Jen na HBO spatříme nový český film Hořící keř, který se vrací k tragickému, ale nikoli marnému protestu Jana Palacha proti posrpnové okupaci Československa. Řadí se mezi početné výpovědi o tom, jak se lidé odmítali smířit s vnucovanými poměry.
Odedávna se totiž lidskými dějinami proplétají snahy mocných tohoto světa - často úspěšné – zpochybnit či rovnou umlčet kompromitující pravdu, zabránit vynesení spravedlivého rozsudku, případně vinu svést na nevinného. A není rozhodující, zda se tak děje v osvědčených demokratických systémech nebo v diktaturách jakéhokoli zabarvení, protože hospodářsky i politicky vlivní jedinci či organizace se vyskytují všude, vždy připraveni jakýmikoli prostředky hájit své zájmy.
Není divu, že tyto společenské, právní i mravní rozpory přitahovaly umělce, stačí připomenout stále aktuální (a nejen Brechtovu) Žebráckou operu. Také mezi filmaři nalezneme řadu těch, kteří zaostřili pozornost právě tímto směrem. Protagonisty často byli policisté či vyšetřovatelé, někdy novináři, mnohdy zastrašovaní a manipulovaní, dokonce se sami ocitnuvší v ohrožení.
Nalezneme takové výpovědi jak ve Spojených státech (Pakulův Pohled společnosti Parallax, Stoneův JFK, Soderberghova Erin Brockovich) a Jižní Americe (Tajemství jejích očí od Juana J. Campanelly), tak v Evropě - stačí připomenout thrillery jako Z (Costa Gavras) nebo Ctihodné mrtvoly (Franceso Rosi). Také u nás napočítáme několik pokusů, nejnověji Ondříčkův snímek Ve stínu. Nyní k nim přistupuje Hořící keř.
Jestliže Ve stínu odkazuje k represím první půle 50. let minulého století, Hořící keř zkoumá poměry o dvacet let později, na počátku normalizace. A jestliže tehdy šlo doopravdy o život, nyní vládne spíše zastrašování, šikana. Někteří podlehli a podřídili se, občas někdo zavzdoroval. Hořící keř postihuje, jak se celá společnost, v prvních měsících po vpádu okupačních vojsk ještě semknuta v odporu (byť vyvěrajícím z iluze, že nedávné demokratizační výdobytky lze ještě uhájit), jak naznačuje manifestační rozloučení s Janem Palachem, jenž se upálil na protest vůči politické situaci, poznenáhlu podrobuje nastalým poměrům a propadá netečnosti. Palachovi následovníci, jistě i zásluhou tisku, který jejich činy bagatelizoval, ne-li přímo zamlčel, již žádnou výraznější odezvu nevyvolali…
Trojdílný televizní snímek (svým názvem odkazující ke starozákonnímu podobenství o keři, který není ohněm stráven, ač hoří), produkovaný a uváděný společností HBO, vychází ze zápalného sebeobětování Jana Palacha, které otřáslo společností, jakkoli se v našem civilizačním okruhu jedná o čin zcela výlučný. Avšak nevznikl běžný životopis. Autory - scenáristu Štěpána Hulíka a polskou, mezinárodně ovšem ceněnou režisérku Agnieszku Hollandovou - více zajímá, jak na Palachův extrémní skutek reagovali lidé kolem něho, nejbližší příbuzní, studentské prostředí i média, jak probíhalo policejní vyšetřování tragického případu, jak se zachovala široká veřejnost, jaký postoj zaujala politická reprezentace. Jan Palach se tu vlastně jen mihne, aby posloužil jako mohutná rozbuška dalšího dění.
Kameraman Martin Štrba, když zdůraznil siré barevné pojetí jednotlivých obrazů, věrohodně evokoval předmětné reálie i měnící se ovzduší na přelomu 60. a 70. let. Zcela přesvědčivé jsou ostatně i trikové záběry, díky nimž mohli tvůrci s téměř dokumentární dikcí postihnout vzhled ulic i dopravní poměry - například to, že po Václavském náměstí tehdy jezdily tramvaje.
Mozaikovitě rozvrstvené vyprávění v dovedném prolnutí dokumentárních záběrů s inscenovanými nejprve postihuje šok i rychlou proměnu Palachova skutku v symbol nesouhlasu se stávajícími poměry (jak vyplyne zejména z mlčenlivého pohřebního rozloučení), aby zanedlouho zúžilo svůj pohled a přiklonilo se k bolestnému osobnímu zápasu Palachových pozůstalých, matky a bratra, o důstojnost a proti pomluvě. Komunistický poslanec Vilém Nový totiž vyrukoval s tezí, že Palach se vlastně stal obětí podvodu protistátních sil, které mu měly slíbit, že na něm vzplane toliko neškodný "studený oheň" - jako při nějakém cirkusovém představení…
Soudní pře, při níž Palachovy zastupovala advokátka Dagmar Burešová obětavě shánějící usvědčující důkazy, přesvědčivě načrtává prohlubující se atmosféru lhostejnosti a strachu. Film postihuje, jak se kombinací nátlaku, výhrůžek i slibů mocenské struktury, zosobněné úlisným důstojníkem Státní bezpečnosti, pokoušejí ovlivnit průběh procesu i dění kolem něho. Mnozí se nechají zastrašit, počínaje soudkyní (vskutku mrazivá je epizoda, v níž přebírá obálku s předem napsaným rozsudkem) a konče svědky. Někteří však hrdě vzdorují, třeba rozhlasový zaměstnanec, který poskytne záznam Nového proslovu. V síti estébáckých intrik uvízne šéf advokátní kanceláře, kde Burešová pracuje, potíže dolehnou i na hrdinčina manžela, lékaře, jenž vystaven křivým obviněním raději opouští dosavadní zaměstnání…
Režisérka, která zobrazovanou dobu zná z vlastní zkušenosti (coby studentka FAMU se tehdy dokonce ocitla za mřížemi!), se vyhýbá atakům expresivity, která prostupuje její předchozí snímek V temnotě. Naopak volí výrazivo nanejvýš střídmé a svým způsobem toliko registrující, a to jak v téměř protokolárním náhledu na emotivně vypjaté výjevy (Palachův pohřeb, brutálně potlačená protestní demonstrace ze dne 21. srpna 1969, výhrůžky zrušením Palachova hrobu), tak v nezvykle umírněné, polidštěné modelaci jednotlivých postav, které byly zbaveny rozměru prvoplánového hrdinství i padoušství. Ani u záporných postav nenalezneme karikující či jakkoli výsměšné náběhy, prožívaná dilemata, ať již rozuzlená jakkoli, se vyznačují mimořádnou naléhavostí.
