Spočítali bychom na prstech jedné ruky, kolik děl z Iránu země uvedla Česká televize (jinde bychom je očekávali marně), kolik se jich dostalo do tuzemských kin - nejnověji Rozchod Nadera a Simin. Od středy 9. ledna do neděle 13. ledna mohou zejména pražští zájemci spatřit v rámci Festivalu iránských filmů unikátní kolekci snímků z této exotické země.

 

Přehlídka odehrávající se v kinech Světozor a Lucerna nabídne široký průřez iránskou tvorbou za poslední čtvrtstoletí a tematicky se soustředí na postavu dítěte. Zbývá jedině doplnit, že program obohacují i dva tituly západní, které iránského - či spíše perského - prostředí využívají jako barvitou kulisu. Jednak je to americký (ještě němý!) dokument Nomádi: bitva o pastvu natočený před bezmála devadesáti lety, který zachycuje strastiplné putování jednoho kočovnického kmene, jednak výpravná anglická pohádka Zloděj z Bagdádu (1940), jeden z prvních barevných filmů.

Co říci k nynější iránské kinematografii? Teokratický režim, který v Iránu přes tři desítky let vládne, pečlivě cenzuruje vše, co by mohlo vadit: však také někteří režiséři emigrovali (například od Amira Naderiho spatříme snímek Běžec, i ten když nepatří k jeho nejlepším), jiní dokonce skončili ve vězení (Jafar Panahi je autorem půvabného Bílého balónku). Dětská tematika se tudíž zdá být nejspolehlivějším námětovým zakotvením, které by nemělo narazit na potíže. Můžeme v tom nacházet jistou paralelu s filmovou tvorbou v komunistickém Československu, kde dětská tvorba rovněž patřila k mezinárodně uznávaným položkám. Dlužno ovšem doplnit, že uváděné iránské snímky hrané i dokumentární sice pojednávají o dětech, ale rozhodně je nelze označit za dětské. Životní úděl dětí, zejména těch osiřelých, totiž bývá až tragicky těžký, autoři, jakkoli se uchylují k básnivé, hravé prezentaci příběhu, to nijak nezastírají.

I.

Mezi nejúchvatnější tituly patří již zmíněný Bílý balónek. Jafar Panahí se sice hlásí k poetickým dílkům Alberta Lamorisse (a zejména k Červenému balónku), ale zvolený název spíše mate - hrdinkou je totiž holčička, která si chtěla koupit vyvzdorovanou "novoroční rybičku", protože ta, kterou měla doma, jí připadala malá a nevzhledná. Téma balónku je zde podružné (objevuje se v úvodu, kdy balónek - avšak modrý - nabízí holčička výměnou, a poté v závěru).

Syžetem i poetikou dětský příběh je vlastně jen rozvedením jednoduché anekdoty: holčička vytouženou bankovku ztratí, propadne jí skrze mřížoví mezi odpadky, a pak spolu se svým starším bratrem zkoumá možnosti, jak peníze získat zpět. Dlouho se jim to nedaří, protože nemohou sehnat nikoho, kdo by otevřel obchod, k němuž dopadová jímka patří...

Režisér Panahi zvolil jemně komediální ztvárnění, vynikající je představitelka holčičky, které vtiskla jak počáteční umanutost, s níž se dožaduje lepší rybičky, tak pozdější rozpačitost a bezradnou plačtivost, když zjistila ztrátu peněz. Chlapec je modelován jako svým způsobem předčasně dospělý, schopný převzít roli dospělého, neboť otec je zřejmě věčně nespokojený násilník, jak lze soudit podle modřiny na chlapcově tváři.

Dokonce jsou vloženy dvě epizody jakoby rozšiřující celkové dění - jednak scénu s chovatelem hadů, kdy málem přijde poprvé o peníze, jednak setkání s vojákem, s nímž se navzdory zákazu mluvit s cizími lidmi dává do hovoru a pojímá k němu důvěru. Zachycení všední rodiny, která sice nestrádá, ale ani nehýří přebytkem, je vcelku věrohodné - podobně jako tradiční rozvržení úloh v rodině, kdy muž zůstává její hlavou, jíž se všichni musí podřizovat, i kdyby se projevoval jako zhýčkaný a sobecký despota s jakýmsi tajemným doplňkovým povoláním, které nemá být prozrazeno.

