským a opatřené časovými údaji, do jednotlivých pokojů povětšinou jen z povzdálí nahlíží, než aby do nich vstoupil. Princip "nedění" se vlastně stává určujícím, až vyvstává dojem, že Beksiński téměř nikdy neopustil stěny svého bytu (s výjimkou několika výprav za synem).

Přesto i z takto pojednaného časoprostoru lze vytušit, že Beksińského rodinu kterýkoli režim toleroval, takže žila bez hmotných starostí, jak dokládá již přepychová hrobka (u níž se odehraje několikero pohřbů), nemluvě o špičkové západní technice (videokamera, audiopřehrávače, počítače atd.), což umožňují zejména Beksińského smlouvy s kapitalistickou cizinou na pravidelné dodávky obrazů. Beksińského postavení nakonec stvrzuje i vydání monografie o něm, jakkoli zejména manželka ji vnímá jako pomlouvačnou, ostatně setkání s jejím pisatelem celý film otevírá a rovněž tvoří jednu ze závěrečných scén...

Poslední rodinu musím tudíž označit za výrazově staromilský snímek, který uplatňuje zejména svou pozorovatelskou funkci. Je zajisté natočený s vypravěčskou sebejistotou, s jakoby barevně zašpiněným obrazem evokujícím prostředí panelového bytu (kamera Kacper Fertacz). Avšak jeho pojetí považuji za omylné, protože sotva lze hájit záměrné odtržení od okolního světa a jeho proměn, které sem neprosvitnou ani zprostředkovaně. Proto několikanásobné ocenění - včetně ceny za nejlepší film - na národním gdaňském festivalu považuji za přehnané, snad jedině Seweryn v hlavní roli si zaslouží obdiv, který zužitkoval i na festivalu v Locarnu.
***

Další debutující polský režisér Grzegorz Zariczny se ve snímku Vlny zaměřil na dvojici budoucí kadeřnic, zhruba sedmnáctiletých dívek žijících v různě patologických rodinných prostředích, která je znechucuje, aniž by samy tušily, jak si zařídit svůj život - nanejvýš sní o založení vlastní provozovny nebo přesunu z velkoměstské lokality, kterou charakterizují zejména dýmající komíny.

3kino

Příběh, záměrně poskládaný z dlouhých, nezúčastněně snímaných, převážně statických širokoúhlých záběrů, se důsledně přidržuje privátní roviny: sledujeme jak kadeřnickou výuku (jedné z dívek se dlouho nedaří kadeřit vlasy do předpisových vln), tak vztahy mezi nimi, které kolísají mezi bezvýhradnou příchylností a dočasným odcizením, v neposlední řadě též komunikaci s rodiči, kterých si lze vážit a jeho vzor vnímat jen stěží. I oni jsou bezradní ve výchově, kterou pro své slabošství asi nikdy nezvládali, nemluvě o selhávající komunikaci s dospívajícími dětmi.

Snímek se vyznačuje zřetelným pesimismem, kdy naznačené rozpory dovedou dívky i jejich okolí sotva řešit, kdy ani dospělí nezvládají konfliktní situace. Třeba nápadně zmalovaná šéfová s nalepenými řasami na očích propadá vzlykům, aniž by prozradila příčinu. Jedna z dívek se pokusí opětovně slepit svou rodinu, když matku, s níž dlouho odmítala mluvit, protože odešla za jiným mužem, přiměje, aby dorazila na nedělní oběd, ale neuspěje. Někdejší manželé spolu nedokáží promluvit ani jediné slovo a matka posléze odejde za fingovaným nákupem kávy.

Zatímco u postav dospělých nalézáme více či méně zřetelnou hereckou machu, výrazovou přepjatost, obě dívky, zajisté nijak oslnivé svým vzezřením, jsou ztvárněny s mimořádnou autenticitou a přesvědčivostí - možná proto, že vlastně představovaly variantu sebe samých. To platí ve všech oblastech herecké kresby, od uvolněné mluvy prošpikované vulgarismy přes účelně šklebivou mimiku až k nedbalému držení celého těla, k chůzi, posedávání i gestům, kterými provázejí své plkání i občasné záblesky sebereflexe.

