Dvě umělecké školy, jak pražská Akademie múzických umění, tak brněnská Janáčkova akademie múzických umění, vydaly téměř současně životopisné publikace o filmařích, z nichž jeden obecenstvo (i odbornou veřejnost) sotva dokázal oslovit, zatímco druhý byl po dlouhá desetiletí odsouzen k nucenému zapomnění – a když už se směl připomínat, propadl se mezitím do přihrádky dávno vyšumělého antikvárního zboží. Tím prvním je režisér JAN NĚMEC (1936-2016), tím druhým rovněž režisér FRANTIŠEK ČÁP (1913-1972). Svými názory i filmy se sice lišili, avšak jednu okolnost měli společnou: oba okusili pobyt v emigraci, když ve vlasti jim byla znemožněna filmová tvorba.
Jana Němce vyhnala za hranice normalizační éra, Františka Čápa k témuž o čtvrtstoletí dříve přinutila vzedmutá nenávistnost stalinistického období. Němcovy filmy ze 60. let (např. Démanty noci, O slavnosti a hostech) se později ocitly mezi zakázanými, vyhoštěny z kin i televizních obrazovek, vymazány z tisku, zatímco některé Čápovy snímky (protektorátní Babička, Jan Cimbura) byly během 70. a 80. let sice vysílány, avšak se zamlčením režisérova jména a v některých případech (jmenovitě u Babičky) se střihovými zásahy.
Obsáhlé pojednání o Janu Němcovi rozvrhnul Jan Bernard do dvou svazků (nyní vychází druhý z nich, pokrývající období 1975-20156, tedy období emigrace i následného návratu do vlasti po pádu komunistického režimu). Cenné jsou tu textové a obrazové přílohy, kterými je kniha vybavena. Na rozdíl od prvního dílu, který Bernard sepsal sám, se v pokračování obrátil na několik dalších autorů, s nimiž spolupodílel na některých částech, případně kteří samostatně zpracovali některé kapitoly. Na vnitřní členění knihy to ovšem nemá žádný dopad. U rozebíraných filmů je nejprve pojednána geneze námětu a scénáře, poté následuje přiblížení vlastní výroby i postprodukčních prací. Značná pozornost je pak věnována samotnému filmu, jeho tvarovému uchopení, kontextu, v němž vznikal, a rovněž diváckému přijetí a ohlasům v tisku. Bernard všemožně zdůrazňuje nezaujatou „vědeckost“ svého přístupu, až se zcela vytrácí jeho osobní náhled, osobní prožitek. (V této souvislosti není možné pominout, že další knihu zasvěcenou Němci, a sice rozhovory s ním, zakázaly po Němci pozůstalé ženy prodávat – viz http://www.cameraobscura.wz.cz/nemec/).
Druhou publikaci, nazvanou Franz Cap a opatřenou podtitulem Průvodce životem a dílem filmového režiséra Františka Čápa, sepsala Hana Slavíková spíše esejistickým, někdy popisným stylem, kdy z příkrovu zapomnění vytahuje tu vzpomínky pamětníků či jejich dopisy, tu zápisy z vyšetřovacích protokolů. A trpí vadou, kterou rozpoznáme i u Bernardovy knihy, a sice více či méně bezmezným obdivem k protagonistově tvorbě, potažmo k němu samému. Nezohledňuje, nakolik Čápovy filmy vyčpěly, ztratily svou dramatickou účinnost či vůbec selhaly jako umělecké dílo.
Přibližuje sice Čápovo dětství a dospívání, doživotní roztržku s otcem, začátky ve filmařském podnikání, upozorňuje na homosexuální orientaci, všímá si vzniku a zaměření důležitých titulů (najmě Babičky a Jana Cimbury), avšak větší pozornost věnuje Čápovým aktivitám v emigraci, kam se mu i s matkou podařilo v roce 1949 odejít. Natáčel v západním Německu, v Jugoslávii (konkrétně ve Slovinsku položil základy tamní kinematografii), dokonce se mihla šance pracovat v Izraeli. Jeho zahraniční filmy však u nás zůstávají stále neznámé – s výjimkou Vesny uvedené v televizi. Nepochybně platí, že už ve své době, tedy v 50. letech, byly vnímány jako výrazově i námětově zastaralé, ba kýčovité; Čáp posléze končí u druhořadých televizních projektů.
Slavíková sepsala pojednání, které je v mnohém objevné, ale současně vykazuje mezery, nedokáže zřetelně posoudit, kde Čáp uspěl a kde naopak selhal, nakolik jeho díla zestárla (a zestárla mimořádně, občas se blíží k nechtěné sebeparodii). Mohla se třeba více věnovat okolnostem, za kterých v roce 1948 upadl v nemilost, když dělnickou porotu, která jeho partyzánské drama Bílá tma odsoudila, označil za blbouny, kteří mu mohou vlézt na záda (nebo ještě někam jinam?). Situace to byla vskutku paradoxní: vždyť z dnešního pohledu se těžkopádná a vypravěčsky nezvládnutá Bílá tma ve všem podřizovala tehdejším ideologickým požadavkům, nechyběl tam ani udatný sovětský voják. Stačil však jediný neopatrný výrok, aby se Čápovo výsadní postavení naráz zhroutilo.
Autorka osvědčuje znalost mnoha pramenů, ale dosti nepochopitelně pomíjí další studie, které u nás o Čápovi vyšly – ať již to bylo na internetové doméně 25fps, v časopisu Film a doba nebo v podobě brožury vydané Národním filmovým archivem. Soudím tedy, že na preciznější zpracování svých životních i uměleckých osudů František Čáp stále čeká. A ještě musím podotknout, že vydávání publikací o filmařích, aniž by obsahovaly jejich příznačná díla, lze sotva považovat za smysluplné, protože o filmech nestačí jen číst, ty je nutno vidět. Proto by k monografiím, jako jsou Bernardova či Slavíkové, měly být přiloženy.
Jan Bernard a kol.: Jan Němec. Enfant terrible forever. Díl II. 1975-2016
Vydala Akademie múzických umění v Edici 20/21, Praha 2016. 684 s.
Hodnocení: 90 %
Hana Slavíková: Franz Cap. Průvodce životem a dílem filmového režiséra Františka Čápa.
Vydala Janáčkova akademie múzických umění, Brno 2016. 178 stran.
Hodnocení: 50 %
e-shop.jamu.cz/film/franz-cap.html
Foto: knihy, Česká televize
| < Předchozí | Další > |
|---|