Reklama

Jiří Strach: “Přece si kvůli vlastní ješitnosti nezkazím film!”

Email Tisk
ImageRežisér Jiří Strach je navzdory svému jménu považován za jednoho z nejlaskavějších českých režisérů, a stejně tak působí i v reálu. Je trpělivým učitelem mladých filmových tvůrců a má upřímnou radost z jejich úspěchů, protože dobře ví, jak důležitý je ve filmové profesi první dojem. On sám prorazil díky svému prvnímu televiznímu celovečernímu filmu Svědectví, kterým absolvoval FAMU. Z jeho dalších režijních úspěchů jmenujme televizní válečný dvoudílný film Operace Silver A nebo vánoční pohádku Anděl páně, která se rychle zařadila mezi oblíbené sváteční filmy. I přes všechny své úspěchy však Jiří Strach občas zažívá tvůrčí nejistotu.




Chtěl jste se původně věnovat spíš herectví, nebo režii?

Od svých patnácti let jsem chtěl být režisérem. Do té doby popelářem a pilotem formule 1. O herectví jsem vlastně nikdy neuvažoval, že bych se mu chtěl věnovat naplno. Herectví byla taková moje dětská hra.

Podle čeho jste usoudil, že máte větší talent pro práci za kamerou než před ní?


Soudil jsem spíš podle své chuti. Herec je vždy tak trochu hrnčířskou hlínou v rukou režiséra. Já nechtěl být celý život hlínou, já chtěl být těma tvůrčíma rukama.

Jak se liší přístup ke scénáři k filmu, který režírujete, od toho, ve kterém hrajete? Upravujete si v některých případech scénáře?

Jako herec obvykle poslouchám režiséra. Jako režisér pak občas přepisuji, když je potřeba. V případě skvělých autorů ale častokrát nezměním jediné slovo. Tak třeba scénář Marka Epsteina "Vrásky z lásky", který po letech vrátí na filmové plátno Jiřinu Bohdalovou a Radka Brzobohatého a který má v kinech premiéru 12.dubna, žádnou mou opravu nepotřeboval. Byl prostě senzační!

Proč nehrajete ve filmech, které režírujete? Je to vaše osobní volba, nebo je to v českých podmínkách pravidlem, na rozdíl od světových režisérů, kteří ve svých filmech pravidelně ztvárňují hlavní roli? Dokážete si představit, že byste režíroval sám sebe?

Tak to si představit neumím. Možná že bych si střihnul nějakou maličkou roli, jen tak na ozdobu.  Kdybyste byla režisérka, obsazovala film a měla se rozhodnout mezi sebou nebo Ivanem Trojanem, koho zvolíte? No vidíte. A proto v mých filmech hrají ti nejlepší herci a ne já. Přece si kvůli vlastní ješitnosti nezkazím film!

Image

Máte u projektů, které režírujete, vždy hlavní slovo, nebo ho má spíš producent?

Zatímco v Americe má právo posledního střihu producent, v Evropě bývá většinou režisér tou alfou a omegou filmu. Podotýkám ale, že takový režisér musí cítit velkou odpovědnost za producentovy peníze a profilmovat je s rozmyslem, účelně, nikoli zbůhdarma.

Jaké rozdíly vidíte mezi televizní tvorbou a produkcí pro velká plátna?


Dnes už se obrazovky zvětšily do takových úhlopříček, že už i televizní film točíte tak, jako kdyby měl být promítán v kině. Film musí mít téma, musí diváka bavit, musí přinášet silný příběh, nesmí nudit. Jestli je promítán v multikině nebo na displeji iPhonu už je mi fakt jedno. Jediný rozdíl tak zůstává ve financích - na televizní film bude vždycky rozpočet nižší.

Máte nějaký režisérský vzor, který vás inspiruje? Nebo si raději hledáte vlastní cestu?

Vždycky jsem obdivoval Františka Vláčila. Taková Markéta Lazarová nebo Údolí včel, to nejsou filmy. Jsou to důkazy boží existence. Protože kdo jiný než Bůh by stvořil člověka s takovým talentem, jemuž nikdo z nás nesahá ani po kotníky...?

Myslíte, že je dnes ještě možné přijít s něčím novým?

Co je to “nové”? Úžasná Králova řeč je třeba nová, přesto natočená ve velikostech záběrů, které jsou víc jak sto let staré. Pokaždé je to jen o tom nabít diváka nějakou emocí. Ale to je zatraceně těžké.

Jak probíhá práce na scénáři k moderní pohádce? Jak byste tento zvláštní žánr definoval? Proč už dnes nevznikají pohádky jako Pyšná princezna nebo Tři oříšky pro popelku?


On se ten žánr totiž trochu vyčerpal. Všechny kvalitní předlohy Němcové či Erbena byly už natočeny. Problém je v tom, že dnešní svět nemá nové Němcové a Erbeny, ale i kdyby je měl, stejně už nebudou mít co zapsat, protože lidová tradice žádné nové pohádkové příběhy nevymýšlí. Svět se zkrátka změnil.

