Filmová adaptace divadelní hry Yasminy Rezy je uváděna jako drama/komedie, což si vlastně naprosto protiřečí. Je to ale nejvýstižnější určení žánru a zároveň hlavní zápletky filmu.

Dva manželské páry se sejdou v bytě jednoho z nich, aby vyřešily incident, který spolu měli jejich jedenáctiletí synové. Byl to zdánlivě nespravedlivý „boj“ – jeden z chlapců přetáhl svého spolužáka klackem přes obličej a málem mu vyrazil dva zuby. Ale samozřejmě to tak jednoduché nebylo, a jednoduchá nebude ani následná konfrontace rodičů. Interpretací takovéto dětské potyčky může být spousta, a dají se různě překrucovat podle potřeby. To se taky při rodičovském setkání děje, a hned od začátku. Například jenom užití nevhodného slůvka při popisu rvačky se stává důvodem k roztržce po celou následující hodinu a čtvrt. Důvodů k slovnímu masakru je však mnohem víc, jak se v průběhu ukazuje. Film probíhá v reálném čase a po celý čas sledujeme, jak čtyři dospělí, inteligentní Newyorčané vedou zdvořilostní řeči, které prokládají narážkami na potyčku svých dětí, a postupně ztrácejí sebekontrolu a odhalují svou pravou (vzteklou) tvář.

Bůh masakru obsahuje typické prvky komedie, ale za úsměvnou slupkou se skrývá drama, které vlastně vůbec legrační není. Stejný kontrast panuje mezi čtyřmi postavami, které zastávají určitou část současné společnosti. Snaží se chovat slušně a zajímat se o druhé, zkrátka držet se společenských pravidel. Ale nedá jim to, aby se mezi řečí neuráželi, nejprve prostřednictvím kritiky dětí, a potom přímo.


Příběh není úplně normálním výsekem z obyčejného života. Charaktery jsou trochu šablonovité, aby fungovaly na malém prostoru ve vzájemném sporu, a pokrývaly co největší šíři lidských vlastností. Ale všechny postavy i dialogy jsou stále v mezích uvěřitelnosti, reakce jsou pochopitelné a velmi trefné. Právě to je na tom tragické – film potvrzuje skutečnost, že lidé jsou v jádru zlí, podlí, sobečtí a agresivní. A my tomu pobaveně přihlížíme. Přítomnost alkoholu, která celou situaci ve finále vyostří a ještě zvýší komický účinek, by už ani nebyla nutná, ale do formy komorní tragikomedie se perfektně hodí.

Nástup konfliktu „ulehčuje“ to, že všechny čtyři postavy jsou v době setkání nevyrovnané, mají problémy samy se sebou i mezi sebou, musí čelit neustálému stresu. Takový je současný život většiny z nás, a proto je Bůh masakru tak zábavný, ale taky krutě reálný. Přesně víme, jak se postavy cítí. Známe to. Chápeme to. Ne že by se mělo stát něco takového každému z nás, ale nastolená situace varuje, že pokud nebudeme svou agresi ventilovat, dřív nebo později vybouchneme, a to nejspíš v tu nejméně vhodnou chvíli.


Krásným příkladem takového „výbuchu“, který konečně otevře všechny hráze emocí, je ve filmu nečekané pozvracení stolku v obývacím pokoji v podání skvělé Kate Winslet. Je to trochu nechutná metafora, ale v každém případě dost trefná. Je cítit, že se náhle atmosféra sešlosti uvolní, postavy se postupně přestanou přetvařovat, což ale není v tomto případě moc příjemné. Tedy jen pro postavy, ne pro diváka.

O lidské lásce k agresi vypovídá právě to, že divácky nejatraktivnější jsou momenty, kdy postavy vybuchnou, křičí na sebe, v opilosti vyjadřují své skutečné názory, a vyrovnávají se dost nespolečensky se svým potlačovaným vztekem. Můžeme jako diváci předstírat, že postavy jsou jen šablony, jejichž chování se nás netýká. Že my bychom reagovali jinak. Ale to, jak dobře jsem se při filmu bavila, potvrzuje, že jsem úplně stejná jako celá čtveřice protagonistů. To není až tak překvapivé zjištění. Filmů o lidské agresi už bylo natočených mnoho. Důležitá je sebereflexe, kterou projevila tvůrkyně divadelní předlohy, režisér i všichni herci.

