Reklama
Banner

Slovenská popová diva Marcela Laiferová oslaví v létě kulaté narozeniny

Email Tisk

marcela laiferova perexNeuvěřitelné kulaté životní jubileum oslaví v létě jedna z nejoblíbenějších slovenských zpěvaček Marcela Laiferová, které v minulých dnech vyšel na CD výběr 20 NAJ II. Album navazuje na úspěšnou "jedničku", která vyšla před několika lety. Na zpěvačku a její hity nezapomněli ani v Česku, hodně lidí si ji pamatuje z dob, kdy byla v tehdejším Československu jednou z "popredných československých speváčok". Z českých kolegů si vystudovaná lékařka, která dala přednost pěvecké kariéře, nejvíc rozuměla s Helenou Vondráčkovou a Waldemarem Matuškou, přičemž pár písní jí složil český hitmaker Bohuslav Ondráček.

 

 

Začátky Marcely Laiferové sahají až do poloviny šedesátých letech, ale dráhu slavné a obdivované zpěvačky zahájila až v roce 1970, kdy po vítězství na Bratislavské lyře s písní Slová reprezentovala československou populární hudbu na světových festivalech v Sopotech, Riu do Janeiru nebo Athénách. Po celá sedmdesátá a osmdesátá léta patřila zpěvačka Marcela Laiferová na Slovensku k nejpopulárnějším a umělecky nejzajímavějším interpretkám, což jí ve své době přineslo časté vystupování v zahraničí. Stala se tak nejvytíženější slovenskou pop hvězdou na export.

marcela 1


Světlo světa spatřila 14. července 1945 (datum narození je stejné jako u Karla Gotta, jen se tak stalo o šest let později) v Petrovicích, což byla obec v okrese Žilina (dnes okr. Bytča), dětství prožila v obci Pružina (okr. Povážská Bystrica), kde měl její otec obchod s botami. Vzpomíná, že právě v tomto období jako malá holčička zpívala před jeho obchodem a jako podium ji vlastně už tehdy sloužila vybetonovaná plocha. Když byly Marcele čtyři roky, její rodiče se rozvedli. Maminka se později znovu vdala (proto má Marcelin mladší bratr Ladislav příjmení Briestenský) a celá rodina se odstěhovala nejdřív do Handlové, kde Marcela absolvovala základní školu, později do Prievidze.

Už během studia na gymnáziu v Prievidzi začala vystupovat se skupinou Milana Gallusa, což pokračovalo i později v Bratislavě, kde začala studovat medicínu. Pod jménem Marcela Bujnová zpívala se studentskými kapelami, natočila několik nahrávek v rozhlase - a uchytila se v kabaretním divadle Tatra revue. Co se jí tehdy nepovedlo, bylo jen její první krátké manželství, z něhož jí zůstal syn. S kariérou i se studiem medicíny ale skončit nechtěla. Zázemí měla především ve své rodině, která jí pomáhala s dítětem, a jedině díky tomu mohla pokračovat v kariéře zpěvačky.

Bylo to v roce 1967, kdy s písní Jána Melkoviče a Tomáše Janovice Tieňohra vyhrála televizní soutěž Vyberte si pesničku, o rok později to bylo se skladbou Jaroslava Laifera a Alexandera Karšaye Sedem čiar. Tehdy také získala nejvíc bodů v anketě hudebního časopisu Populár a stala se nejpopulárnější zpěvačkou roku 1968.

Důležitým člověkem v jejích začátcích byl Braňo Hronec, s jehož skupinou chvíli vystupovala a který jí složil pár písní, přičemž zpívající medička na čas vytvořila pěvecké duo s další mladou zpěváckou nadějí Tatjanou Hubinskou. V roce 1967 se obě zpěvačky dostaly na druhý ročník festivalu Bratislavská lyra, kde soutěžily s písní Igora Bázlika a Violy Muránské Čítam si horoskop.

"Důležitý vliv na její kariéru měl právě kapelník Braňo Hronec a jeho hit Lampy už dávno zhasli, který Marcelka nazpívala s Janou Beľákovou  a jeho kapelou. Tato písnička vlastně odstartovala její kariéru - první  písnička a hned sa stala šlágrem roku. Pro Marcelku to bylo něco jako pro Helenku Vondráčkovou  Červená řeka," tvrdí šéf zpěvaččinu fan klubu Marcel Majšík.

