Jeden svět “kouká” na nás všude. Reklamní plochy, internet, televize. Všude tam je nám připomínán ten svět sám pro sebe, dokumentární ostrov, na který máme možnost udělat si výlet. Široká nabídka pohledů do jádra všemožných problémů, denních realit i raritních životů stojí za pořádné soustředění s diářem v ruce, abychom si vybrali to nejlepší, na co zajít. Protože všechno se rozhodně stihnout nedá. Nalezneme snímky lákavé pro širokou veřejnost i témata více méně pro okrajové nadšence. Některá promítání jsou již několik hodin před začátkem beznadějně vyprodaná a jedním z nich byl i dokument Být ženou.

Být ženou. My, které jsme se tak narodily i anatomicky uzpůsobené, vnímáme spoustu věcí jako běžnost, realitu a někdy i otravnost. Pět hlavních hrdinek dokumentu ne. Ženami se sice narodily, ale bohužel v mužském těle. Transsexualita už není žádné tabu, alespoň v naší společnosti, přesto ještě její vnímání populací nedosáhlo alespoň takových rozměrů tolerance, jako gay páry. Pořád je to spíše cizokrajný ostrov s tématem jinakosti, pořád stačí vyprávět příběh jedince, který prodělal změnu na opačné pohlaví a tím strhnout nemalou pozornost. Ale režisér dokumentu Michiel van Erp se vydal za lidmi, za kterými ještě nikdo jiný nebyl. Za na první pohled osamocenými “babičkami”, trávícími pozvolné stárnutí různými způsoby a při zběžném zhlédnutí ničím zcela nevybočujícími. Ten, kdo by netušil, na jakém dokumentu v sále sedí, by odkrýval zvláštnost těchto dam pomalu. Jedna skoro dva metry vysoká, další s nepřirozeně hlubokým hlasem, jiná s hormonálními tabletkami na okraji umyvadla v koupelně. Zkrátka ty, jež se narodily jako muži, ale stárnou už jako ženy.

Stáří. Přesně to, na co se režisér zaměřil. Když už něco o transsexuálních lidech vzniká, často se to týká života před, během a těsně po přeměně. Rozhodně logičností je, že stárnoucích transgenderů není mnoho, operace a hormonální léčby se začaly provádět až v 60. letech minulého století. Jedním z vůbec prvních doktorů, kteří se do tohoto riskantního zákroku pouštěli, byl doktor Burou, který své pacienty operoval v Casablance. A právě hlavní hrdinky dokumentu prošly rukama tohoto úžasného lékaře, který pomohl desítkám jedinců se znovu narodit. Vzpomínají na dobu před zákrokem, na samotný pobyt v Casablance i na mládí. Na první lásky i delší vztahy, s nostalgií na práci v tanečních barech a krásná těla rozkvetlého ženství. Občas lze zachytit bolestnější tón, smutný pohled, či přímo slzy. A je jedno, zda ve spojitosti diskriminace, nelehkého životního příběhu, či osamělosti. A právě tímto je celý dokument ve znamení křehkosti. Bravurně natočené, prolínající se výpovědi, záběry z bezpečí bytů a ani jedno zbytečné slovo navíc. Ucelený pohled do světa, který je pro většinu z nás tak vzdálený, přesto s prostorem pro naše vlastní emoce. Michielu Van Erpovi se povedl malý soukromý zázrak, který možná pootevře srdce některým z nás.

Jeden svět je ze svých festivalových kolegů rozhodně nejvíce propagován a dosáhl jednoho z největších formátů. Úctyhodné. Tak to má být s tak zásadními filmy na poli dokumentárním. Sorta návštěvníků se prolíná nadšenci, ale i běžnými diváky. Jenže co mají dělat ti, kteří nebydlí v dosahu ani jednoho z měst, která festival hostí? Dokument Být ženou byl jedním z nejlepších dokumentů, které jsem kdy viděla (nejen v rámci tohoto festivalu), má v sobě jisté poselství o naději a předsudcích, které se týká nás všech, i když jsme neprošli změnou pohlaví. Jenže kdy a kde ho bude moci shlédnout i další český divák?

Být ženou/ I am a Woman Now
Dokument
Původ: Nizozemí
Režie: Michiel van Erp
Stopáž: 86 minut
Hodnocení: 95%
Zdroj foto: jedensvet.cz, aktuálně.centrum.cz