Herecké obsazení bylo pro úspěch adaptace zásadní. V divadelní hře se dá mnohé přehrávat, skrýt nebo nahradit. Ale ve filmu musí každé slovo, každá emoce fungovat naprosto přesně. A čtveřici Winslet, Foster, Reilly a Waltz se to pod vedením puntičkářského režiséra stoprocentně daří. Muselo to být neskutečně náročné. Ale Polanski by se jistě do tohoto projektu nepouštěl, pokud by si nebyl naprosto jistý, že to zvládne. Herecká akce byla ještě větší výzvou, než uzavření děje do jednoho bytu, vlastně do jediné místnosti. Jak dokáže naši pozornost udržet film, který se odehraje v jediném obývacím pokoji mezi čtyřmi lidmi, kteří se vlastně dějově téměř nikam neposunou?
 
Tak, že dáte dohromady čtyři charaktery, které jsou substancí nejvtipnějších a nejutajovanějších moderních lidských neřestí a hříchů. A dáte jim tváře nevinných, pohledných lidí, kteří dobře vědí, jak se přetvařovat. Nejzábavnější je potom sledovat, jak se společenská maska rozpadá, jak jim škubou koutky, tuhnou úsměvy. Je to tak škodolibé, ale tak přesné!

Bůh masakru se točí kolem několika málo témat, nesnaží se zajít hlouběji, než pod slupku lidské přetvářky. Každému je přidělen jeden hlavní mindrák, jedna výrazná vlastnost. Prodavač domácích potřeb v podání Johna C. Reillyho je hulvát, který v životě nic nedokázal, ale snaží se vynakládat velké úsilí, aby se choval mile a přátelsky. A nesnáší „všechno, co se pohybuje příliš blízko u země“. To, že chladnokrevně poslal na smrt křečka své dcery, dohání k šílenství elegantní makléřku s tváří Kate Winslet, která by si ani na nic hrát nemusela, ale je zvyklá chovat se naprosto opačně, než jaká skutečně je – zdvořile se zajímat o druhé. Ve skutečnosti je však frustrovanou, chladnou mrchou. Stokrát víc frustrovaná je však drobná spisovatelka, kterou s chutí ztvárnila Jodie Foster, a která se hrdě hlásí k ženské citlivosti (neboli hysterii) a ráda obhajuje práva lidí na druhém konci světa. Když na to přijde, nedělá jí problém urazit každého včetně svého manžela a přiznat i své vlastní slabosti. Nikoho to však nedojímá. Nejvíc flegmatický ze všech je přepracovaný manžel makléřky (Christoph Waltz), který rozčiluje ostatní svým věčným telefonováním. Ale kromě práce je mu všechno upřímně jedno.


Když je dáte dohromady a zapojíte do toho manželské problémy a obhajobu svých drzých a násilnických „fakanů“, už není třeba do příběhu nic přidávat. Dějové elipsy jsou jen pomocnou spojovací linií mezi čtyřmi emocionálními oblouky, kterými si každá postava musí projít. Když se to „podaří“, není třeba už nic dodávat, a film se o to ani nesnaží.
Stačí to krásně na 79 minut, ale na víc už by to nestačilo. Od Polanského jsem čekala trochu hlubší pohled do lidských vztahů. Bůh masakru nepřináší po obrazové ani psychologické stránce nic objevného.

Kamera se snaží hledat nejvhodnější místa a velikosti záběrů, aby zachytila každou emoci v každé tváři, ale sama o sobě není nijak nápaditá. Emoce netkví v obrazu ani ve střihu. Hudba tu není vůbec, kromě úvodní a konečné titulkové sekvence.

Na tom všem je vidět, že si Polanski naprosto věřil a nemusel si ničím pomáhat, aby diváky zaujal. Smekám před ním klobouk, protože práce s herci, kterou v Bohovi masakru odvedl, je naprosto bezchybná. Film zkrátka stojí a padá s hereckými výkony.

Nejsem si jistá, že mě tento film ve srovnání s jinými nějak zvlášť ovlivní. Snad to ani není jeho účelem. To, jací jsme, přeci nemůžeme jen tak změnit. Jenom to musíme navést správným směrem. Ale kupodivu mě Bůh masakru donutil popřemýšlet nad tím, jak moc jsme si jako lidé podobní, že nemá cenu na něco si hrát, a že bych raději měla s každým jednat otevřeně, jinak ze mě může upřímnost vyletět (různými způsoby), až to budu nejmíň čekat. A to je cenné poučení, které bychom si měli připomínat.

Bůh masakru
Carnage
Francie/Německo/Polsko, 2011, 79 minut
Režie: Roman Polanski
Hrají: Jodie Foster, Kate Winslet, Christoph Waltz, John C. Reilly

Zdroj foto: hce.cz