Na Lyře si mladá zpěvačka zazpívala i v dalších letech. V roce 1968 soutěžila s písní Snívám (Oleg Dzamko/Milan Lasica), o rok později  to bylo hned s dvěma písněmi - jednak s duetovou písničkou Jednu lásku mám (Ján Siváček/Ivo Fischer - Tomáš Janovic), kterou zpívala společně s Karlem Hálou, jednak se sólovou písničku Daj poveľ: Páľ!, jejímiž autory byli Jaroslav Laifer a Alexander Karšay.

"K její kariéře patří tak trošku i film Georgise Skalenakise Konečná stanica rytmus, kde sice nehraje, ale zato tam zní její hlas. Ve filmu z roku 1965 tancující teenagerku hraje Nina Vjazovcová, zatímco Marcelka herečce propůjčila jen svůj hlas," doplňuje Marcel Majšík.

Už během svých začátcích vystupovala - tehdy ještě jako Marcela Bujnová - v bratislavské Tatra revue, kde se seznámila se svým druhým manželem Jaroslavem Laiferem. Ač povoláním lékař, srdcem byl muzikant, skladatel a aranžér, který jí začal psát písničky a značně ovlivnil její repertoár a styl vůbec. Přivedl ji  k jazzové muzice a evergreenům, objevil v ní cit pro swing a swingové zpívání, umělecky ji vedl a podporoval, což se projevilo další v té době nevídanou spoluprací slovenské zpěvačky s Orchestrem Karla Vlacha. A byl to právě tento band, s nímž Marcela Laiferová v  letech 1968 - 1970 hojně vystupovala a nahrávala. Pro Supraphon s ním natočila i své první album Marcela (1969), které nese prvenství v tom, že jde o premiérové album v historii slovenské populární hudby, první album slovenského popového interpreta - v tomto případě interpretky.  

marcela 2


Ceněné album přineslo jak původní písně (Sedem čiar, Nebesá, Nedočkáva, Daj poveľ: Páľ!, Falošný hráč), tak převzaté skladby ze zahraničí (Vôňa medu, Mlč, Do vrby zašepkaj, Prázdny stôl, Preskoč múr, Do vŕby zašepkaj), a bylo překvapením ani ne tak pro slovenské, jako spíš pro české publikum. Nadšeně ho ocenila také česká kritika. Kvitovala širokou škálou interpretačních možností zpěvačky, která se tak lehce pohybovala hned v několika žánrech.

Smíšené pocity měla nejen Marcela Laiferová během svého vítězství na Bratislavské lyře, kde v roce 1970 soutěžila s písní Ivana Horvátha a Ivana Úradníčka Slová. Pár týdnů před Bratislavskou lyrou jí totiž náhle zemřel manžel. "Nechtělo se mi žít, nedovedla jsem si život bez něj představit, navíc ta jeho smrt byla zbytečná. Netrpěl nevyléčitelnou nemocí, byl po operaci žlučníku. Byla to však chyba operujícího lékaře a nepomohly ani další reoperace," vzpomíná zpěvačka, na období, kdy nechtěla o dalším zpívání ani slyšet.

Jaroslav Laifer zemřel v dubnu roku 1970 ve svých čtyřiceti letech. Lyra probíhala začátkem května, avšak Marcela Laiferová byla pevně rozhodnutá, že se soutěže nezúčastní, i když už měla vybranou písničku, která se jí líbila. Nakonec ji přesvědčil až Karel Vlach, který jí tehdy  řekl, že ani Jarkovi by se nelíbila její rezignace - navíc, když jí skladbu Slová vybral vlastně on. Když pak písnička vyhrála, ona svírala ve svých rukou zlatou lyru, přičemž jí tleskal celý sál bratislavské PKO, rozhodla se ve zpívání přece jenom pokračovat. Jediné, co vzdala, byla kariéra lékařky.

