Rozbořil veškeré konvence, které filmová vyprávění ovládala až do konce 50. let. Původem švýcarský režisér JEAN-LUC GODARD (narozen 1930), nejprve pracující jako filmový kritik, se zapsal do dějin filmu podílem na rozletu francouzské nové vlny (spolu s Rohmerem, Truffautem, Chabrolem, Resnaisem a dalšími). Jako jeden z mála se odmítl přizpůsobovat komerčním tlakům, byť za cenu, že při hledání nových obzorů - ideologických i vypravěčských - nakonec ustrne v podivné snobské póze.

Dnes nám jeho postupy už nebudou připadat tak novátorské, protože je dílem vstřebal další vývoj kinematografie, dílem se obnažila jejich neživotná spekulativnost. Ztratily vypovídací hodnotu, protože z reálií, na které skandálně odkazují, vyprchala veškerá skandálnost nebo úplně zanikly. Česká televize nyní Godarda představí ve dvou kdysi uctívaných filmech ze 60. let, na nichž lze ukázat, jak formalistní hříčky rychle stárnou a přestávají oslovovat – Pohrdání (barevné foto) a Alphaville (černobílé foto). 

I."Nová vlna není mrtva, protože já jsem ještě naživu."

Okamžitý věhlas přinesla Godardovi hned jeho prvotina - U konce s dechem (1959). Nezvykle, jakoby roztříštěně vyprávěný kriminální příběh zaujal i hlavním představitelem, do té doby prakticky neznámým Jeanem-Paulem Belmondem. Příběh americké dívky, která se zamiluje do bezstarostného, a právě proto okouzlujícího kriminálníka, je důsledně vytažen ze zajetí ateliérových staveb. Odehrává se na ulicích, v bistrech, ve všedním reálném prostředí, jehož součástí je i dvojice hrdinů, o nichž film pojednává, zachycuje běžné, nic neoznačující tlachání.

 Dosažení překvapivé autenticity umožnilo i používání lehké ruční kamery, která dovolila natáčení záběrů dříve jen obtížně myslitelných. Nervně těkající kamera, která umocňuje poněkud anarchistickou koncepci rádoby moderního, od zátěže tradiční morálky oproštěného života, se tak spolupodílí na mimořádném uměleckém zážitku. Navázal zde trvalou spolupráci s kameramanem Raoulem Coutardem, který bude podepsán u většiny jeho filmů.


Následujícím snímkem byl Vojáček (1960). Tentokrát svého hrdinu Bruna zasadil do soukolí francouzsko-alžírské války, přesněji teroristických akcí, které připravují obě znepřátelené strany. Ale spíše než politickým dramatem je Vojáček úvahou o nemožnosti zůstat naprosto svobodný a nezávislý. Bruno je vykreslen jako člověk nerozhodný, možná až slabošský, který by rád zůstal vně událostí, do nichž je stále hlouběji zatahován, ale nedaří se mu to. Je dokonce donucován, aby zavraždil kteréhosi reportéra, který příliš straní alžírským bojovníkům za osvobození. Ani okamžiky pomíjivého štěstí se záhadnou Veronikou (hraje ji Anna Karinová, častá představitelka Godardových filmů a jeho tehdejší manželka) nemají dlouhé trvání - ukáže se, že patří k protivníkům, a bude-li zajata, její život nebude mít valné ceny. Je znechucen zjištěním, že metody obou znepřátelených stran jsou stejně kruté a nelidské, i poznáním, že sám je naprosto bezmocný, aby něco změnil.

II. "Všichni jsme děti Marxe a Coca-Coly"

Nelze se podrobněji zmiňovat o všech filmech, které Godard natočil: jen u celovečerních a hraných přesáhl jejich počet čtyřicítku. Ve svém prvním tvůrčím období - než začal hájit maoistickou ideologii - upřednostňuje dva tematické proudy. Jednak zkoumá nové podoby kriminálního syžetu coby běžného obrazu každodennosti, přerůstajícího ovšem v črtání násilí jako součásti lidské existence, jednak rozmýšlí o osudech zejména ženských hrdinek, které bloudí a tápou ve společnosti, jejíž konvence odmítají uznávat. Rozporuplné hledání Godardových postav možná do jisté míry odráží i samotné režisérovy pocity.

Psychologické průhledy do prázdnoty lidské existence se odvíjejí od komedie Žena je žena (1961), kde si zkouší další netradiční vypravěčské postupy, které procházejí i další tvorbou - užívá oznamovacích mezititulků, zapojuje brechtovsky zcizující oslovování publika, hudební doprovod nechává zničehonic zmlknout. Zdůrazňuje princip hravosti (v mluvě, hereckém pojetí...) jako základní výstavbový kámen. Co jiného si myslet o Anně Karinové, která znenadání a v rámci běžného klábosení pronese úvahu o postavení přívlastku ve větě. A zároveň provokuje záměrnou kýčovitostí a plytkostí dějové osnovy - hrdinkou je striptérka, která halasně deklamuje jak touhu po dítěti, tak své váhání mezi dvěma muži.

