Do dějin kinematografie nespadá jen filmová tvorba samotná, ale vše, co s ní souvisí – včetně společenských a politických kontextů, včetně toho, jakým způsobem se dostávala k publiku, jak jím byla vnímána, jaký byl o ni zájem. Například počátkem 30. let fungovalo v tehdejším Československu přes dva tisíce kin, i když povětšinou to byly malé a chudé, technicky zaostalé podniky. Promítání filmů lze považovat za ryze městskou záležitost: čím větší město, tím větší počet kin. Nejvíce se jich přirozeně vyskytovalo v hlavním městě, avšak i další lidnatá centra měla síť kin vcelku hustou. Značná pozornost se v posledních letech věnovala zejména Brnu, kde se v meziválečném období vyskytovalo na čtyřicet biografů, a jeho distribučním osobitostem. To vše zkoumá Filmové Brno, publikace nachystaná odborníky semknutými kolem tamní univerzity (i když knihu samotnou vydal pražský Národní filmový archiv!).

Nejde o první publikaci věnovanou dění v mimopražském prostředí, už před více desetiletím vyšel (taktéž brněnský) sborník Kinematografie a město, nedávno pak Filmová Česká Třebová. Filmové Brno se skládá z patnácti příspěvků, jejichž záběr se od prvotního širokého vhledu postupně zužoval na jednotlivosti. Takže od distribučních praktik, dovedených až k roku 1989 (kdy spolu s pádem režimu nastaly zásadní změny i v provozování kin), se přenášíme k průzkumu dětského vnímání ve válečném i těsně poválečném období. Probírají se jak kina velká a reprezentativní, tak skromnější např. sokolská – kina totiž v minulosti provozovaly různé organizace včetně tělovýchovných.  
Naší není úplně překvapivé zjištění, že v meziválečném období se lidé v kinech hlavně bavit, takže se vyhýbali titulům náročnějším, neřkuli těm, které se pokoušely reflektovat tíživé sociální poměry – takové do brněnských kin vůbec nepronikly.  Dovíme se, že za nacistické okupace nebyl ani německý film zcela ignorován – oblibu i mezi českým publikem si získávaly hlavně snímky ryze zábavné. Dovíme se leccos o skladbě programu v nejrůznějších časových údobích.  Za socialismu směly filmy ze Západu tvořit nanejvýš třetinu celkové nabídky, většina připadala na „pokroková“ díla domácí i ze spřátelených zemí.  Sotva dnes uvěříme, že třeba v éře normalizace činilo nejnižší vstupné pouhé dvě koruny (na staré české nebo ruské filmy), premiéry amerických hitů byly ovšem i desateronásobně dražší.
Filmové Brno svědomitě obhlíží i nejstarší dějiny: mapuje, jak v dřevních dobách  - před více než stoletím - vyhlíželo promítání pohyblivých obrázků, jak se zhusta využívaly hospodské sály, že se dokonce filmy uváděly v divadlech. Všímá si, jak se rodila profesní identita promítače původně zvaného kinooperatér. Značná pozornost je věnována poměrům za války, kdy i do fungování kin  -poté co byla provedena jejich arizace, tedy převod židovského majetku do rasově správných rukou – vniká stále tužší centralizace. Přečteme si, že v oněch dobách, kdy se omezovaly počty dovážených titulů a kdy klesalo množství natáčených českých děl, se znovu uváděly starší české snímky, (českým) obecenstvem vděčné vyhledávané.

Řada příspěvků zpracovává divácké ohlasy, ať již ve vzpomínkách pamětníků nebo prostřednictvím dobových sociologických šetření. V obou případech se ovšem jedná o diváky dětského či raně dospělého věku. V jedné ze vzpomínek si respondentka vybavila možná až traumatickou vzpomínku, kdy nevědomky zabloudila do německého kina (pro německojazyčné diváky) a vyděsilo ji, když při promítání týdeníku, kde objevil Hitler, všichni kolektivně vstali a zdvihli ruku k nacistickému pozdravu. Opakovaně se pamětníci přiznávají, že tehdy zbožňovali hvězdu německých revuálních filmů Mariku Rökkovou, dnes herečku dávno zapomenutou – na snímku.
Návštěva kina – v časech hluboce předtelevizních -  představovala pro děti nesnáze dostupné povyražení, a to zejména finančně, i když pro nejchudší rodiny mohlo být ušetření drobného obnosu  (původně pouhého padesátihaléře) problémem. Zároveň se ovšem objevovaly obavy, zda filmy mládež nekazí, když jí předvádějí nežádoucí vzorce jednání. Pro některé děti bylo vysloveně dobrodružným zážitkem, když se vloudily na projekci snímku mládeži nepřístupného, případně bez zaplacení vstupenky.
Situace se příliš nezměnila ani po skončení války, kdy rozsáhlý výzkum podnikl (a kvůli politickým tlakům již nedokončil) významný brněnský sociolog Inocenc Arnošt Bláha, který se ovšem soustředil v širokém záběru na kvalitu života ve (velko)městě. Součástí průzkumu – vedle hudebních či čtenářských preferencí – bylo zjišťování filmového prožitku a rovněž dětských zájmů. Tak se mezi odpověďmi dětí často vynořují díla především americká, a to jak pohádková, dobrodružná nebo válečná. Naopak ruské válečné filmy spíše děsily. Zbývá doplnit, že přinejmenším do roku 1948 soupeřila o vliv i katolická církev, někdy muselo dítě řešit dilema, zda jít do kostela nebo do kina. Dnes si už stěží dokážeme představit, že ještě tehdy vycházely seznamy filmů, které byly věřícím zakázány. Každopádně náboženské přesvědčení mohlo vytěsňovat kino nejen jako nositele komunistické agitace, ale také ve funkci obyčejného pobavení.
Filmové Brno se tak stává průkopnickým počinem, mapujícím dějiny lokální filmové kultury. Věřím, že v budoucnu se dočkáme prací, které obdobně zpracují jak pražské prostředí, tak další česká, moravská i slezská města.

Lucie Česálková, Pavel Skopal (ed.): Filmové Brno
Vydal Národní filmový archiv, Praha 2016. 338 stran
Hodnocení: 80 %
Foto: kniha, www.keyword-suggestions.com
http://nfa.cz/cz/e-shop/knihy/?a=16778
HTTPS://WWW.PHIL.MUNI.CZ/FILMOVEBRNO/