"A jestli byl či nebyl problém lavírovat mezi medicínou a pěveckou kariérou? Nepochybně na to všechno mělo velký vliv i to, že můj první muž byl nejen lékař, ale také skvělý skladatel a aranžér. Spojovala nás nejen láska, ale také  hudba, společné zájmy. Zpočátku jsem si ani nemyslela, že budu stále zpívat. Chtěla jsem po skončení školy pracovat jako lékařka. Ale po smrti manžela jsem byla z medicíny rozčarovaná. Když zemřel díky banální laxnosti lékaře, ztratila jsem na čas iluze. Navíc jsem už tehdy byla zavedená jako zpěvačka. Tehdy mi pan Karel Vlach řekl: Lékařů je hromada, ale vy tu jste od toho, abyste zpívala! - To byl také člověk, který mě umělecky ovlivnil a snad i někam posunul," vzpomíná Marcela Laiferová.

Sopoty, Rio de Janeiro, Athény...

V roce 1970 se zpěvačka představila nejen na festivalu Děčínská kotva (kde přednesla písničku  Petra Hapky a Pavla Rady Čarodějný kruh), ale také v polských Sopotech nebo na festivalu Zlatý kohout v Rio de Janeiru. Tehdy se stala - pro Heleně Vondráčkové, Karlu Gottovi a Evě Pilarové - v pořadí čtvrtým československým interpretem, který se na tento prestižní festival dostal. I když s písní Pavola Hammela a Kamila Peteraje Malá letná hra nezískala žádnou z hlavních cen, díky své atraktivní visáži patřila k nejobletovanějším zpěvačkám festivalu.

Rok 1971 se nesl ve znamení festivalů a ocenění, čímž jen potvrdila své kvality. Zatímco na písňovém festivalu v německých Drážďanech získala s německou verzí písně Slová (Worte) třetí cenu, z festivalu Zlatý Orfeus v Bulharsku si přivezla Cenu televize. Zazpívala si však také na festivalu v Bělehradě. V následujícím roce 1972 byla úspěšná na domácím festivalu Oravské synkopy, kdy s písní Dve lásky mám vyzpívala třetí cenu.

Sedmdesátá léta s sebou přinesla spolupráci s několika kapelami, což rozhodně nebylo ke škodě věci. Když dozněla spolupráce s Orchestrem Karla Vlacha, spojila se Marcela Laiferová se skupinou Prúdy. Avšak na deskách Supraphonu byla tato kapela uváděna pod název Plastic Camil Band, protože seskupení mělo podepsanou smlouvu s jinou nahrávací společností Panton.  

marcela 3


V této konstelaci vznikly písně jako Dávna píseň, Hraj s pravou kartou nebo Motýlia záhrada. Potom se doprovodnou kapelou Marcely Laiferové  stalo na čas seskupení Michal Robert Sound. Ale to už zpěvačka natáčela písničky i s Tanečním orchestrem Československého rozhlasu v Bratislavě pod vedením dirigentů Miroslava Brože nebo Vieroslava Matušíka, který pro ni napsal několik písniček (Blues pro Marcelu, Polnočný dážď, Či sa pamätáš, Túlam se s ozvenou) Velkými hity se však staly i převzaté skladby jako Ja eště čakám, Mami blue nebo Most ponad kalnú rieku.

Bylo to v roce 1972, kdy Marcela Laiferová začala koncertovat i nahrávat s Orchestrem Vlada Hronce, v němž ještě  působil jako kytarista Miroslav Žbirka. Tehdy přizvala ke spolupráci zpěváka Karola Duchoně, s nímž natočila rovněž několik duetů (Je čierny, Kamenný kvietok, Otázky). Z působení v kapele Vlada Hronce, která s úspěchem koncertovala na přelomu let 1972 a 1973 také na Kubě,  pocházejí i písničky jako Taký správny dažď, Odvial vietor, což byla stará španělská balada, Štvojlístek, Bláznivá pieseň nebo Golf.

Dobře si zpěvačka vedla v televizních písničkových soutěžích, například v pořadu Vyberte si pesničku zabodovala v roce 1973 se skladbou Igora Bázlika a Jana Štrassera Kankán. A zastavili jsme se v roce 1973, tak nelze nevzpomenout její spolupráci se skupinou Kontakt, která hrála ve složení bratři Gondolánovi, Zdeno Baláž a Ľudovít Nosko.


