Po téměř dvou desetiletích, která uplynula od natočení Mariana, se Petr Václav opět vrací k romské problematice. Ve filmu Cesta ven se však neobrací k minulosti, která Romy nutila, aby se řídili podle ideologických šablon, nýbrž mapuje jejich nynější situaci. Ukazuje, jak jsou podezíráni z nespolehlivosti, ze lhaní, z příživnictví, ze sklonů ke zločinnosti, jak marně shánějí práci - a nedaří se jim přesvědčit úřady ani případné zaměstnavatele, že o práci opravdu stojí.

 

 

Mnohokrát spatříme, jak s nimi "gádžové" povýšeně jednají - počínaje lékařem, který hlavní hrdince sděluje svá zjištění, přes nerudné pracovnice na pracovním úřadu či vyhazovače z diskoték až k úlisně odměřené manažérce textilní firmy. Právě v tomto ohledu může film vzbudit nejvíce diskusí, protože dostupné průzkumy spíše vypovídají o ztrátě pracovních návyků, o vychytralosti při získávání sociálních dávek, o ztotožnění s odlišnými vzorci chování. Je ovšem pravda, že i v romské populaci se mohou vyskytovat jedinci, kteří chtějí pracovat, ale obtížně shánějí jakoukoli příležitost.

Petr Václav, jenž si napsal i scénář, vytváří do jisté míry alibistický "proromský" obraz - tvrdí třeba, že protiromské demonstrace byly záměrně organizovány jen proto, aby odvedly pozornost od ničemností v nejvyšších politických patrech (a postava nepokoje dmýchajícího politika, jenž si užívá s romskou prostitutkou, hraničí s tupým pamfletem). Širší kořeny konfliktního soužití s majoritní společností, třeba rušení nočního klidu, z hlediska majority asociální chování nebo pouliční kriminalitu, režisér pomíjí.

Nezbývá tudíž než konstatovat, že spíše jen rozkouskovaně upozorňuje, jak odmítavý postoj většinové společnosti, která ráda soudí a zevšeobecňuje podle dílčích zkušeností, dopadá nerozlišeně na celou komunitu, i na ty, kteří by chtěli být platnými členy této společnosti. Právě chabé postižení širších společenských kontextů považuji za závažnou dramaturgickou vadu.

Přitom zpodobnění jednotlivých postav a jejich jednání se vyznačuje jak uvěřitelností, tak bezprostředním postižením přece jen vznětlivější, impulsivnější romské mentality, na povyk i sprostá slova, zvláště pak v situacích, kdy narůstá stres či tlak bezvýchodnosti. Všimneme si drobných, avšak cenných postřehů - třeba o pověrečnosti, když se hlavní hrdinka lékaři svěří s tím, že její matka předčasně zemřela, protože ji příbuzní očarovali.

Režisér upozorňuje na sporné "vnější" jevy: na nedostatečné vzdělání, případně odpor k němu, na příliš brzké otěhotnění, na prostituci, drogy, na zlodějství uvnitř romské komunity, na neschopnost orientovat se ve složitém globalizovaném světě, kde vymizely pro Romy obvyklé pracovní příležitosti. Kriminalitu režisér prezentuje jako zoufalé hledání nějakého východiska. Ukazuje na zadlužování, vedoucí postižené nešťastníky do náruče lichvářů, kteří bez váhání sáhnou k brutálním výstrahám, na otřesné bytové poměry.

Ústřední dvojici, Žanetu, mladou ženu s malým děckem (dcerka se postupně stává spíše zasutou rekvizitou než dramaticky plnohodnotným účastníkem dění), a jejího druha Davida, na počátku zastihujeme ve vkusně zařízeném bytě (netušíme ovšem, jak k němu přišli), avšak samotný příběh zachycuje jak jejich nezadržitelný sociální propad, tak vážné narušení vztahů mezi nimi. Stěhují do stále horších příbytků, poznáme přeplněnou, zanedbanou špeluňku hrdinčina otce i štěnicemi zamořenou ubytovnu.

Zatímco Žaneta, schopná určité sebereflexe a navenek až přidrzlá, vytrvale hledá uplatnění, ochotna posléze dojíždět za prací do sousedního Německa, David coby zosobnění bezbrannosti a neprůbojnosti podléhá letargii, jakoby smířen s osudem, s pochroumaným prstem, který mu zlomil lichvář, s podlitinami v obličeji. Na úřadu práce jej zmlátil jiný uchazeč o zaměstnání...

Cesta ven vcelku přesvědčivě rozehraje úvodní seznamovací partie, režisér nechává nahlédnout do různých romských rodin, v nichž kypí pohoda i rozmíšky, zachytí bujarou oslavu, přiblíží živoření ze dne na den. Avšak příběh postrádá pevnější zauzlení, rozplizne se do šířky, kdy už jen opakuje dříve sdělené, aniž by dokázal přiměřeně zaujmout.

Možná na tom nesou svůj podíl viny i (ne)herečtí představitelé (Klaudia Dudová, David Ištok), kteří zejména v mluvě prozrazují, že ztvárňované postavy se jim někdy vymykají zpod kontroly – režisér zjevně požadoval, aby přesáhli pouhý pasivní otisk sebe samých. Právě málo ukotvené, volně plynoucí dění produkuje rozvleklost a monotónnost, které zabraňují účastněji se ponořit do toku vyprávění.

Režisér nedospěl k plnohodnotnému postižení mentality romského etnika ve všech jejích protikladech, lépe se daří postihovat ničivý dopad prohlubující se chudoby a podezíráním provázeného sociálního vyloučení, což ovšem nepostihuje jen romskou komunitu. (Daleko větší vypovídací hodnotu, co se týká přiblížení romské mentality, má třeba Kabošův dokument Všechny moje děti.) Zbývá doplnit, že jednu z vedlejších rolí tu ztvárnil Milan Cifra, jenž kdysi blýskl titulní roli obtížně zvladatelného chlapce v Marianovi.

Přitom nelze upřít, že kameraman Štěpán Kučera věcně, s barevnou tlumeností zpodobňuje svéráz romských příbytků, ať již zařízených nebo holobytných, zachycuje zdevastované prostory i nevlídné průmyslové prostředí Ostravska, často zahlcené smogem. Zato Tereza Kučerová coby kostýmní návrhářka zejména ženské hrdinky pentluje pestrobarevným oděním a doplňky, přičemž svou hravou zálibou v zářivých odstínech červené poněkud odkazuje na tragikomedie Věry Chytilové Faunovo velmi pozdní odpoledne a Kopytem sem, kopytem tam, na nichž se rovněž podílela. Tady se projevuje jistá estetizace jinak dokumentárně nahlížené zvolené látky asi nejzřetelněji.

Cesta ven

Česká republika/Francie 2014, 103 minut
Scénář a režie: Petr Václav
Kamera: Štěpán Kučera
Střih: Florent Mangeot
Kostýmní návrhy: Tereza Kučerová
Hrají: Klaudia Dudová (Žaneta), David Ištok (David), Natálie Hlaváčová, Mária Ferencová-Zajacová, Milan Cifra
Distributor: Aerofilms
Premiéra: 29.5.2014
Hodnocení: 50%

Foto: Česká televize

( 0 hlasů )

< Předchozí		Další >