Letošní silné mrazy snad už konečně polevily. Přesto je od 15. února do 19. února ve třech českých kinech pořádně chladno. Severská filmová zima zavítá do pražského Atlasu, brněnského Artu a do Ostravy. Středeční zahájení bylo ve znamení skutečně studených dramat Spodní proud a Harryho dcery. I když u druhého zmíněného snímku bylo chvílemi pěkně horko!

Harryho dcery má na svědomí Richard Hobert, a to jak scénář, tak i režii. Zkušený, a ve Švédsku velmi známý filmař, má na kontě takřka dvě desítky režírovaných filmů a většinu z nich si i sám napsal. Tento snímek, oceněný hlavní cenou diváků na Mezinárodním filmovém festivalu v Kodani, pojednává o soukromých dramatech dvou párů, šílených dětských vzpomínkách a o citech na hranici mezi láskou a nenávistí. Harry, tatínek dvou dospělých dcer Ninni a Marie bude brzo dědečkem. A to hned dvojnásobným. Ale zlý osud sestry rozdělí. Té méně hezké, chudé a obyčejné se narodí zdravý chlapec a ta, která byla dosud úspěšná, krásná a bohatá zemře holčička ještě v břiše těsně před porodem.

Příběh je vystavený na naprosto nereálných událostech. Nebo při nejmenším na tak velkých náhodách, že trefit správnou kombinaci do loterie, by byla hračka. Až moc velká souhra „nečekaných událostí“ je velkou škodnou pro film. Přesto to ale scénáristovi v průběhu filmu odpustíte, protože vás dokáže tak vtáhnout do děje, že okolní svět skutečně nevnímáte a drobné nesrovnalosti se ztratí. Protikladné životy a povahy nejsou jen vepsané do charakteru postav, ale i do hlavních ženských hereckých výkonů. Starší, chudší, ale dospělejší Marii ztvárnila Lena Endre, která se dostala do podvědomí nejen švédským divákům, ale i zahraničním příznivcům filmu. Sehrála totiž roli redaktorky a milenky Mikaela Blomkvista ve švédské verzi dnes již kultovní detektivky Muži, kteří nenávidí ženy. Za roli v Harryho dcerách získala nominaci na Guldbagge awards za nejlepší herecký výkon. Přesto v porovnání se svou filmovou sestrou její talent pokulhává. Ninni, ztvárněná Amandou Ooms působí daleko věrohodněji, bez křečovitého pláče, ale za to se skutečnými slzami a neštěstím v očích dala do role opravdu všechno. Především její výkon stojí za pozornost a i přesto, že její role není zcela kladná, tak v divákovi vyvolá i lidský soucit. V pozadí stojí jejich filmoví manželé, kteří jsou postaveni do rolí opravdových mužů, kteří v přítomností psychicky zraněných partnerek jsou ty pravé, až neuvěřitelné opory a pláčou až v „zákulisí“. Celý příběh zahaluje háv tajemné minulosti rodičů sester, se špatnými vzpomínkami na otcovy noční návštěvy postýlky jedné, na psychickou nemoc matky druhé a se společným strachem, zda se také jednou „nezblázní“. Co snímku dodává naprosto ojedinělý nádech a dostává do skutečně dramatické roviny, je hudba ztvárněná Zbigniewem Preisnerem. Původem polský skladatel má na svém kontě již více hudebních filmových prací a pro širokou veřejnost je převážně znám ve spojení s Kryzstofem Kieślowkým.

Přes nevěrohodnost příběhu a drobné filmové šrámy, je přesto snímek výjimečný. V pozitivním slova smyslu. Po shlédnutí sice nebudete překypovat radostí a veselím, přesto vás nerozpláče. Jen skutečně odtrhne od reality, vtáhne do sebe a po závěrečných titulkách tam ještě chvíli zůstane, v čemž vidím autorův záměr. Přinutit přemýšlet publikum, nechat běhat mráz po zádech a uvrtat myšlenky do hlavy diváka. Zkrátka film, který dá víc než jen „shlédnutí“.

Zdroj foto: sfklub.cz