Jedna je šikovnější, což jí dodává určitou sebejistotu i odvahu protivit se školním verdiktům o kvalitě odvedené práce, zatímco druhá se těžce potýká s požadovanými nároky, kdy opakující se neúspěchy jí nutně srážejí sebedůvěru, jakkoli své rozpoložení zastírá jistou hrubostí či drsností.

Film zaznamenává dílčí výsek ze života obou děvčat, aniž by hledal jakékoli dramatické zastřešení či vyklenutí - předkládá vlastně "bezdějové" leporelo banálních událostí, které přesto mohou zanechat šrámy na duši. Nezvyklé vypravěčské uchopení, zbavené jakýchkoli vnějších atrakcí i zřetelnějších zápletek, může vyvolávat pocit zdlouhavosti či dokonce nudy, jakési prázdnoty, ačkoli sdělnost příběhu skrze nenápadně akcentované emoční rozpoložení obou protagonistek je nesporná. Vlny se tak důstojně řadí mezi další tematicky obdobně zacílené polské filmy, např. Ahoj, Terezko nebo Sviňky.


***
Nynější vládnoucí síly v Polsku snad až hystericky stupňují svou nedůvěru vůči Rusku - a v tomto snažení jim vydatně pomáhá také Smolensk. (V katalogu uvedené údaje o tvůrcích – na straně 60 - se však týkají úplně jiného filmu!) Rádoby burcující snímek je věnován leteckému neštěstí, které se přihodilo v dubnu 2010 a při němž Poláci ztratili značnou část svých politických elit v čele s prezidentem Lechem Kaczyńským.

Snímek odmítá oficiální výklad tragické události, údajně zaviněné jednak mlžnatým počasím, jednak nátlakem na piloty, aby za každou cenu přistáli, a stlouká konspirační verzi, podle které se jednalo o chladnokrevný atentát nachystaný ruskou stranou. A důvod? Démonický Putin plál záští proto, že polský prezident stál během rusko-gruzínského konfliktu o několik let dříve na gruzínské straně.

Příběh se však obtáčí kolem televizní novinářky, která prochází určitým názorovým vývojem od (levicového) přijímání oficiální verze až k (pravicovým) pochybnostem, které utvrdí i záhadná úmrtí lidí, kteří o celém případu znali důvěrné informace. Poselství je jednoznačné: někdejší Tuskova vláda či přímo ruské tajné služby, kterým v jejich počínání nikdo nebránil, zneškodňovaly každého nepohodlného svědka.

Stařičký režisér Antoni Krauze, jenž před pěti lety uspěl s Černým čtvrtkem, reportážně laděnou rekonstrukcí střelby do demonstrace, jedné z mnoha, které povstaly proti skokovému zdražování v komunistickém Polsku, zvolil stejný přístup. S podporou hřmotně dunivé "thrillerové" hudby zpodobnil hrdinčino pátrání, které ji zanese až do Ameriky, začlenil dobové autentické záběry.

Avšak zamýšlený výsledek, zjevně opřený o schémata obdobných amerických dramat, výslovně pohřbila inscenační i vypravěčská neobratnost, zosobněná zejména v herecky nezvládnuté hlavní roli. Seriálová herečka Beata Fidová svou toporností a afektovanou vyprázdněností svého počínání pokazila, co pokazit mohla. Také další postavy jsou konstruovány i zahrány nanejvýš trapně, třeba hrdinčina matka vytrvale se účastnící pietních shromáždění, jako démonický manipulátor pravdou vyznívá i hrdinčin arogantní šéf, opět ztvárněný s neskutečnou toporností.

Vyslechneme hodně vlasteneckého řečnění i davové modlitby, opět odevšad prosakuje mýtus krvavých křivd na Polácích, které nebyly nikdy odčiněny, myšlenky o tajené pravdě. Účastníci nešťastného letu totiž směřovali uctít památku stalinským režimem postřílených polských vojáků v Katyni - a závěru spatříme patetický politický kýč: dávné oběti ruských represí se setkávají v dojemných objetích s oběťmi nynějšími.