Největším hitem z tohoto období je skladba Slnko, ale úspěšná byla i další písnička Chvíľa, která zabodovala v televizní Interparádě. Dařilo se jí však také  v Německu, kde bodovala i v hitparádách, nebo v Sovětském svazu či v Polsku. Z českých kolegů se ráda potkávala s  Helenou Vondráčkovou, s níž má vůbec hodně společného. Obě dvě měly velké úspěchy na Lyře i na velkých světových festivalech, obě dvě zpívají přibližně stejnou dobu. Ráda  ale vzpomíná také na Waldemara Matušku a Karla Černocha.

V roce 1974 zahájila zpěvačka spolupráci s Orchestrem Gustava Broma a výsledkem byla dlouhohrající deska nazvaná lakonicky Marcela Laiferová, sestavená z původních i převzatých písní. Z domácích autorů se na ní podíleli vedle Jána Lehotského, Ali Brezovského nebo Pavola Hammela také český hitmaker Bohuslav Ondráček a prvně také zpěvaččin bratr Ladislav Briestenský, který složil skladbu Strecha z dlaní. Z pěti cover verzí zahraničních písní zaujal asi nejvíc asi Brelův šanson Ak ma opustíš, ale hodně se hrály i písně Magnetofón a Pod bielou alejou, přičemž ze spolupráce s Bromovým bandem pochází ještě jedna dodnes úspěšná písnička Hymna lúčnych rán.

marcela 4


Tehdy natočila zpěvačka pro slovenskou televizi v režii Gejzi Kendyho také  medailon Hľadám útlý most, který nabídl právě vizuální podobu několika písní ze zmíněného alba. V roce 1974 nechyběla ani na Bratislavské lyře, kde soutěžila s písní autorů Bohumila Trnečky a Jána Turana Tridsať liest, tridsať jesení, stejně na festivalu v Athénách, kde zpívala skladbu Jána Siváčka a Jána Štrassera Múdry pán Andersen.

Také následující rok se zúčastnila Bratislavské lyry (s dnes už polozapomenutou písničkou Jána Siváčka a Tomáše Grunnera Leningradský koncert), ale podstatně větší úspěch slavila s písničkou Viktora Szarky a Zora Laurince Potom príde víkend, což se projevilo i druhým místem v televizní soutěži Vyberte si pesničku.  

Nejlépe znějí Obrázky dní...

Velkým překvapením se stalo třetí album Obrázky dní (1976), které bylo prvním vyvrcholením zpěvaččiny spolupráce s jejím bratrem Ladislavem Briestenskýma a novou kapelou Trend. Stoprocentně původní album představilo zpěvačku ve velmi šťastné konstelaci. Vedle Ladislava Briestenského, který je na albu jako autor zastoupen pětkrát, se na desce podíleli ještě Pavol Hammel, Igor Bázlik, Ali Brezovský, Ivan Horváth nebo Bohuslav Ondráček , zatímco texty napsali Peter Brhlovič, Zoro Laurinc, Daniel Hevier nebo Tomáš Janovic, a ve třech případech také Ladislav Briestenský.

Nadšená z alba byla i recenzentka Dagmar Kovářová, která ho hodnotila na stránkách slovenského hudebního časopisu Populár: "Poslední LP deska Marcely Laiferové nazvaná Obrázky dní vyšla jako načasovaná v tom správném momentu: je z ní cítit, že zpěvačka definitivně objevila a poznala samu sebe, že k výraznému vrcholu směřuje z pozice vytříbené muzikantské představivosti, tvořivého přístupu k předloze a dokonalého technického zacházení s hlasem. Za další velmi sympatický rys této nahrávky třeba považovat skutečnost, že na rozdíl od většiny našich albových titulů je na LP desce Marcely Laiferové zařazena výhradně domácí tvorba. Žel, takový postoj je u nás stále postojem odvážného průkopníka. Na příznivém vyznění nahrávky třeba zdůraznit i velký podíl aranžérské práce, která přesahuje obyčejnou šeď průměru."