Poté vznikají oba snímky, nyní uváděné na ČT. V dramaticky rozbředlém Pohrdání (1963), kde vzdal hold božskosti Brigitty Bardotové i zneuznané velikosti slavného německého režiséra Fritze Langa, prohmatává citovou vyprahlost i obtížné prosazování uměleckých projektů. Do současných, záměrně ošuntělých reálií zasazený sci-fi příběh „z blízkého budoucna“ Alphaville (1964) vyznívá těžkopádně a překombinovaně, jakkoli jej provází dobrodružná zápletka a úvahy o životě lidí v despotické společnosti. Sotva však doceníme, jak vzrušené ohlasy vyvolala jedna z pověstných režisérových provokací – v době politicky rozděleného světa si dovolil právě čtené noviny nazvat Figaro–Pravda na znamení, že francouzský i ruský tisk se spojil…


III. "Jen čínský komunismus je spásou lidstva."

Vizi západní civilizace, spějící k sebezničení, hrdiny obklopené vírem destrukce vystavil v dalším slavném filmu Bláznivý Petříček (1965), kde opět exceluje Jean-Paul Belmondo. Ještě dál dospěl ve Víkendu (1967), kde zdůrazňuje agresivitu mezi lidmi jako základní komunikační kanál. Navzdory groteskním hříčkám (například semiotické výklady o nemožnosti doptat se na cestu atd.) se jízda autem mění v apokalypsu, když silnici lemuje nedozírná kolona hořících vraků. Ozývá se motiv revolučního převratu, střelba partyzánských povstalců jako by předjímala současné teroristické útoky, jen opatřené opačným hodnotovým znaménkem.

Nadále boří obvyklá pravidla příběhu, začleňuje reportážní vsuvky a ankety, rozpracovává poetiku jakýchsi vizuálních koláží.  Tehdy se již Godard definitivně přiklání k maoismu. Radikálně proměňuje poetiku svých příběhů, které se skládají hlavně z plakátových hesel, proklamací a výkladových scének. V Číňance (1967) studenti debatují o přednostech komunismu, zvláště pak toho čínského, a vyzývají ke svržení imperialistických molochů - amerického i ruského. Jakýmsi rozbuškovým gestem se má stát chystaný atentát na sovětského spisovatele Michaila Šolochova (pobývajícího právě v Paříži) jako představitele režimu, který zasil revizionismus do komunistického hnutí.

Na sklonku 60. let Godardova aktivita vrcholí: vytváří svého druhu vážně míněné, nebývale rozvášněné filmy-agitky jako Pravda (tak se nazývá už v originálu a pojednává o Češích, kteří koncem 60. let vůbec nepochopili svou dějinnou úlohu a podřídili se západní spotřební morálce) či Vladimir a Rosa (odkazuje na Lenina a Luxembugovou coby nedoceněné revolucionáře).

IV. "Budoucností filmu je televize."

V sedmdesátých letech Godarda na čas vyřadí těžká autohavárie. Pak experimentuje s videotvorbou. Francouzská společnost se prozatímně stabilizuje a Godard jakoby ztrácel půdu pod nohama. Jeho názorové i vypravěčské bouřliváctví se vybíjí v samoúčelných traktátech, které se stále výrazněji míjejí s aktuálním stavem světa. Uzavírá se do světa, který si kdysi sám vytvořil. Ještě upoutává pozornost verbální sexualitou (Zachraň si, kdo můžeš (život), 1979), netradičními výklady klasických předloh (Křestní jméno Carmen, 1983; Král Lear, 1987) nebo polemikou s tradičními náboženskými představami (Pozdravuji Vás, Marie, 1985). 

Od sklonku 80. let své aktivity pozvolna přesouvá mimo hranou tvorbu, natáčí jakési osobní eseje na nejrůznější témata, snad určené k televiznímu uvedení, kdyby ovšem někoho zajímaly, avšak rozhodnut ani v nejmenším se nepoddat narůstajícímu věku. Česká televize kdysi uvedla několik jeho bizarních projektů: vedle prapodivných zpovědí JLG/JLG (1994) nebo Bohužel pro mě (1993) to byl například v cyklu Století filmu dosti svérázný výklad dějin francouzské kinematografie. A naposledy se nám Godard představil v obtížně stravitelném filmu Socialismus (2010), kde se pokoušel bilancovat a zvažovat svou celoživotní názorovou orientaci, jakkoli prošla mnohými přemety. Ať již na Godarda pohlížíme jakkoli, zůstává po něm bezmála stovka někdy novátorských filmů, samozřejmě včetně krátkých.


Pohrdání / Le mépris
Námět: Alberto Moravia. Scénář a režie: Jean-Luc Godard
Kamera: Raoul Coutard
Hudba: Georges Delerue
Hrají: Brigitte Bardtotová, Michel Piccoli, Fritz Lang, Jack Palance
Uvádí ČT 2 v pondělí 23. ledna od 20.55, 95 minut

Alphaville
Scénář a režie: Jean-Luc Godard
Kamera: Raoul Coutard
Hudba: Paul Misraki
Hrají: Eddie Constantine, Anna Karinová, Akim Tamiroff, Laszlo Szabo, Howard Vernon
Uvádí ČT 2 v pátek 27. ledna 2011 od 21.00, 95 minut

zdroj foto: ceskatelevize.cz