Více než dvacet příspěvků, které mapují nejrůznější projevy rozličných kulturních odvětví (nejen) v tuzemské kotlině, shrnuje kniha Populární kultura v českém prostoru. Vydalo ji nakladatelství Karolinum a autory textů jsou zpravidla začínající badatelé z universitní nebo akademické sféry. Tomu odpovídá i místy "školní" pojednání.

Uchopení témat se vyznačuje různorodostí, kolísá od zevšeobecňujícího nadhledu (zvláště studie o nostalgickém vnímání nedávné minulosti) až k zamyšlením nad jednotlivými aktivitami, kdy se pozornost upíná zejména na hudbu, literaturu a rovněž film s televizí, ojediněle též tisk. Protínají se tu látky ryze současné s těmi historickými.

Zajímavé je třeba přiblížení, jak se v meziválečném období nejen u nás vytvářel obraz Sovětského svazu coby ráje na zemi. Pisatelé však zkoumají i tradice studentských slavností (majáles) a klubů, všímají si nových podob religiozity. Často se v popředí zájmu ocitá dospívající generace a její mnohdy konfliktní zájmy (v souvislosti s punkovou a skinheadskou subkulturou, se sebepoškozováním v rámci "emo").

Nelze se podrobněji obírat s každým z příspěvků, proto se soustředím především na ty věnované audiovizuálním médiím. Avšak musím upozornit i na zajímavá zjištění vyskytující se v textech, které zkoumají odlišnou problematiku - třeba zamyšlení Ondřeje Daniela nad násilností mládeže na sklonku minulého režimu obsahuje cenný podnět, aktuální nepochybně i dnes.

Dočteme se tam, že kritický a deziluzivní pohled na sportovní chuligány, jak jej předneslo asi nejzdařilejší, dodnes sugestivní Smyczkovo Proč? (1987), vnímali příslušníci této komunity jako návodný. Došlo tak k naprostému zmatení hodnot, protože někteří diváci se identifikovali právě s těmi jevy, které byly odsuzovány. Naskýtá se tudíž otázka, zda podobná hrozba dezinterpretace nevisí nad kterýmkoli dílem, které se zabývá nějakým zavrženíhodným děním.

Ze studií věnovaných televiznímu vysílání jedna popisuje ohlupující rozměr "nekonečných seriálů", šířených všemi televizemi (Život na zámku, Ulice, Přátelé), ale i pořadů odlišných (sportovní přenos, cyklus Ta naše povaha česká). Robert Kulmiński svou stať pojal jako téměř pracovní poznámky k sledovanému televiznímu programu a klade si otázku, co toto pohodlné sledování televize - stačí stisknout tlačítko na ovladači - vlastně obnáší.

Ina Marešová (obdobný článek zveřejnila též v časopise Cinepur) ohmatává sklon publika ztotožňovat se s nostalgickým ohlédnutím na komunistickou minulost, na německých příkladech se dokonce snaží doložit estetizaci socialismu a vítězství líbivého stylu nad obsahem.

Studie Lenky Řezníkové rozebírá selektovanou paměť a náš vztah k různým idylicky laděným výpovědím o nedávné minulosti, k národní identitě. Zjišťuje, že seriály jako Vyprávěj nebo dokumentární Retro (a nejen ony) vytvářejí jakousi náhradní formu kolektivní paměti, zastiňující reálně doložitelná fakta a nabývají rozměru zástupných symbolů, což se potvrdilo i v disputacích o rozměru češství během soutěže o největšího Čecha. Ostatně právě symbolika se často pojí s působením populární kultury - autorka tu zmiňuje například slavnou píseň Modlitba pro Martu, svým dopadem v roce 1968 naprosto unikátní.

Speciálně filmu se dotýkají tři texty. Martin Škabraha zacílil na Menzelovu komedii Vesničko má středisková (1985) a dle vlastních slov hodlal kriticky prozkoumat ideologii, kterou tento snímek šíří. Zvolil metodu popisování jednotlivých chronologicky seřazených situací a komentářů k nim. Obávám se však, že příliš sklouzl k právě nyní módnímu neoformalismu - a ani odvolávka na bohemistu Jana Čulíka, jehož články věnované filmovému odvětví vnímám jako diletantské, nepřispívá k hodnověrnosti.

Příspěvek Susanne Sklepek-Hattonové se zabývá genderovými aspekty u trojice tragikomedií Věry Chytilové ze 70. let a počátku 80. let, zkoumá, jak se (tyto aspekty) odrážejí v dobovém tisku, v recenzích Hry o jablko, Panelstory a Kalamity. Pisatelka, jakkoli se odvolává na zahraniční publikace, si však vymezené téma poněkud zjednodušuje, když se opírá toliko o ohlasy časopisecké (Kino, Záběr, Film a doba) a pomíjí vše ostatní. Domněnku o hysteričnosti postav Chytilové jako nekontrolované energii, která symbolicky podvrací režim doby pozdního socialismu, však vnímám jako poněkud zjednodušenou.

Karolina Ćwiek-Rogalska se zaměřuje na nedostatky Herzova filmu Habermannův mlýn vrcholícího zločiny při divokém odsunu německého obyvatelstva po druhé světové válce, odvolávajíc se na změť kritických ohlasů v tisku (z nichž pracuje toliko s těmi, které jsou dostupné na internetu). Není však zřejmé, nakolik s nimi sama souhlasí, dokonce to není ani podstatné, protože primární jsou tu "figury paměti", které vysvětluje slovy zahraniční autority: kulturní paměť je orientována na pevné body v minulosti, a protože si neumí uchovat minulost jako takovou, proměňuji ji v symbolické figury, o které se opírá.

Je otázkou, nakolik režisér vyměnil jedno schéma za druhé (hodné Čechy za zlé Čechy), jak autorka tvrdí, avšak stěží lze přijmout tvrzení, že by diváky nezajímali hrdinové a jejich osudy, ale jen události. Vždyť události lze popsat jedině skrze postavy a jejich osudy, přičemž konstrukce postav a jejich osudů se může lišit podle zamýšleného tvaru a dramatického zacílení.

Ondřej Daniel, Tomáš Kavka, Jakub Machek a kol.: Populární kultura v českém prostoru.
Vydalo Karolinum, Praha 2013. 328 stran.
Hodnocení: 70 %

Foto: Karolinum, Česká televize, Nova

< Předchozí		Další >