Na jiném místě své recenze Kovářová píše: "Marcela Laiferová je už dnes stálicí, která ve slovenské populární hudě zosobňuje nejen ženskou pěveckou osobnost číslo jedna (vedle Jany Kocianové, která však představuje vyhraněnější pěvecký typ u nás zatím v bezkonkurenčním stylu), ale je též živým dokumentem a demonstrací využití potencionální rezervy umělecké osobnosti: zažili jsme její přerod od mladistvého, prostého zpívání přes vědomé hledačství vlastní individuality, cizelování hlasové techniky až k vyhraněnému precizování vlastních názorů ve svém oboru. Má dokonalý cit pro frázi, zásobu prostředků pro vyjádření náladových a barevných nuancí, radar pro vystižení smyslu a místa každé jedné noty. Zdá se, že nejideálnější uplatnění nachází v polohách gradujících od jemného intimního lyrismu k expresivně chápanému dramatismu..."

marcela 5


A zpěvaččiny singlové úspěchy? Tím patrně v té době nejprodávanějším byl ten, který přinesl písničku Sprav mi jar. Svou "juhoslovanskou" melodikou se sice hodně lišil od alba Obrázky dní, nicméně řadové publikum střední a starší generace mohlo být spokojeno. Dalším souborem, s nímž začala spolupracovat v roce 1977, byl orchestr V. V. Systém, který vedl Vlado Valovič. Právě z tohoto období pocházejí skladby  Vystrúhaj, Žlté pomaranče, Spi, môj synček nebo nová verze hitu Zvony už osmu bijú. Poslední dvě skladby slavily úspěch jak v televizní hitparádě Našich devät, tak na singlech Opusu.

Ke zvolnění pracovního tempa došlo v roce 1978, kdy se zpěvačce narodil druhý syn. Na scénu se pak vrátila až koncem sedmdesátých let. V té době koncertovala se skupinou Karola Slavkovského a z rádií už zněl další hit - písnička Hrdá láska, dnes je to jeden z jejích evergreenů.

Vyvrcholením dvouleté studiové spolupráce s V. V. Systémem bylo natočení dlouhohrající desky Cestovný poriadok (1980), která jí vlastně otevřela cestu do osmdesátých let. I tentokrát si zpěvačka v Opusu prosadila další původní album, v pořadí již druhou dlouhohrající desku, na níž byly jen domácí písně! Autorsky se na něm podíleli opět Ladislav Briestenský, Ivan Horváth a Pavol Hammel, ale také Dežo Ursíny a Vlado Kolenič. Album Cestovný poriadok se sice opět dočkalo pochvalných recenzí, jenomže pak už mělo smůlu. Ani se pořádně nestačilo ohřát na pultech obchodů s hudbou, aby bylo staženo a sešrotováno.

Proč? Jeden z autorů alba - Vlado Kolenič - totiž emigroval do USA a navíc se někomu důležitému najednou nezdály některé texty, pod nimiž byl podepsán Tomáš Janovic a Milan Lasica. Přitom šlo o skvělou desku, o čemž stačila referovat v Gramorevue č. 10/1980 Nina Dlouhá: "Znovu se tady potvrzuje nepsané pravidlo, že dobrá hudební a textová předloha dokáže inspirovat interpreta, který se v ideálním případě může vypnout k maximálnímu výkonu. To se stalo i Marcele Laiferové, která se vymanila z šedi slušného průměru a hlasově i výrazově tady zazářila."

marcela 6


V rozhovoru, který vyšel v Melodii č. 2/1980, se zpěvačka svěřila: "Člověk se musel prát za něco, co naoko všichni uznávají, tedy za domácí tvorbu proti jednoduchému přebírání zahraničních věcí. A přece se objevil hlas, abych na desku zařadila  aspoň jeden hit. Ptala jsem se, proč? Aby se tím pádem deska lépe prodávala? Měla jsem možnost důkladně poznat, že vyrůstání na hitech jde ruku v ruce s rychlým vymíráním po nich. Vím, že kompromisu se někdy člověk nevyhne, ale přesto by měl mít sílu říci ne."

Vedle koncertování byla Marcela Laiferová častým hostem na televizní obrazovce, kde  vystupovala nejen v hudebně-zábavných pořadech, v období let 1980 - 1980 to bylo také v cyklickém pořadu Horoskop. Jejím partnerem byl herec Ľubo Roman - a celé se to točilo kolem astrologie a horoskopů, čili oblíbených zpěvaččiných témat. Režisérem cyklu byl Ľubomír Fifík.

