Stěží bychom u nás našli ryze fanouškovskou akci (v posledních letech "soutěžně" zaštítěnou), která by se stejně jako Febiofest rozvinula z veleskromných počátků v akci srovnatelnou na jedné straně s rádoby prestižním karlovarským festivalem a na straně druhé se "školní" přehlídkou v Uherském Hradišti. Podívejme se proto podrobněji na letošní ročník Febiofestu, pořádaného v pražském multiplexu CineStar (a návazně i v dalších městech), s důrazem na českou, případně československou účast.

Febiofest - stačí zavítat na jeho stránky www.febiofest.cz - nabízí ve spoustě sekcí nahlédnutí do bezmála celého světa, od našich nejbližších sousedů až po exotické konce světa, od hollywoodských stálic k nezávislé a experimentální tvorbě. Připomínka tuzemských položek přitom není druhořadá. Českého zástupce nalezneme v soutěžní sekci - i když si myslím, že minimalisticky laděná Příliš mladá noc nevyužila všechny příležitosti, protože své dětské hrdiny, ne zcela patřičně se ocitnuvší v cizím bytě při silvestrovských oslavách, odsunula zbytečně do pozadí, neučinila je oním pověstným lakmusovým papírkem, skrze který by se ozřejmilo pravé zbarvení dospělých.

Za daleko zajímavější považuji retrospektivní přehlídky, ať už jsou zasvěceny herečce Zuzaně Kronerové nebo režiséru Jiřímu Krejčíkovi. Kronerová se zařadila mezi vzhledově i výrazově nenápadné, přesto oduševnělé osobnosti, schopné rázem si osvojit ztvárňovanou postavu - což potvrzuje již v raném televizním dílku Brehy nehy z první půle 80. let. Fero Fenič tu vypráví melancholicky laděný příběh mladé učitelky, která na chvíli uvěří v opravdovost lásky, avšak zpodobnění pramálo laskavé všední reality záhy vedlo k zákazu. Česku se tento snímek prozatím vyhýbal, takže se až nyní naskytla jedinečná příležitost seznámit se s ním.

Rozsáhlejší je přehlídka uváděná jako pocta českému režisérskému patriarchovi - vždyť Jiří Krejčík, letos již čtyřiadevadesátiletý, je nyní nejstarším českým filmovým režisérem, navíc stále činným. Krejčíkovy filmy, mapující důležité milníky jeho tvorby, promítá pražské archivní kino Ponrepo - a nedosti tomu. Zájemci mohou dokonce zavítat na besedu (27.3.2012) věnovanou skandálu kolem dodnes dobře známé historické (dvoj)komedie Císařův pekař a Pekařův císař. Původně měl tento prestižní projekt stalinistické éry, do něhož se prolnul také odkaz Osvobozeného divadla, režírovat právě Krejčík. Jenže pro neshody s Werichem byl odvolán a nahrazen smířlivějším Martinem Fričem. Zdá se, že dva hašteřiví kohouti se ocitli na jednom smetišti: cholerický režisér a umanutě sebestředná herecká hvězda. Ale třeba to bylo všechno jinak.

Od Krejčíka spatříme špičkové, dodnes živé tituly, dramata s pozoruhodně vystiženými stíny v lidské psychice (Svědomí, Probuzení), nebo později mistrně rozehrané komedie (Svatba jako řemen, Pension pro svobodné pány). Ať Krejčík natáčel jakékoli téma a zvolil jakýkoli žánr, vždy dokázal propojit privátní osudy se širším, různě pokrouceným a deformovaným společenským klimatem, na který museli jeho hrdinové reagovat. A není důležité, zda se tak dělo ve válečných podmínkách (Vyšší princip, Půlnoční mše, Božská Ema) nebo v éře "rozvinutého socialismu" (Prodavač humoru). Se svými filmy mnohdy narážel na nepřízeň mocných tohoto světa, vyčítali mu zejména, že se míjí s aktuálními společenskými potřebami - a on jim odplácel tím, že je temperamentně označoval za zločince beztrestně ničící kinematografii i stát.

Ale přesto: pohled na Krejčíkovo celoživotní dílo deformuje rozhodnutí některé sporné položky, ať již je natáčel za protektorátu nebo v první půli padesátých let, jednoduše utajit. Je sice hezké, že vděčný divák si opět může, navíc z plátna, připomenout Krejčíkovy filmy nejslavnější, nejuctívanější, a tudíž i nejznámější. Jenže ty spornější z protilehlého hodnotového spektra, buď úplně neznámé či málokdy vídatelné, zůstávají utajeny. Režisérovu velikost by rozhodně neumenšily, spíše polidštily, neboť dokládají, že i jakkoli zásadový umělec chce-li tvořit, musí hledat nějakou koexistenci s vládnoucím režimem...

Co mám na mysli? Nejen úlitby budovatelským tlakům první půle 50. let, kdy natáčí komunisticky vzorovou agitku z hornického prostředí Nad námi svítá a vesnický kolektivizační thriller Frona, ale zejména krátkometrážní protektorátní dokumenty, shodou okolností rovněž z hornictví - o učních. Velebí těžkou fyzickou práci jako záruku řádného osobnostního vyzrání (vždyť kdo by bral vážně nějaké blouznění o dráze básníka!) a předjímá tak stejnou dikci, která se záhy rozduní i ve znárodněné kinematografii. Ale abychom si rozuměli: zpochybňuji jejich demagogický patos, nikoli tematické zacílení. V každé době - i dnes - se lidé nějak musili živit, včetně těch, na které zbyla namáhavá a stěží povznášející práce, ale takové sotva spatříme na filmovém plátně.


Febiofest 2012 (blíže www.febiofest.cz)
Akce se pořádá ve dnech 22.-30. března 2012 v Praze, následně během první poloviny dubna 2012 v Liberci, Hradci Králové, Pardubicích, Českých Budějovicích, Brně a Ostravě. Febiofest má rovněž svou programově nezávislou slovenskou odnož, která začíná 29. března 2012 v Bratislavě - blíže www.febiofest.sk

Zdroj foto: Febiofest