SMRT MEZI NÁMI aneb NA KAŽDÉHO JEDNOU DOJDE

Email Tisk

Smrt 200Je marné zavírat oči před poznáním, že v náruči smrti jednou skončíme všichni, tady opravdu žádné uplácení nevládne. A nic na tom nezmění ani kult bezstarostného mládí, šířený v reklamách i hollywoodskými vyprávěnkami, chtějící vytěsnit každé takové pomyšlení. Lze zajisté kosmetickými zákroky oddalovat přirozené stárnutí, až dotyční vyhlížejí jako oživlé mumie.  A můžeme se snažit naše málo mohoucí, nemocné rodiče a prarodiče odsunout z lůna rodiny do léčeben a hospiců, jen abychom blížící se smrt neměli na očích a nemuseli se jí zabývat. Co kdyby nás rozrušila?

Proto musíme ocenit rozhodnutí pražského Národního muzea nachystat rozsáhlou, do několika objektů, najmě Nové budovy Národního muzea, včleněnou výstavu souhrnně nazvanou Smrt. Přibližuje fyzický zánik, k němuž každý živý organismus včetně člověka neodvratně spěje. V přírodě málokteré zvíře takříkajíc sejde věkem, zpravidla je nějaké jiné sežere, než je samo sežráno. Avšak nejspíše jen člověk, díky své všežravosti schopný se rozhodnout, čím se hodlá živit, si uvědomuje svou smrtelnost.

I.

Zatímco naše současná euro-americká civilizace je posedlá vytěsňováním smrti, není tomu tak dávno, řekněme před pouhým stoletím, kdy naopak - zejména na vesnici - byla smrt všudypřítomná. I malé dítě mohlo (nejen) tehdy spatřit, jak zemřel jeho dědeček nebo sourozenec, jak se při zabijačce prase usmrcovalo a do hrnce odchytávala a míchala jeho krev (aby se nesrazila).

Narážíme přitom na paradox: čím silněji vytěsňujeme smrt z naší každodennosti, tím silněji je jako divácky vzrušivý prvek přítomná v nejrůznějších "vyvražďovačkách", ať již se tak děje ve filmu nebo v počítačových hrách - ovšem se zdůrazněním, že to všechno se odosobněně odehrává mimo nás a naši bezprostřední zkušenost.

Přitom minulé věky bývaly posedlé myšlenkou na smrt: stačí se začíst do středověkých i barokních kázání, abychom pochopili, jak souzněla s biblickým varováním před marnivostmi života, neboť upozorňovala, že prach jsi a v prach se obrátíš, případně že posloužíš jen jako potrava červům. Fascinace smrtí - zejména hrdinskou a sebeobětavou - provázela lidstvo od nepaměti, stačí si vybavit antiku, křesťanské mučedníky či obecněji průkopníky nových idejí jakéhokoli zaměření.

Je zjevné, že mezi základní projevy uvědomění si smrti patří pohřbívání, respektive potřeba neponechat nebožtíka napospas osudu (a zvěři), ale naopak jej méně či více okázale pohřbít, opatřit příhodnými milodary v závislosti na pohlaví. Netušíme, jaké představy o smrti či posmrtném životě vyznávali lidé v pravěku - své mrtvé buď spalovali (popelnicové hroby) nebo jejich těla pohřbívali do země zpravidla otočená na bok a s pokrčenými končetinami, někdy jim hlavu posypali červenavými hrudkami, jindy hrob zatížili těžkým kamenem, nejspíše proto, aby nebožtík nemohl místo svého posledního odpočinku opustit a škodit živým. Odtud zajisté pramení i pověsti o upírech.

Nahlédneme do tajů pohřbívání židovského nebo muslimského, seznámíme se se současným tuzemským pohřebnictvím.
Pohřební nakládání se zesnulými bylo rozmanité. Rozmáhala se také mumifikace těl, už před více než pěti tisíci lety známá v Egyptě a v uplynulých staletích proniknuvší i na české území třeba do klášterního prostředí. Z našeho nynějšího pohledu svérázné či dokonce bizarní pohřební rituály mívaly ještě nedávno rozličné "divošské" kultury, ať již pocházely z jakéhokoli kouta světa.

Například v Náprstkově muzeu spatříme miniaturizované lidské hlavy, pohřební místa rozprostřená na vysokých kůlech nebo třeba rakve připomínající tu věc, kterou měl zesnulý rád - třeba auto. Výrazně odlišný přístup ke smrti mívají kultury věřící v převtělování, jak je tomu v buddhismu.

Můžeme být jen rádi, že lékařství dnešních časů pokročilo natolik, že stěží někde potkáme lidi tak znetvořené nemocemi, ať již je působily – hlavně v 19. století -  těžké avitaminózy (kurděje, křivice) nebo kostní nádory. Pohled na "voštinovou" lebku připomínající včelí plástev, na několik lebek poznamenaných syfilitickými záněty nebo v lihu naložené preparáty selhavších tělních orgánů by mohl vést přinejmenším k zamyšlení, zda bychom se svým životem neměli nakládat zodpovědněji.

 

Smrt syfilis

Syfilitická lebka

 

II.

