Je zajímavé, že z klasiků japonské kinematografie je u nás nejvíce a vlastně jako jediný znám právě Akira Kurosawa. Naproti tomu tvůrci jako Kaneto Šindo, Jasudžiro Ozu nebo Kendži Mizoguči, jakkoli též celosvětově uznávaní, jsou u nás pomíjeni. Na rozdíl od nich se Kurosawa dočkal rozsáhlého uvádění svých děl jak v České televizi, tak videu - a nyní přibývá i monografie Luboše Ptáčka Akira Kurosawa a jeho filmy.

 

Autor hned v úvodní předmluvě hlásá, že se hodlá přidržovat právě módní neoformalistické teorie a v jejím rámci postihovat ozvláštňující prvky i jejich funkci v celkové struktuře filmů. To určuje celkové pojetí celého pojednání, mimo jiné i důslední vypouštění autorových vlastních postojů - Ptáček se orientuje výhradně na vnějškově popsatelné jevy. Tudíž se nedozvíme, jak právě jej zkoumané filmy vlastně oslovily, neřeší otázku stárnutí uměleckého díla, které přestává rezonovat a stává se toliko více či méně zmrtvělým muzeálním artefaktem. 

Také v Kurosawově tvorbě nalezneme filmy, které si uchovaly svou apelativnost podnes (třeba Rašomon, Sedm samurajů), zatímco jiné takříkajíc vyšuměly do ztracena. Pokud se Ptáček zmiňuje o případném nezdaru, je to pokaždé informace převzatá zvenčí, nikoli jeho vlastní soud. Kniha je členěna do jedenácti kapitol, do nichž autor "rozhnízdil" celý Kurosawův odkaz, když jednotlivá hnízda zaplňoval filmy podle určitých zevšeobecňujících charakteristik.

Tak postupně probere motiv zločinu, pojetí samuraje, vypravěčské novátorství, inspirace evropskými literárními či divadelními předlohami, jadernou hrozbu provázenou krizí rodiny atd. U každého filmu přitom zkoumá jeho  genezi a inspirační zdroje, přidává vypravěčské uspořádání a styl, popisuje jednotlivé postavy. Zařazuje také textové ukázky z filmů, aby co nejnázorněji osvětlil svůj výklad.

Značná část Kurosawových děl vznikla podle mimojaponských literárních předloh - však také byl v Evropě a Americe považován za nejpřístupnějšího japonského tvůrce - a nelze se tudíž divit, že Ptáček zohledňuje i přenášení západních námětových okruhů do odlišného civilizačního i mentálního prostředí. Ostatně probíhalo ovlivňování rovněž opačným směrem, Kurosawa přitahoval evropské i americké tvůrce, připomenu aspoň western Sedm statečných. 

Jen si nejsem jist, zda literaturu, na níž autor odkazuje, skutečně prostudoval, když - snad jen výjimečně - komolí jména a nemá tušení o překladech: například spis Lindy Hutcheonové (nikoli Huetchonové, jak se dočteme v knize) o filmových adaptacích vydala olomoucká univerzita. Také názvy filmů nejsou vždy přesné: třeba Kobajašiho snímek Kaseki se u nás promítal jako Oživlé kameny. A zábavná samurajská historka Sandžúró by se měla překládat jako Odvážní mužové, protože pod tímto názvem pronikla do tuzemských kin. A konečně Sedm samurajů: ti se u nás v 80. letech neuváděli, zato diváci, kteří je spatřili při jejich československé premiéře v roce 1960, se museli spokojit s drastickým zkrácením původní více než tříhodinové délky na polovinu. Nevypadly přitom málo akční scény, nýbrž téměř všechny pasáže se sháněním a přesvědčováním titulních hrdinů, aby pomohli ohrožené vesnici.

Kagemuša

Luboš Ptáček jistě zasvěceně prozrazuje, jak jsou Kurosawovy filmy vystavěny, jaké významy v sobě tají - avšak rozebírá je, jako kdyby existovaly v kantovském smyslu "samy o sobě", ačkoli se zpřítomňují toliko v divákově mysli. Zhusta pomíjí jejich proměňující se vnímání (a to jak v čase, tak v kontextu odlišných kultur). Asi ideální by bylo, kdyby si čtenář mohl jednotlivé pasáže knihy souběžně konfrontovat se samotnými filmy - až tehdy by totiž plně ocenil pečlivost i důvtip, s jakou byla psána, byť s jejím pojetím by se nemusel úplně ztotožňovat.

 

Luboš Ptáček: Akira Kurosawa a jeho filmy
Vydalo nakladatelství Casablanca, Praha 2013, 415 stran 
Hodnocení: 80% 
Foto: Casablanca

< Předchozí		Další >