Realizace Smolensku se protáhla na několik let a byla určitě vnímána jeho spornost, když nedostal státní podporu. Nakonec díky štědrým sponzorům i drobným dárcům našel cestu do kin, premiéry se dočkal na počátku září 2016. A okamžitě začal vzbuzovat diskuse nejen o svém profesním zdaru, ale především o šířeném sdělení. V Polsku si vysloužil spíše odmítavé postoje a ani divácký ohlas nijak neohromil.

Smolensk jako by svým syžetovým zacílením korespondoval s legendárním Wajdovým filmem Člověk z mramoru (1977), rovněž postaveným na pátrání po tajených skutečnostech, ale nemůže se mu ani v nejmenším rovnat – zvláště pak v herectví.
***
Předlohy Petra Zelenky, úspěšně ozkoušené i na divadelním jevišti, zaujaly i polské tvůrce. V rámci "televizního divadla", připomínajícího slovenské televizní pondělky z dob ještě společného československého státu, tam vznikly jak Příběhy obyčejného šílenství, tak Vedlejší účinky, uvedené nejprve v pražském Národním divadle pod názvem Ohrožené druhy.

3kino 1

Režisér Leszek Dawid se rozhodl k riskantnímu kroku: nepodlehl pokušení přenést příběh do polského prostředí, a naopak v něm ponechal původní české reálie. Takže v něm zůstaly odkazy na Jaroslava Seiferta, na Martu Kubišovou, na Chartu 77 apod. Výhradně dialogický snímek se samozřejmě opírá o výmluvně i sdělně napsané jiskřivé rozmluvy, jednou mezi rodinnými partnery, jindy mezi soky či naopak spolupracovníky - a pokaždé odkrývají další povahové vrstvy jednotlivých mluvčích. Snadno postřehneme obratně vykrouženou dramatickou konstrukci, určitou tezovitost, převzatou jakoby z dávných "komedií mravů"; domnívám se ovšem, že to nijak rušivě nevadí. Považuji jej za nezdařilejší (přestože je bez jakýchkoli ambicí) ze všech zmiňovaných děl.

Protagonistou příběhu je Jiří přezdívaný Jeremy, postarší, všeobecně vážený fotograf sociálních témat. Ztělesnil jej Krzysztof Stroiński, jenž dokázal postihnout jak počáteční prkennost, tak poznenáhlou vášeň poznání, že dokáže ovlivňovat veřejné mínění. Vždy těžil z pověsti člověka, jenž se nikdy nenechal koupit, nezavdal si s iluzí slávy; vždy se řídil svými instinkty, upřednostňoval pracovní zaujatost před osobním prospěchem - a často i na jeho úkor. Proto leckoho překvapilo, když se nechal přesvědčit k natočení reklamy na masivně šířený lék, o jehož nezávadnosti však začal pochybovat. Do popředí se tak vysouvá etický rozměr, který však dozná prudkých změn.

Zelenka (a spolu s ním Dawid) zpodobnil svět reklamy jako bezmezné podraziště, kde zprvu zásadový hrdina se odmítá smířit se zavedenými pořádky, aby posléze vlastním osudem dokázal, že vlastně každý je koupitelný. Všimneme si půvabných výjevů, s jejichž správným dešifrováním si divák nemusí okamžitě poradit - rozespalecká scéna s telefonáty oznamujícími udělení Nobelovy ceny se posléze ukáže být hrozivou noční můrou a je stejně nejednoznačná, inscenačně nadsazená jako pozdější telefonická nabídka prestižního místa, která se naopak ukáže být reálná.

Uplatněný přístup se vyznačuje nenápadným, ale stále
narůstajícím ironickým odstupem, který dává na srozuměnou relativitu zastávaných sociálních rolí, i na odiv vystavovaná čestnost může být pouhou slupkou stejně jako cynicky prospěchářský nadhled šéfa marketingu velké farmaceutické firmy, dávného Jiřího spolužáka, nyní obtloustlého, sebestředného chlapa (Adam Ferency).