Image

Jaký je váš nejoblíbenější žánr z pohledu režiséra a z pohledu diváka?

Tragikomedie. Plakat a smát se zároveň. To je to nejvíc, co můžete v kině zažít.

Chodíte do kina? Na co nejčastěji?

Málokdy. Já jsem zoufalý filmový divák. Kinaři by mě neměli rádi. Zatímco normální lidé si jdou do kina za zábavou, já tam jdu stejně pokaždé pracovat. Cizím režisérům nahlížím do kuchyně. A pak často odcházím s pocitem bezmoci, protože když vidíte takového Pána prstenů, je jasné, že na takovou podívanou v Čechách nikdy nebudeme mít rozpočty.

Díváte se zpětně na své hotové filmy, nebo už se k nim vracíte nerad?

Nerad. Až tak po dvou třech letech, kdy zapomenu na každý střih, na každé slovo dialogu, se můžu na svůj film podívat a najít si k němu nějaký, už trochu objektivnější soud.

Jaké to je, sledovat velkém plátně film, který jste režíroval? Je to hodně odlišný zážitek od návštěvy cizího filmu?

Když se dívám na vlastní film, tak trpím jako zvíře. Přijde mi pokaždé nudný, zdlouhavý, nevtipný a blbý. A vůbec nechápu, čemu se ti diváci smějou a mám pocit, že mi pak lžou, když mi ho chválí. Ale možná je to tak dobře. Kdybych sám sebe pasoval do role bezchybného tvůrce, pyšného na svoje dílo, tak skončím. Přestal bych usilovat o lepší a lepší výsledky. Ta pochybnost, nakolik je příšerná, vlastně člověka možná někam posouvá.

Je možné se o filmu dozvědět všechno potřebné na škole? Měl jste po absolvování FAMU pocit, že už znáte všechno, co potřebujete vědět?

Ten pocit jsem měl. Ale po dvanácti letech za profesionální kamerou vím, že zdaleka neznám všechno a že to ani do smrti znát nebudu.

Kdo vás na škole nejvíc ovlivnil? Od koho jste se toho nejvíc naučil?

Já byl na FAMU v ročníku pana profesora Kleina. Takže nejvíce od něj. Ale lecos jsem převzal i od jiných pedagogů - Jaromila Jireše, Karla Smyczka, Jiřího Svobody, Karla Kachyni a především profesora Zdenka Sirového. Měl jsem to štěstí, že jsem na FAMU zažil ta úžasná devadesátá léta, kdy tam působili skutečně ti nejlepší čeští režiséři, od kterých se člověk naučil a kterých si velmi vážil. To už je dnes bohužel minulost....

Preferujete u mladých filmařů praktické nebo teoretické studium?

Je třeba obojího. Ale filmaři, na rozdíl od filmových teoretiků, vždy budou více lidmi praktické filmařiny, řemesla. Tudíž cvičení, kterými v průběhu studia procházejí, od postupu práce v prvním ročníku až po absolventský film v ročníku pátém, výrazně pomáhají tomu, aby z nich vyrostli dobří filmaři.

Jsou dnešní mladí umělci jiní, než byla vaše generace? Pokud ano, v čem?


Jsou stejní. Mají stejnou touhu po tom něco vytvořit, jako jsme měli my. Mají stejnou naivitu, se kterou věří, že cesta k vrcholům je snadná. Mají ale jednu výhodu. Narodili se už do svobodného světa, od dětství mají možnost cestovat, poznávat celý svět. Zatímco my jsme vyrůstali v zatuchajícím rybníku socialismu za železnou oponou. V dobrém smyslu slova mohou být světovější.

Hrozí podle vás, že lidi přestanou chodit do kina, nebo že následkem krize významně poklesne ochota utrácet za kulturu peníze?

Kino dávno přestalo být kulturním či společenským fenoménem, jakým bylo třeba v šedesátých letech. Jakoby se vrátilo k lidové zábavě let třicátých. Dnes se tam lidé cpou popcornem a cucají colu. A do této pop-kultury se také točí filmy. Pustit do těch lidí nějaké významnější téma je čím dál tím obtížnější. Prostě už málokdy chtějí přemýšlet. Chtějí se především bavit. Paradoxně více filmů s jakýmsi pokusem o přesah vzniká v televizi. Například moje Operace Silver A. Válečné drama. Kolik lidí by na to dobrovolně do kin přišlo? Třicet tisíc? Nebo padesát? Zatímco v televizi jej viděl bezmála milion a strhl na stránkách novin debatu o tom, jak zobrazovat národní hrdiny a vůbec o celém tématu protiheydrichovského odboje.

Daboval jste Ednu Módní z Úžasňákových. Jak se vám dabovala ženská postava?


Edna vznikla tak trochu náhodou. Během castingu se mi na tu roli vystřídalo asi dvacet herců a supervisorům od Disneyů se žádný nelíbil. Ale jak jsem to všem předehrával, jak ji mají dabovat, vlezla mi tak pod kůži, že mi Disneyové řekli, ať si ji nadabuju sám.

