Japanolog Antonín Líman sepsal ve 13 esejích knihu Mistři japonského filmu (vydala Paseka), kde se zaměřil na nejznámější tamní režiséry a jejich díla. Oproti filmovým historikům nebo teoretikům, kteří rádi popisují, jak je film udělán, Líman vysvětluje, jak bychom jej měli vnímat a jaké významy v něm odečítat. Podrobná znalost japonské kultury mu dovoluje, aby čtenáře upozorňoval na souvislosti s tradicemi (zejména loutkového) divadla i samotnou mentalitou a mravy, přece jen odlišnými od evropských.

 

Českému čtenáři budou asi nejbližší statě o Akiru Kurosawovi, jehož filmy by mohl znát. Téměř v úplnosti je uvedla kina, televize a vyšla rovněž na DVD. Z jeho rozsáhlé tvorby si Líman vybral tři výmluvné ukázky. Vedle méně známého dramatu Žít jsou to Rašómon, kde Kurosawa novátorsky prozkoumal čtyři rozličné verze téže násilné události, a historický epos Sedm samurajů (na snímku), podle něhož vznikl neméně proslulý americký western Sedm statečných, podle Límana krajně zjednodušený. Stejně zajímavá jsou pojednání o dalších význačných tvůrcích poválečné éry (Jasudžiró Ozu, Kendži Mizoguči, Kon Ičikawa, Šóhei Imamura, Hiroši Tešigahara), jakkoli jejich díla k nám pronikala jen zřídkavě a některá zmíněná neznáme vůbec.

Líman probírá klíčové filmy zejména 50. a 60. let, lišící se režijním přístupem i uplatněným stylem. Připomenu aspoň ty, které byly uvedeny i v tuzemských kinech. Ozuův téměř nehybný Příběh z Tokia nahlíží do vztahů v tradiční japonské rodině. Mizoguči v duchařské historce Povídky o bledé luně po dešti zkoumá ošidnost lásky i pocitu štěstí. Tešigahara se ve vizuálně úsečném podobenství Písečná žena obrátil ke smířenosti s vnuceným osudem. Imamura v Baladě z Narajamy (viz foto) vykreslil archaickou horskou vesnici, kde zestárlé jedince jako nadbytečné očekávala, ať již dobrovolně či nedobrovolně, jedině smrt v osamění. A z těch neuvedených vybírám aspoň Šinodův experiment Sebevražda milenců v Amidžimě, novátorsky pracující s divadelní stylizací.

Pochvalu si zaslouží, že letos již osmdesátiletý autor se neobrací jen ke svým, řekněme, oblíbencům (a škoda že chybí třeba takové osobnosti jako Šindo nebo Ošima, ty možná rád nemá), ale navíc přináší dosti skeptické a rozčarované postřehy o kinematografii téměř současné. Na příklad Sonoův snímek Pod vlivem lásky, z něhož pochází připojený fotogram s anglickým podtitulkem, kříží v eroticko-groteskní koláži výpady proti křesťanství coby ideového podhoubí Západu s všelijakými násilnickými bizarnostmi. V tomto případě si Líman vypomáhá citováním svého švagra Ivana Passera, taktéž režiséra: "Tady už vůbec nejde o estetiku, ale o to, kolik film vydělá peněz. Čím je hnusnější, tím vydělá víc."

Antonín Líman, jenž se témuž tematickému okruhu věnoval už dříve jak v knihách (Kouzlo šerosvitu), tak v časopisech (Literární noviny), píše zasvěceně, z jeho slov plyne, že některé filmy má velice rád, přiznává, že Příběh z Tokia viděl snad stokrát. S probíranými tituly se seznámil do nejmenších podrobností, mnohdy proniká až k sotva postřehnutelným podrobnostem, čtenářovu pozornost upíná ke zvláštnostem, které lze mylně interpretovat. Zabývá se třeba sebeobětováním ženy, aby tak zachránila nejen někoho jí blízkého, ale dokonce aby unikla z rozhodování mezi dvěma nápadníky. Právě postřehy o tradiční japonské morálce a jejích zvláštnostech, třeba i na náboženském podkladě, patří k nejcennějším částem celého pojednání.

Pod odbornou revizí textu jsou podepsáni filmuznalí odborníci Jaromír Blažejovský a Petr Gajdošík, ale přesto nelze všem údajům věřit - například jeden z Imamurových filmů nebyl u nás uveden pod názvem Proč ne, nýbrž pod původním titulem Eidžanaika. Také není zjevné, které filmy prošly zdejší distribucí a které nikoli, názvy jsou řazeny pokaždé tak, že jako první čteme českou podobu a v závorce za ní originální pojmenování. Ačkoli nalezneme odkazy na české překlady odkazovaných děl, pokud existují, ne vždy byly zohledněny - tak se třeba nedovíme, že výchozí text k filmu Sebevražda milenců v Amidžimě, sepsaný v první půli 18. století, vyšel u nás hned ve dvou knihách o klasickém japonském divadle. Musím ovšem ocenit, že japonská slova (jména umělců i postav, názvy filmů atd.) jsou důsledně psána v české transkripci, a nikoli v matoucím anglickém přepisu.

Mistři japonského filmu. 13 esejů.
Autor: Antonín Líman
Vydalo nakladatelství Paseka, Praha-Litomyšl 2012, 240 stran

Hodnocení: 80%

Zdroj foto: Paseka, www.john-hand.blogspot.com, www.outnow.ch, www.forum.foreignmoviesddl.org

< Předchozí		Další >