Ačkoli Vedlejší účinky nezastírají komorní ateliérový rozměr, natáčeny byly v reálných bytových prostředích. Přesně vypovídají o postavení a hmotných poměrech jejich vlastníků, Janův útulně zařízený příbytek prozrazuje nikoli chudobu, ale spíše omezený finanční rozpočet, zatímco zbohatlický interiér s velkým kusem skály vévodícím uprostřed symbolizuje duchovní i citovou prázdnotu.

Vedlejší účinky jsou dílem zajisté zábavným, ale pod tímto klamným zevnějškem vibrují znepokojivé podtexty. Zelenka s deziluzivními akcenty zobrazil současnou společnost (nejen českou) pohlcenou honbou za hmotným i mocenským prospěchem, za pozlátkem úspěchu, kdy i lidé zdánlivě zásadoví podléhají pokušení, souzní-li s jejich tužbami, potažmo s oceněním zásluh, kdy žádné postavení není jisté ani nevede ke štěstí, byť v prvním okamžiku to nemusí být zjevné. Jako ze života...

Takže zbývá se jedině dotázat České televize, zda právě tento výtečný bohemikální počin – navíc televizní – zakoupí a uvede. Společně s Vlnami by určitě rozšířil naši znalost polské kinematografie.


3Kino – III. ročník
Datum konání: od 2. do 6. listopadu 2016 v Praze
Uvedeno cca 40 filmů

***

Prosím, slone /Proszę słonia – v české distribuci Potíže s Dominikem
Polsko 1978, 63 minut
Scénář: Witold Giersz, Ludwik Jerzy Kern
Režie: Witold Giersz
Kamera: Maria Niedźwiecka-Szybisz
Hudba: Waldemar Kazanecki

Poslední rodina / Ostatnia rodzina
Polsko 2016, 123 minut
Režie: Jan P. Matuszyński
Scénář: Robert Bolesto
Kamera: Kacper Fertacz
Hrají: Andrzej Seweryn, Dawid Ogrodnik, Aleksandra Konieczna

Vlny / Fale
Polsko 2016, 79 minut
Scénář a režie: Grzegotz Zariczny
Kamera: Weronika Bilska
Hrají: Anna Kęseková, Katarzyna Kopećová, Tomasz Schimscheiner, Jolanta Olszewska, Edyta Torhanová

Smolensk / Smoleńsk
Polsko 2016, 120 minut
Režie: Antoni Krauze
Scénář: Tomasz Łysiak, Maciej Pawlicki, Antoni Krauze, Marcin Wolski
Kamera: Michał Pakulski
Hudba: Michał Lorenc
Hrají: Beata Fidová, Maciej Półtorak, Aldona Struziková, Lech Łotocki, Ewa Dałkowska, Jerzy Zelnik, Marek Probosz


Vedlejší účinky / Skutki uboczne
Polsko 2013, 94 minut
Scénář a režie: Leszek Dawid
Námět: Petr Zelenka
Kamera: Łukasz Gutt
Hudba: Bartosz Straburzyński
Hrají: Krzysztof Stroiński, Anna Radwanová, Adam Ferency, Magdalena Czerwińska, Dawid Ogrodnik

Foto: www.filmpolski.pl



Související články:
Nejnovější články:
Starší články:

 

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit





Přihlášení

Anketa



Literatura

Kdy skončí naše utrpení – dopisy a básně z Terezína

Do rukou českých čtenářů se nyní dostává, zásluhou nakladatelství Academia, unikátní svědectví o tragickém osudu jedné z mnoha obětí holocaustu, nadané a obdivuhodné ženy, československé občanky a vlastenky Ilsy ...

Divadlo

Simona Stašová a Svatopluk Skopal si střihnou manželství po italsku

filumena marturanoTragikomedii Filumena Marturano italského režiséra, dramatika a herce Eduarda De Filippa připravuje Simona Stašová spolu se svým dvorním režisérem Zdeňkem Kaločem.

Film

Vorel představuje první ukázky z Instalatéra. Jakub Kohák poprvé v hlavní filmové roli


instalater 200Tomáš Vorel dokončuje film Instalatér z Tuchlovic s Holubovou a Kohákem v hlavních rolích, která bude mít premiéru 6. října 2016.

...