Film obratně navozuje tajemnou spleť městských uliček a zákoutí, představujících pro malé děcko eldorádo přitažlivých, protože většinou zakazovaných tajemství, jejichž nerespektování se nevyplácí (jako v didakticky a varovně pojednaném případě "pána s hadem").

Za nesporné vyvrcholení celé akce ovšem považuji dva snímky, které se týkají poměrů v sousedním Afghanistánu. Ledva tam talibanský režim, jehož fanatismus vadil i iránským duchovním, padl (2001), vynořilo se několik výpovědí o tamních poměrech, vesměs ovšem financovaných ze zahraničí. Iránská režisérka Samira Makhmalbafová, dcera známějšího otce Mohsena Makhmalbafa, natočila snímek V pět hodin odpoledne, s francouzskou podporou pořídil Atiq Ramihi přepis vlastního románu Země a popel, ve složité mezinárodní koprodukci (za důležité podpory Irska a Japonska) vznikl film Osama debutujícího režiséra Siddiqa Barmaka, dokonce nominovaný na Oscara. Dva posledně jmenované nyní spatříme.

II.

Osama se vrací do období talibanské nadvlády, kdy postavení i uplatnění žen bylo krajně omezeno. Vypráví o dospívající dívce, která převlečena ovdovělou matkou za hocha nejprve vypomáhá v obchodu svého příbuzného, ale záhy je coby chlapec odvezena do církevní školy, kde se její "svatokrádežné" počínání záhy prozradí. Dívku před trestem smrti zachrání až někdejší učitel (ve škole jej zastihneme, jak demonstruje rituální očistu), jenž ji pojme za čtvrtou manželku. Na obstarožního, břichatého muže, jenž jí nepochybně zachránil život, si ostatní ženy v rozlehlé, od vnějšku izolované usedlosti stěžují jako na ničemu, vystrašená dívka se před ním dokonce schovává, ale muž se chová převážně netečně. V posledním záběru spatříme, jak jí dává vybrat visací zámek, kterým bude uzamčena...

Režisér věrohodně postihl hrdinčinu ochromující beznaděj i vyděšenost. Když je zavěšena ve studni, ze stresu se jí spustí první menstruace, konečné potvrzení ženské identity. Barmak sugestivně líčí štvanici, kterou na ni uspořádají již zfanatizovaní spolužáci - s výjimkou jediného chlapce, jenž ji podezíral hned na počátku, než si uvědomil, že tím ohrožuje její život, a naučil ji proto "klukovskému" chování, jakým je třeba lezení na strom. Vedle vyděšené Osamy jsou v náznaku načrtnuty i osudy dalších postav, které se rovněž staly obětí nelidského režimu, když se dopustily nějakého "znesvěcujícího" činu, kterým se znelíbily vládnoucím fanatikům.

Film se vyznačuje klasicky vedeným, výrazově uměřeným vypravěčstvím západního ražení, které navazuje na mravní sondy z dob před třiceti lety, debutující režisér Siddiq Barmak vše podřizuje plně sdělné výpovědi. Proto převažuje popisný přístup, který se vzdává všeho, co by odvádělo pozornost jiným směrem, proto i výtvarné ztvárnění se přidržuje nevtíravého barevného spektra. Inscenační jistota pomáhá dotvářet sugestivní vyznění důležitých scén, ať již je to kolébavé memorování posvátných textů, nácvik rituální očisty nebo zejména šílení zfanatizovaného davu, jak se projevuje třeba při veřejně prováděném trestu smrti ukamenováním.

Věrohodné je též herecké ztvárnění, zvláště představitelka Osamy Marina Globahariová dosahuje klukovského vzezření, postihuje, jak pud sebezáchovy ji žene k přesvědčivému zapírání své identity (jak ve vodní lázni, tak později šplhajíc na strom). Skvěle zprostředkovala, jak i notná odolnost a odhodlání vzdorovat jsou nakonec prolomeny, jak náhle převáží ještě dětská bezradnost v marném, stále zoufalejším volání maminky.

Aniž by svržený režim byl jakkoli verbálně glosován, činy, kterými se prezentuje, dávají pocítit jeho středověkou bezcitnost a tmářství vystavené jako jediný platný zákon. Barmak se úspěšně vyhýbá ploše agitačnímu naladění i verbálním proklamacím, jen skrze dramaticky silný příběh sděluje vše podstatné. Osud ještě nedospělého děcka, vrženého do temného soukolí bezcitně vyžadovaných nových pořádků, tak dosahuje mimořádně silné dramatické účinnosti.

