Filmový obraz lidí, vědomých blížícího se konce své pozemské pouti, zdůrazňoval v minulých desetiletích hlavně jejich nenadálou aktivitu, kdy se pokoušeli něco změnit či prosadit - z české tvorby lze uvést zejména Kachyňova Směšného pána (1969), jatého předtuchou, že náhodně spatřovaná dívka přemýšlí o sebevraždě. Později ovšem převládly trýznivé průhledy do psychiky umírajícího (i jeho okolí), jenž se pokouší vyrovnat se s neodvratným osudem. Právě mezi takto zacílené výpovědi patří rovněž snímek Jako nikdy (2013), napsaný Markétou Bidlasovou a režírovaný Zdeňkem Tycem - z jeho tvorby upozorním aspoň na vizuálně oslnivý debut Vojtěch řečený sirotek či pozdější Smrady a El dorado.

 

O těžce nemocného, stále popudlivějšího malíře Vláďu Holase (Jiří Schmitzer), jako umělce snad uznatelného, jako člověka však charakterově rozporného, sobckého, pečují obětavě, byť s více či méně tlumenou vzájemnou žárlivostí hned dvě jeho milenky - jak ta dávná (Taťjana Medvecká), tak současná (Petra Špalková), ochotné s ním setrvávat v jeho odlehlé vesnické chalupě. Jen poznenáhlu se dovídáme, že manželství se mu rozpadlo, že ženě svým chováním nejspíš bolestně ublížil, že dospělý syn, jenž s ním přestal komunikovat, nachází jen s obtížemi nějaký vstřícnější vztah.

Všichni ústřední interpreti zvládli své zjitřené postavy věrohodně, obdařili je verbální sršatostí, která znenadání zajiskří - nikoli při skutečných konfliktních zauzleních, ale hlavně při pouhém podezření, při svévolném odečítání významů. Jsou vztahovační a vznětliví, přecitlivělí na vše, co je zbavuje jistoty, často jednají zkratovitě, s umanutým naštváním.

Snadno si povšimneme, jak Schmitzerův Vladimír, jehož zraňuje pomyšlení na blížící se konec, až arogantně, odmítá starostlivost, provokuje jej ohleduplnost - snadno se rozčílí i tehdy, když namísto čerstvých třešní dostane bublaninu z nich připravenou. Zlomyslně se strefuje do slabostí či rozpaků svých bližních, jako by mu potěšení činilo urážet a ponižovat.

Špalkové Karlu, jen zdánlivě odměřenou, vyvede z míry i pouhé pomyšlení, že by někdo mohl "svatokrádežně" pomýšlet na dědictví - stačí si vybavit, jak kousavě zareaguje při kuchání ryb. Také Medvecká svou Jarunu obdařila bezmyšlenkovitě oddanou zaslepeností, jak lze vypozorovat zejména z přístupu k její vlastní rodině, k manželu se vším mlčky smířenému. I tady postačí drobný, ale výmluvný postřeh - doma upečený závin si hodlá s sebou odvézt k Vladimírovi, aniž by pomyslela na vlastní rodinu...

Tyc zkoumá nejen vztahy mezi oběma (vykajícími si) ženami, které střídajíce se u nemocného jen zdráhavě překonávají vzájemnou rivalitu, ale také jejich poměr k Vladimírovu synu a jeho snoubence. Ve filmu vizuálně nepříliš nápaditém zaznějí postřehy o snášenlivosti i nenaplněných očekáváních, o synově marném čekání na otcovo přiznání viny. Jak tato konstrukce uspěla? Jednotlivé zápletky i kresba postav z dramatického hlediska snad vyhovují, i když převažuje důraz položený na verbální složku, která nese tíhu sdělení.

Jenže vytrácí se uvěřitelnost společného citového sdílení zúčastněných postav, vztažených k témuž člověku, nyní však zřetelně rozvrácenému. Bohužel jen stěží u něho vytušíme nějaké charisma, kterým by ženské pokolení, zde zastoupené oběma opatrovatelkami (a vlastně i synovou přítelkyní, dokud ta rozhořčeně neodejde), k sobě přímo osudově poutá. Prosvítá tu, nejspíš bez Tycova úmyslu, a tudíž bez patřičné pozornosti, až cosi zatuchle patologického.

Obě stárnoucí ženy se totiž dobrovolně vydělily ze svých rodin, aby se Vladimírovi mohli věnovat. Toto pozadí film nedokázal přijatelně objasnit, diváka tudíž sotva přesvědčí o reálnosti takové situace. Nepomáhá ani rozšířené pozadí jejich existence, zasvěcené jejich počínání, když u Vladimíra nesetrvávají - Jarunu vídáme zejména v kruhu její rodiny, Karlu, jež se svými rodiči udržuje jen letmý telefonický kontakt, provázíme při cyklistických výletech do hospody v blízké vsi či pravidelném nočním koupání.

Výsledná kresba pak postrádá věrohodné rozkrytí pohnutek, noří se do unylosti a bezbarvosti, do předstíraného hlubokomyslného umělečna. Prvoplánově sdělované postřehy o diamantech skrytých pod pichlavým zevnějškem sotva osloví. Leckteré situace, hlavně ty pobočné, které bezprostředně nesouvisejí s ústředním tématem, překvapují svou inscenační plochostí snad až ochotnickou, bezpříznakovým sledem slov a situací - mám na mysli třeba chlápka z hospody, škemravě se vnucujícího do Karliny přízně.

Pokud něco schází, je to promyšlená, předvídavá dramaturgie, která by včas upozornila na hrozící potíže. Ani kameraman Patrik Hoznauer nedokázal zvolené prostředí venkovské chalupy, krajinu a postavy s ní spojené něčím poutavým ozvláštnit, předkládá vlastně bezbarvé, odkrevnělé obrázky, jen mechanicky za sebou seřazené.

Tycův film selhává především v komunikaci s divákem, emotivně vypjaté oslovení vnímám jako málo přesvědčivé, míjelo mě. V pozadí ční vyumělkovanost, jdoucí v první řadě na vrub scénáře. Pro své disharmonicky kvílivé vpády se účinkem míjejí, dokonce rušivě doléhají i občasné úryvky z Janáčkova smyčcového kvartetu Listy důvěrné, neboť ničí panující ticho, ať již označuje napětí či naopak klid. Umělecké ambice se tak mění v pouhou zástěrku kýčařsky namyšlené prázdnoty, protože všudypřítomnou dramatickou svévoli nelze jinak označit.

Jako nikdy
ČR 2013, 93 minut
Námět a scénář: Markéta Bidlasová
Spolupráce na scénáři a režie: Zdeněk Tyc
Kamera: Patrik Hoznauer
Hudba: Leoš Janáček, Zdeněk Král
Hrají: Jiří Schmitzer (Vladimír Holas), Petra Špalková (Karla), Taťjana Medvecká (Jaruna), Marek Němec, Luboš Veselý, Marek Taclík, Jana Pidrmanová, Zdeněk Palusga
Premiéra 19. září 2013, distribuce: Falcon
Hodnocení: 50%

Foto: Falcon

< Předchozí		Další >