"Samozřejmě, že tu nechyběly ani písničky a v každém díle nechyběli ani zajímaví hosté. Marcelka si vždy pozvala hosta daného znamení, které právě probírali. A tak se postupně v pořadu představili Miroslav Horníček, Ľubomír Feldek, Kamil Peteraj, Milan Lasica, Felix Slováček, Pavol Hammel a mnoho jiných," vzpomíná na televizní pořad Horoskop Marcel Majšík.


Také v osmdesátých letech spolupracovala zpěvačka s V. V. Systémem, s nímž natočila písně jako Všetko, čo mám, je tvoje, Na ostrove tráv, Dobrý deň nebo Ostrov snov.

Celkem čtyřikrát se v první polovině osmdesátých let zúčastnila Bratislavské lyry. V roce 1981 se dostala do mezinárodní autorsko-interpretační soutěže, kde s písní Ladislava Briestenského Na ceste vyzpívala bronzovou trofej. V roce 1982 soutěžila na Lyře s písní Igora Bázlika a Jána Štrassera Posledná láska, ale ani v dalších dvou  ročnících už na žádnou z cen nedosáhla - v roce 1983 se pokoušela o štěstí s písní Vaša Patejdla a Borise Filana Zajtra, o rok později zpívala na Lyře písničku Františka Turáka a Jána Štrassera Letný kalendár.

Zato mezinárodní festival  v La Vallette na Maltě v roce 1982 s přehledem vyhrála, k vítězství jí pomohla píseň manželů Galeových a Ľuboše Zemana Bozk. To byl nepochybně podstatný impuls k další tvořivé práci, což se projevilo tím, že zpěvačka začala s V. V. Systémem připravovat u Opusu další, v pořadí už páté, album Láska je. Na hudebním trhu se objevilo v roce 1983 a tradičně nabídlo samé původní písničky. Vedle novinek z pera Ladislava Briestenského, Jána Lauka, Pavola Hammela deska obsahovala i pár písní Vaša Patejdla, byla mezi nimi i "lyrovka" Zajtra.

marcela 7


Faktem je, že deskou Láska je skončila zpěvaččina sedmiletá spolupráce s V. V. Systémem. Kdekdo se divil, ale zřejmě přišel čas na změnu. Další etapu zahájila Marcela Laiferová s nově založenou skupinou Album vedenou Antonem Lančaričem. Skalní publikum si beztak dobře pamatuje, že právě z této spolupráce vzešly dodnes známé písně jako Keď ti skončí ďalšia láska (Július Kinček/Peter Nagy), Venuj pieseň náhodám (Ivan Horváth/Ján Štrasser) nebo Veľký biely hotel (Anton Lančarič/Jozef Urban).

S kapelou Album se Marcela Laiferová podívala nejen znovu za kubánským publikem (1985), natočila s ní i svůj další televizní recitál Svadobná kytica (1987). Když ke konci osmdesátých let ukončila s kapelou spolupráci, mělo to jistě své důvody. Jednak to byla patrně únava, jednak došlo k velikým politicko-společenským změnám v tehdejším Československu a na kulturu neměli možná lidé chvíli čas i náladu.

Pravda, zpěvačka nějaký čas žila ve Švýcarsku, ale dnes už žije opět na Slovensku, a to je buď v Bratislavě nebo v Piešťanech. Zpěvaččinu profesní kariéru i životní peripetie ostatně připomíná jedna z kapitol v knize Legendy československé populární hudby - 70. - 80. léta, kterou před několika měsíci vydalo nakladatelství Grada Publishing.

V kariéře Marcela Laiferová nepolevuje. Zazpívala si ve velkém množství televizních pořadů, natočila několik desek, napsala několik knih. Povedlo se jí však i jedno z posledních řadových alb nazvané Včera a dnes, kde opět prokázala svou kreativitu a moderní hudební cítění. Natočila však i muzikálové laděné album Dotknúť sa hviezd, či německy nazpívané album Träume, die sterben nie. Její padesátiletou kariéru připomíná nejen již vzpomínaný výběr 20 NAJ II., ale "super retro záležitost" Colection, která přináší na ploše 5 CD více než stovku písní.