III.

Prvotina Atiqa Rahimiho Země a popel patří mezi formálně afghánské filmy, které se v této zemi odehrávají, byly tam i natáčeny, avšak produkovaly je jiné státy - v tomto případě Francie. Režisér, jenž vycházel z vlastní knihy, se pokusil sloučit rozměr svým způsobem nadčasového podobenství o traumatických následcích války, zasazeného do konkrétních reálií a mentality. Ne náhodou ve filmu zazní tvrzení, že ti, kteří přežili ztrátu nejbližších, to mají těžší než ti, jimž se poštěstilo zemřít. Není patrné, o jakou válku se jedná - jisté je pouze, že byla (či stále je?) vedena brutálně a se zaměřením na civilní cíle.

Hlavním hrdinům, stařečkovi a jeho vnuku, zahynuli při vojenském útoku všichni příbuzní, chlapec navíc ohluchl, ale domnívá se, že vydávat zvuky přestali všichni kolem něho. Výchozí zápletka ovšem spočívá na chatrném základě: pokud by se skutečně válčilo (letecky i s tanky), stěží si lze představit vcelku poklidný, nevzrušivý život na místech, kudy se právě přehnaly boje. Pokud ovšem toto omezení přestaneme vnímat, dočkáme se emotivně bohatého diváckého zážitku.

Stařec společně s děckem putuje za svým synem, jenž pracuje ve vzdálených dolech, aby mu tragickou novinu oznámil, i když si není jist, jak ji přijme. A hlavně zvažuje, zda zvěsti o tragédii dorazily i do dolů. Váhá, co má synovi říci, obává se, aby při své vznětlivosti neprovedl nějakou unáhlenost, nebo aby si ze zoufalství nesáhl na život.

Setkává se přitom s nejrůznějšími reakcemi lidí, na něž se obrací. Někteří se chovají laskavě a vstřícně se snahou aspoň trochu pomoci, jiní dávají najevo svou výsměšnou povýšenost. Po mnoha trampotách se hrdina do dolů dostane, avšak se synem, jenž se již smířil s tím, že všichni blízcí zahynuli, se neshledá - ještě fáral. Když vyprávění dospěje do svého závěru, zní tklivá píseň o tíze smutku a zlámaném srdci.

Film je vyznačuje až obřadnou pomalostí, převažují dlouhé, často nehybné záběry, případně povlovné jízdy. Ve zvukové dramaturgii převažuje nasazení autentických ruchů, mezi nimiž dominuje stále znějící starcovo ztěžklé, sípavé dýchání, dokládající vynakládanou námahu. Zasazení příběhu do nehostinné pustiny, kde projíždějící auta i návaly větru zdvíhají oblaka písku oslepujícího písku.

Širokoúhle snímaný obraz se vyznačuje artistní precizností zvláště figurálních kompozic, péče věnovaná obrazovému ztvárnění někdy zatlačuje do pozadí samotný příběh. Volba špinavě žluté či žlutavě nazelenalé scenerie písčitých končin v bezmála vysokohorské výšce prozrazuje, že přírodní kulisa měla uchvátit, okouzlit svou nezvyklou podmanivostí, ale nenalezneme tu onu tklivou melancholii, která vyvěrá třeba z řady jiných iránských filmů.

Snímek se věnuje především váhajícímu starci, který je zpodobněn s veškerou nejistotou, nejraději by odjel, protože se setkání se synem obává, ale přitom promeškává jeden spoj za druhým. Při nerozhodném čekání poznává různé ochotné lidi, zejména pouliční prodavače, ale také řidiče náklaďáku, kteří vytvářejí do jisté míry korigující položku ve vyprávění - pomáhají hrdinovi mírnit bolest, dodávají mu odvahu k významnému kroku. Ale také si všimneme dalších postav, které zůstávají v pozadí, zcela trpné a smířené - najmě postava ženy zcela zahalené v burce, která pravidelně vyhlíží cosi hledat. Ale stejně můžeme označit i podnikavce s náklaďáčkem, kteří vysílají kozy do minového pole a zabité se pak nakládají do auta, dokud se jeden z nich nestane sám obětí. Zdůrazněna je všudypřítomná chudoba, cestující místo autobusů přepravují nákladní auta (právě připomenutím této skutečnosti celý příběh začíná), stařec s sebou vleče několik jablek a do poslední chvíle je opatruje. Sugestivita inscenačního ztvárnění i autenticita herectví, kdy představitelé nepochybně vytvářejí variace sebe samých, je nesporná.