Image

Co vás v současné době nejvíce baví a naplňuje? Film, dabing, seriály, učení...?


Samozřejmě že filmování. Dabing je a vždy bude jen kopie originálu. Seriály zatím nechávám stranou, protože člověka pohltí a pak už nechodí do ateliéru filmovat, ale spíš jako do továrny. A učení mě baví, naplňuje pocitem smysluplnosti. Když třeba koukám na Honzu Chramostu nebo Vojtu Moravce, které jsem do školy (Filmová akademie Miroslava Ondříčka v Písku - pozn.red.) přijímal, a po pěti letech z nich jsou hotoví a skvělí režiséři, mám radost. A moc jim přeju úspěch.

Jak se připravujete na režii českého znění? Dá se to srovnat s přípravou hraných filmů?

Je to otrocká práce. Úprava dialogů, kdy řešíte synchron, nepřeložitelným slovním hříčkám hledáte české ekvivalenty... a přitom víte, že vaši práci stejně nikdo neocení. Nakonec všichni napíšou, že film je lepší v originále. Málokdy se stalo, jako v případě vynikajícího Hledá se Nemo, že by komentáře na ČSFD chválily a preferovaly dabing český. Dal jsem si teď od dabingu drobnou pauzu - disneyovky místo mě režíruje hlavně Vojta Kotek. Ale nevylučuji, že až si odpočinu, že se do dabingového studia vrátím.

Máte nějaký vysněný projekt, na kterém byste se chtěl podílet? Máte “v šuplíku” nějaké nápady nebo scénáře, ke kterým máte citový vztah?

Mám koupená práva na Sedmikostelí, vynikající román Miloše Urbana. Ale protože tahle podívaná bude příliš drahá, leží v tom blbém šuplíku už deset let. A stále čekám na finančně silného partnera, který mi s tím pomůže.
Možná že dřív dojde na Jana Husa. Myslím, že jeho příběh by zasloužil konečně historicky pravdivý film, který už nebude zatížen žádnými politickými tlaky.

Jak byste popsal třemi slovy sám sebe jako režiséra?


To je těžké... třemi slovy... Asi si půjčím slova svatého Pavla Korintským: Víra. Naděje. Láska. A kdybych směl doplnit dovětek, tak při tom všem je neustálá pochybnost o sobě samém, o svých schopnostech, které vedou často k utrpení a nevýslovné bolesti duše.

Zdroj foto:
cs.wikipedia.org, popron.cz


Související články:
Nejnovější články:
Starší články:

 

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit





Přihlášení

K21 se představuje

IRENA AMBROŽOVÁ


redaktorka ve věku kolem třiceti let :-)

    Pochází z Prahy, kde strávila celý svůj život, kromě půlročního studia v Litvě a několika měsíčního toulání se Asií.

    Vystudovala Provoz a řízení letecké dopravy na ČVUT a Enviromental Engineering na ČZU. Pracuje jako dispečer v letecké dopravě.

    Pro K21 píše od léta 2014, před tím pracovala jako redaktorka a korektorka pro Studentpoint.cz, též přispívala do Informuji.cz, Info-Koktejl, CityBee a dalších. Na K21 má ráda příjemnou atmosféru podobně naladěných lidí  a možnost se dostat k zajímavým knižním a filmovým titulům.

    Mezi koníčky Ireny patří: literatura, letectví, cestování, tvůrčí psaní (je spoluautorkou dvou almanachů Odemykání), sport (zejména běh – členka běžeckého oddílu SK Svěrák, aktivně se účastní běžeckých závodů všech délek  a profilů, od krátkých krosů až po silniční maratony), běhá i Spartan race, ráda trávím čas v horách a nepohrdne dobrým pivem a vínem.

    A Ireny motto? „Daleká ať cesta má! Marné volání“

Banner

Anketa


Banner

Partneři

Hledat

Mimísek 26

Z archivu...

Nové komentáře

Facebook

Twitter


Literatura

Yonmi Parková: Abych přežila: Můj útěk ze Severní Koreje

abych200Je těžké o této knize říct něco víc, než pouze to, že je silná a dojemná. Možná je to jedna z mála zpovědí, která doopravdy říká, jak to chodí v Severní Koreji, pohlíží na to očima malého děvčátka, že kterého se díky okolnostem stala předčasně dospělá že...

Divadlo

Rocková opera Klíč králů má po premiéře

klic kralu vojtekPražské Divadlo Brodway má za sebou premiéru rockové opery Klíč králů, za kterou stojí autorská dvojice Daniel a Miriam Landovi doplněná Oldřichem Lichtenbergem. V hlavní...

Film

Filmový festival o udržitelnosti života na venkově a šetrném hospodaření se blíží!

Filmovy festival 200Učíme se filmem je název vzdělávacího projektu spolupráce, na kterém pracují čtyři místní akční skupiny (MAS) ze středočeského kraje. Významným partnerem projektu je občanské sdružení Harvest Films, jehož úkolem j...