Foto archiv Marcela Laierová a Marcel Majšík





Související články:
Nejnovější články:
Starší články:

 

Komentáře   

 
0 #1 Vel'mi d'akuem za Na ostrove tráv, Dobrý deň nebo Ostrov snovAlexander 2016-11-13 16:48
Na ostrove tráv, Dobrý deň nebo Ostrov snov
Citovat
 

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Přihlášení

Nechte si poradit...

Jaká kniha, divadlo, koncert či jiná akce by našim čtenářům neměly uniknout?

RENATA PETŘÍČKOVÁ

redaktorka K21

Nechte si poradit, knihy jež uleví duši... Jak jste si asi všimli, zrovna já tu jsem většinou přes knihy, které se nějak zabývají psychologií a seberozvojem. To je velmi široké téma a také patří v knihkupectví k těm nacpanějším regálům. Nějak plynule jsem k nim došla přes pár pokusů s romantickými knihami v ranném mládí a už jsem u nich zůstala. Myslím si, že o takovou knihu alespoň čas od času člověk stojí. Které mne oslovily a ovlivnily nejvíce? Možná tou úplně první byl vždycky Malý princ, kterého když jsem doopravdy pochopila, tak to byl přenádherný sladkobolný pocit. Mám ráda také knihu Elisabeth Haich: Zasvěcení, to je ale bible pro celý život a jsem dosud ráda, že mnoho z tam řečeného je mi zatím zahaleno tajemstvím. Přístupnější a komerčnější jsou pak knihy Davida Deidy, pro muže Cesta pravého muže, a pro ženy snažící se mužům porozumět pak Když jde o muže. Z andělských děl Doreen Virtue pak Chci změnit svůj život, ale nemám na to čas, nebo V zajetí jídla, Zbavte se svých kil bolesti, což jsou její nejméně andělské, nejvíce psychologické a do hloubky ženské duše jdoucí tituly. A mezi poslední okouzlení patří Alberto Villoldo a Návrat duše, což je kniha, která je výtečným základem pro každého, kdo chce vůbec porozumět psychologii, kořenům šamanismu a své vlastní duše. A kdo má rád, stejně jako já tarot, tak kromě své vlastní knihy Základní tarot a Svět tarotu, ráda poradím cokoliv od Barbary Moore.Ta je mojí velkou učitelkou! A když bych měla poradit něco "naživo"? Pak jsou to přednášky Jaroslava Duška všude různě po republice a v pražských divadlech jeho Duše K, Čtyři dohody nebo Pátá dohoda. Přednášky Pjéra la Šéze, které jsou o jungovské psychologii, do které přidává své vlastní názory, které dovolím si říci - jsou velmi podnětné a odvážné. Když zajdu ještě dál, tak příští rok by měl Brno navštívit Clemens Kuby a opět představit své mentální léčení a možná i novou knihu, zatím nevíme...


Banner

Hledat

Mimísek 16

Partneři

Čtěte také...

Skrýš vydala po 70 letech poklady

Poklady 200K unikátnímu odkrytí skrýše z roku 1945 došlo v úterý 28. července v Libouchci na Ústecku. Místní rodák Rudi Schlattner informoval obecní úřad, že v budově mateřské školy jsou pod střechou ukryty předměty, které zde jeho rodina zanechala po skonče...

Nové komentáře

Facebook

Twitter


Literatura

Každý by měl mít svou Místnost, svůj ostrůvek bezpečí a klidu

mistnost perexCo když vnímáte realitu jinak než ostatní? A navíc, co když vám někdo zakáže navštěvovat váš vlastní svět, který zcela jasně vnímáte? Co když se vás někdo snaží vyloučit z místečka, které je pro vás oázou klidu a míru a ve kterém se můžete ...

Divadlo

Nová sezona zlínského divadla bude plná žen, snů, zázraků a kouzel

mestske divadlo zlin200

Pestrý výběr z klasické i soudobé, světové i české dramatické tvorby opět nabídne divákům v příští sezoně Městské divadlo Zlín. Na Velkém sále uvede po Řeku Zorbovi dal...

Film

Anna Karenina: Příběh lásky a bolesti od Lva Nikolajeviče Tolstého

anna karenina joe wright knightleyRomantické drama Anna Karenina právě přichází do kin. Smysluplný film natočený na motivy románu Lva Nikolajeviče Tolstého přináší srdcervoucí děj plný lásky a emocí. Režisér