Dagmar Burešovou ztvárnila Tatiana Pauhofová a vtiskla jí nejen počáteční váhání, zda má smysl se ožehavou záležitostí vůbec zabývat, ale také maximální nasazení, když se rozhodne nabídku přijmout. Cenné je rovněž postižení jejího rodinného zázemí včetně dvou malých dětí, střídavě ovlivňovaného jak obavami, tak odhodláním vytrvat. Manžela Burešové ztvárnil Jan Budař, ve výrazovém rejstříku řekl bych (oproti jejímu monolitnímu zpodobnění) snad rozeklanějším - zvláště v postižení roztrpčené odezvy, která se mu místy vymyká zpod kontroly, na rostoucí šikanu.
Studentského předáka Trávníčka, jenž z prvotního nadšení propadá stále zřetelnější beznaději, ztělesnil Vojtěch Kotek. Role selhávajícího šéfa advokátní kanceláře, jenž z obav o osud rebelující dcery podléhá estébáckému pokoušení, se procítěně, s niterným zahanbením, ujal Adrian Jastraban. Policistovi vyšetřujícímu Palachovo sebeupálení vtiskl Ivan Trojan lidsky přesvědčivou váhavost, když se jeho hrdina ocitá tváří v tvář svévolným politickým manipulacím a nátlakům, s nimiž se ve svém svědomí obtížně srovnává. Igor Bareš v roli dotěrně vemlouvavého estébáka zase evokoval slizkost takového počínání.
Neméně pozoruhodný je Martin Huba coby poslanec Nový: za jeho zdánlivě soucitnými gesty i promluvami během soudního přelíčení se skrývá jen bezbřehý cynismus a vypočítavost. Právě s jeho vystupováním kontrastuje hořký povzdech Palachovy matky (Jaroslava Pokorná), že syn vysvětlující dopisy poslal na různá místa, jen na ni si nevzpomněl. Právě na ní spočívala největší tíha ve zprostředkování traumatizujícího zážitku - a doopravdy ani na okamžik nezazní v její bolesti, v jejím omdlévání jediný rušivý tón.
Postřehneme ovšem, že Hollandová hledala tvar po dramatické stránce co nejpůsobivější. Proto hlavní hrdinku omlazuje (Burešové přitom bylo už čtyřicet let, a tudíž sotva patřila mezi začínající právníky, jak mladistvě vyhlížející Pauhofová může naznačovat), proto zvolila významové posuny i v kresbě událostí. Tak třeba samotný proces proti Novému tu vedou Palachovi příbuzní jako ryze soukromý, zatímco ve skutečnosti se jej aktivně účastnily opoziční osobnosti - Pavel Kohout, Vladimír Škutina, Emil Zátopek a další, což film zcela pomíjí.
Lze to pochopit: důraz na privátní rozměr přispívá ke zdůraznění bezmoci obyčejného člověka ve střetu se všemocnou politickou mašinerií. Jen ilustrativní dějepisné dovětky jsou zbytečné, ospravedlnění by snad mohly nalézt jedině ve verzi určené pro cizinu, i když si myslím, že ani v takovém případě by sdělnost a srozumitelnost příběhu neutrpěla…
Hořící keř / Burning Bush
Produkce a distribuce: HBO. Česká republika 2013, 240 minut (tři části po 80 minutách)
Scénář: Štěpán Hulík
Režie: Agnieszka Hollandová
Kamera: Martin Štrba
Hudba: Antoni Komasa-Lazarkiewicz
Hrají: Tatiana Pauhofová (Dagmar Burešová), Jan Budař (Radim Bureš), Jaroslava Pokorná (Libuše Palachová), Petr Stach (Jiří Palach), Vojtěch Kotek (Trávníček), Adrian Jastraban (Charouz), Ivan Trojan (Jireš), Igor Bareš (Dočekal), Martin Huba (Nový), Taťjana Medvecká (lékařka), Patrik Děrgel (koncipient), Ivana Uhlířová (soudkyně), Miroslav Krobot (průvodčí), Lukáš Černoch (Jan Palach), Stanislav Zindulka, Ondřej Malý, Jenovéfa Boková, Alois Švehlík, Jiří Bábek
Hodnocení: 90 %
Premiéra na HBO:
1. část v neděli 27. 1. 2013 od 20.00 hod.
2. část v neděli 3. 2. 2013 od 20.00 hod.
3. část v neděli 10. 2. 2013 od 20.00 hod.
všechny tři části v pondělí 18. 2. 2013 od 20.00 hod.
Foto: HBO
| < Předchozí | Další > |
|---|