Všimneme si také několikerého ozvláštnění - nejen obrazového, ale také v zařazení snových či halucinačních výjevů, kdy stařec rozmlouvá nejen se svým právě v tuto chvíli nepřítomným synem nebo zdá se mu, že vidí zoufale pobíhající nahou snachu, posléze končící v náručí plamenů - dokonce se po ní zoufale otáčí, chtějíc ji v oblacích písku dostihnout. V těchto chvílích se ozřejmují starcovy obavy i traumatické vzpomínky, vyplouvá na povrch těžce zraněné nitro, přemáhané vědomím, že se musí postarat o vnuka, že v jeho zájmu musí přežít. Rodinná soudržnost a mezilidská solidarita vystupují jako ústřední lidská hodnota.

Jak patrno, některé lidmi vyznávané hodnoty mají nadčasovou platnost a vytvářejí spojovací můstek vedoucí napříč různých mentalit, kultur i náboženství. Přinejmenším v tom nacházím smysl celé akce, která prokazuje, že vnímavého diváka dokáží oslovit úplně jiné filmy než ty hollywoodské.

Hodnocení: 100%

Zdroj foto: allmovie.com, alvaromartins.blogspot.com, movies.zap2it.com, moviepostershop.com, jonathanrosenbaum.com, fan-de-cinema.com, sceneweb.fr, toutlecine.com

Kompletní program festivalu:
Středa 9. 1. 2013
Světozor velký sál
19:30 Slavnostní zahájení: Běžec / The Runner (Amir Naderi )
Světozor malý sál
18:30 Domácí úkol / Homework (Abbas Kiarostami) - dokument
20:45 Klíč / The Key (Ebrahim Forouzesh)

Čtvrtek 10. 1. 2013
Světozor velký sál
18:15 Nomádi: bitva o pastvu / The Grass; A Nation's Battle for Life (Merian C. Cooper, Ernest Schoedsack, Marguerite Harrison)
20:30 Bashu, malý cizinec / Bashu, The Little Stranger (Bahram Beizai)
Světozor malý sál
18:30 Kolekce krátkých filmů od průkopníků íránské kinematografie (první část)
20:45 Kolekce íránské současné animace

Pátek 11. 1. 2013
Světozor velký sál:
18:15 Noc Afghánských filmů: Země a popel / Earth and Ashes (Atiq Rahimi)
20:30 Noc Afghánských filmů: Osama
Světozor malý sál
18:30 Kolekce krátkých filmů od průkopníků íránské kinematografie (druhá část)
20:45 Tinar (Mahdi Moniri) - dokument

Sobota 12. 1. 2013
Světozor velký sál
16:00 Zloděj z Bagdádu / Thief of Bagdad (Michael Powell, Ludwig Berger, Tim Whelan)
18:15 Kde je dům mého přítele? / Where Is the Friend's Home? (Abbas Kiarostami)
20:30 Bílý balónek / The White Balloon (Jafar Panahi)
Světozor malý sál
16:15 Klíč / The Key (Ebrahim Forouzesh)
18:30 Bashu, malý cizinec / Bashu, the Little Stranger (Bahram Beizai)
20:45 Nomádi: Bitva o pastvu / The Grass; A Nation's Battle for Life (Merian C. Cooper, Ernest Schoedsack, Marguerite Harrison)
Lucerna
16:30 Noc Afghánských filmů: Země a popel / Earth and Ashes (Atiq Rahimi)
20:45 Noc Afghánských filmů: Osama (Siddiq Barmak)

Neděle 13. 1. 2013
Světozor velký sál
16:00 Domácí úkol / Homework (Abbas Kiarostami) - dokument
18:15 Běžec / The Runner (Amir Naderi )
20:30 Tinar (Mahdi Moniri) - dokument
Světozor malý sál
16:15 Kolekce íránské současné animace
18:30 Kde je dům mého přítele? / Where Is the Friend's Home? (Abbas Kiarostami)
20:45 Kolekce krátkých filmů od průkopníků íránské kinematografie (první část)

< Předchozí		Další >