Každoročně pořádaná přehlídka filmů Jeden svět (letos ve dnech 6.-15. března) dokládá urputný, mnohotvárný boj o prosazení i dodržování základních lidských práv kdekoli na světě. Pro českého diváka má hlavně ten význam, že mu ukazuje natolik děsivé životní poměry (obávám se, že na většině této planety), že stížnosti na snižující se životní úroveň a nejrůznější aféry u nás se mění v pouhé prkotiny ve srovnání s tím, jaká hoře zakoušejí lidé jinde - a zdaleka ne jen v zemích nazývaných těmi nejméně rozvinutými.Podoby útlaku se totiž mohou lišit: leckde nemá lidský život, zvláště ten chuďasův, valnou cenu, jak lze vypozorovat v Africe, Asii a koneckonců i na jih od USA. V případě nespokojenosti nastoupí tvrdá pěst. Jindy však konečné zúčtování zajišťuje síla peněz, případně dobře placených právníků. Stačí si připomenout sebevědomou aroganci multimilionáře Donalda Trumpa, jenž si usmyslel, že ve Skotsku vybuduje přepychové golfové hřiště. Filmaře, kteří se podezřele často přichomýtli u různých protestů místních obyvatel, dokonce zatkla tamní policie.
Nebo jiný případ: uvádění dokumentu o strádání bezprávných lidí na banánových plantážích se pokusila zablokovat všemocná nadnárodní firma, která tyto plantáže provozuje. Stalo se tak v Los Angeles, kde snímek měl mít svou premiéru. Jeho režisér celého incidentu využil k tomu, že natočil volné pokračování - o tom, jak se mocná společnost pokusila protlačit zákaz filmu. Ostatně není to nic neobvyklého: třeba v sousedním Polsku byl před lety zakázán (a zakázán je nejspíše podnes) dokument o kosmetických výrobcích jedné rovněž nadnárodní firmy.
Jeden svět se vyznačuje bohužel tendencí, že ze zahraničí uvádí výhradně dokumenty nejnovější. Uzavírá si tak cestu k dlouhodobějšímu portrétování téhož jevu, který se ovšem může v průběhu času měnit - a stejně tak může podléhat změnám i náhled na něj. Převažují tak výpovědi, řekl bych, krátkodobé až krátkozraké. Vezměme si třeba vlnu bouří a revolucí v arabském světě, smetávající totalitární režimy.
Jenže není jisté, zda je nenahradí jiná forma útlaku, zda si moc nepřisvojí radikální islamismus či zda nezavládne chaos. Stačí si připomenout Irán, který se před více než třemi desítkami let zbavil jedné (světské a prozápadní) diktatury, aby tam nastoupila ještě dusivější diktatura náboženská. Ostatně: lze třeba terorismus - jakýkoli - hájit ušlechtilými cíli? A kdo rozhodne, jaký cíl je ušlechtilý?
Jako velký problém vnímám jediný uplatňovaný úhel pohledu. Východiskem se stávají normy (západo)evropské, potažmo euro-americké civilizace, aniž se domýšlí, zda jejich vyžadování a uplatňování v někdy krajně odlišném kulturním i právním prostředí má nějaký smysl. Výzvy k toleranci určitě ztrácejí jakoukoli účinnost tam, kde se lidé bouří a zabíjejí kvůli (snad náhodnému) spálení několika výtisků koránu. Mají cizorodí přistěhovalci právo na uplatňování svých zvyklostí (a zákonů), i kdyby se výrazně vzdalovaly od norem hostitelské země? Dětská práce či bezprávné postavení žen sotva někoho dojme tam, kde je toto považováno za zcela normální, ne-li přímo žádoucí. A konečně: ve společenství, které krádež považuje za legitimní prostředek obživy, stěží uspějete s hlásáním opačného tvrzení. Přeženu to do extrému: měla by se společnost, která by kanibalismus považovala za bezmála posvátný princip své existence, nutit k přehodnocení či dokonce zavržení takového postoje?
Narážím na to, že v přehlídce nejsou ani stopově zastoupeny pohledy takříkajíc "z druhé strany". Víme, že vznikají (v Turecku, arabských zemích, Iránu, Asii atd.) hrané filmy zaměřené proti Židům, proti Západu a jeho vymoženostem označovaným za zosobnění úpadku a zkaženosti. Takže tatáž věc může být jednou považována za prospěšnou, jindy za škodlivou. Vždyť i sama představa a subjektivní prožitek chudoby se mohou radikálně lišit podle toho, kam posuzovatel patří a odkud pochází. A jak je to vlastně se sociálním pnutím, rozvlnivším se po celém světě a upozorňujícím na pocit rostoucí vlastní bezmoci, na aroganci a zvůli, když někdejší termíny jako "levicovost" a "pravicovost", "socialismus" a "kapitalismus" ztrácejí své původní zakotvení? Jenže tohle všechno Jeden svět ponechává za svými branami. Obrazně řečeno, prozatím spíše jen šlehá pěnu dní.
Festival Jeden svět se koná ve dnech 6.-15. března 2012.
Bližší informace na www.jedensvet.cz
Foto: Jeden svět
Nebo jiný případ: uvádění dokumentu o strádání bezprávných lidí na banánových plantážích se pokusila zablokovat všemocná nadnárodní firma, která tyto plantáže provozuje. Stalo se tak v Los Angeles, kde snímek měl mít svou premiéru. Jeho režisér celého incidentu využil k tomu, že natočil volné pokračování - o tom, jak se mocná společnost pokusila protlačit zákaz filmu. Ostatně není to nic neobvyklého: třeba v sousedním Polsku byl před lety zakázán (a zakázán je nejspíše podnes) dokument o kosmetických výrobcích jedné rovněž nadnárodní firmy.
Jeden svět se vyznačuje bohužel tendencí, že ze zahraničí uvádí výhradně dokumenty nejnovější. Uzavírá si tak cestu k dlouhodobějšímu portrétování téhož jevu, který se ovšem může v průběhu času měnit - a stejně tak může podléhat změnám i náhled na něj. Převažují tak výpovědi, řekl bych, krátkodobé až krátkozraké. Vezměme si třeba vlnu bouří a revolucí v arabském světě, smetávající totalitární režimy.
Jenže není jisté, zda je nenahradí jiná forma útlaku, zda si moc nepřisvojí radikální islamismus či zda nezavládne chaos. Stačí si připomenout Irán, který se před více než třemi desítkami let zbavil jedné (světské a prozápadní) diktatury, aby tam nastoupila ještě dusivější diktatura náboženská. Ostatně: lze třeba terorismus - jakýkoli - hájit ušlechtilými cíli? A kdo rozhodne, jaký cíl je ušlechtilý?
Jako velký problém vnímám jediný uplatňovaný úhel pohledu. Východiskem se stávají normy (západo)evropské, potažmo euro-americké civilizace, aniž se domýšlí, zda jejich vyžadování a uplatňování v někdy krajně odlišném kulturním i právním prostředí má nějaký smysl. Výzvy k toleranci určitě ztrácejí jakoukoli účinnost tam, kde se lidé bouří a zabíjejí kvůli (snad náhodnému) spálení několika výtisků koránu. Mají cizorodí přistěhovalci právo na uplatňování svých zvyklostí (a zákonů), i kdyby se výrazně vzdalovaly od norem hostitelské země? Dětská práce či bezprávné postavení žen sotva někoho dojme tam, kde je toto považováno za zcela normální, ne-li přímo žádoucí. A konečně: ve společenství, které krádež považuje za legitimní prostředek obživy, stěží uspějete s hlásáním opačného tvrzení. Přeženu to do extrému: měla by se společnost, která by kanibalismus považovala za bezmála posvátný princip své existence, nutit k přehodnocení či dokonce zavržení takového postoje?
Narážím na to, že v přehlídce nejsou ani stopově zastoupeny pohledy takříkajíc "z druhé strany". Víme, že vznikají (v Turecku, arabských zemích, Iránu, Asii atd.) hrané filmy zaměřené proti Židům, proti Západu a jeho vymoženostem označovaným za zosobnění úpadku a zkaženosti. Takže tatáž věc může být jednou považována za prospěšnou, jindy za škodlivou. Vždyť i sama představa a subjektivní prožitek chudoby se mohou radikálně lišit podle toho, kam posuzovatel patří a odkud pochází. A jak je to vlastně se sociálním pnutím, rozvlnivším se po celém světě a upozorňujícím na pocit rostoucí vlastní bezmoci, na aroganci a zvůli, když někdejší termíny jako "levicovost" a "pravicovost", "socialismus" a "kapitalismus" ztrácejí své původní zakotvení? Jenže tohle všechno Jeden svět ponechává za svými branami. Obrazně řečeno, prozatím spíše jen šlehá pěnu dní.
Festival Jeden svět se koná ve dnech 6.-15. března 2012.
Bližší informace na www.jedensvet.cz
Foto: Jeden svět
| < Předchozí | Další > |
|---|