Ale zřejmě je to marné ponoukání. Jak dokládá bohužel již uzavřená "pobočná" výstava nazvaná Smrtelné slasti (byla doporučena mládeži až od 18 let, i když se s ní měla seznámit hlavně dospívající mládež!), lidé bývají nepoučitelní. Bohužel popisně a poněkud školometsky nezáživným způsobem - třeba skrze vitrínku s přehledně rozdělenými "škodlivými" látkami - tu byly přiblíženy základní sebezáhubné vášně: alkohol, tabák, ostatní přírodní i syntetické drogy a také riskantní sex.

Tuto řekněme (pře)výchovnou výstavu otevíral obrovitý umělohmotný kříž vyplněný příslušnými rekvizitami: prázdnými lahvemi, krabičkami od cigaret, lékovými obaly. Oslovit se snažila též ukázkami ze dvou českých filmů, jednak se týkající narkomanie (epizoda Mimikry z televizního seriálu 30 případů majora Zemana), jednak hrozby AIDS (v tragikomedii Kopytem sem, kopytem tam).

Škoda jen, že autoři se báli syrovější prezentace: pohled na zanícenou lidskou pokožku rozpíchanou od injekčních jehel, zčernalé kuřácké plíce, nemluvě o děsivých dopadech, jak fyzických, tak psychických, zaviněných pohlavními chorobami (jako syfilidou), to by mohlo mohutně burcovat. Nestačí jen zprostředkovávat ilustrativní, ponejvíce jen nabádavé informace, má-li se dosáhnout účinného oslovení. Za vysloveně trestuhodné pak považuji, že nebyla - když už se promítaly ukázky z tuzemských filmů - zpřístupněna dodnes šokující dokumentární vsuvka z meziválečného melodramatu Osudná chvíle, v tomto ohledu názorně varující před zdravotními následky lehkomyslného sexu, zvláště před syfilitickou nákazou a jejími neléčenými projevy.

S lehkovážným sexem ostatně souvisí tzv. asfyxie, tedy umocňování sexuálního zážitku souběžným rdoušením či škrcením, někdy bohužel dokonaným, zvláště pokud se tak činí osamoceně při masturbaci. Tak si před několika lety přivodil smrt americký herec David Carradine, dávno před ním obdobně skonal muzikant českého původu František Kočvara, před více dvěma staletími požadující totéž od vyděšené londýnské prostitutky, a takové sebezáhubné hrátky zpodobnil rovněž u nás uvedený japonský film Korida lásky. Těsné sepětí sexu a hrozící smrti si lidé uvědomovali odjakživa, zejména během výjimečných situací, například při pobytu v koncentračních táborech, jak vzpomínal i spisovatel Arnošt Lustig.

Smrt korida lasky

Asfyxie v japonském filmu Korida lásky

 

Tuto kapitolu doprovodím dvěma výroky. Jeden sepsal starověký filozof Epikúros: Žádná slast není sama o sobě zlem, ale důsledky, které působí některé slasti, přinášejí s sebou zmatky mnohokrát větší, než jsou tyto slasti. Druhý pochází od příslušníka generace opojené volnými mravy a absintem, konkrétně českého básníka Františka Gellnera:
Nezemru já od práce,
nezahynu bídou,
nezalknu se v oprátce,
skončím syfilidou.

III.

Výstava ozřejmuje i jiné příčiny předčasného skonu. Někteří lidé skončili na popravišti - a seznámíme se, co je v našich zeměpisných délkách mohlo potkat. Vedle šibenice, zastřelení či stětí to byly i hrůznější tresty - upálení, vpletení na kolo poté, co byly polámány veškeré končetiny, pohřbení zaživa, naražení na kůl či pověšení za žebra na hák (v případě Jánošíka). Mnohdy takové produkce bývaly veřejné, hojně navštěvované, ale jejich předpokládaná výstražnost spíše selhávala. Prý se shromážděným davem proplétávali kapsáři a bezostyšně okrádali fascinované přihlížející...

Jiné nešťastníky však deptalo duševní rozpoložení či existenční bezvýchodnost, takže sami si sáhli na život. Kdysi dávno - už v antice - takto mnohdy postupovali členové poražených mocenských elit, později bývala sebevražda jediným prostředkem jak si naopak uchovat čest. V našich časech se často jedná o následek psychického onemocnění, o důsledek přecitlivělosti či depresí, o útěk z jakékoli bezvýchodnosti.

Takto se rozhodly odejít ze života mnohé slavné osobnosti: spisovatelé Vladimir Majakovskij, Ernest Hemingway, Stefan Zweig, Virginia Woolfová, hudebník Kurt Cobain, z českých umělců např. Jan Jakub Ryba, Vilém Mrštík, Jiří Mahen, Konstantin Biebl, Vlastimil Brodský. Jen v Česku každoročně ukončí vlastním přičiněním své bytí více než tisícovka lidí.

S jakýmkoli úmrtím se pozůstalí musí více či méně obtížně vyrovnávat, truchlení patří mezi důležité prvky adaptace na novou situaci. Téma smrti ovšem proniklo i do umění jako mohutný inspirační zdroj. Mnohdy posloužily vlastní zážitky: skladatelé Antonín Dvořák a Josef Suk se museli vyrovnávat s předčasným skonem svých nejbližších a svou bolest vyjádřili hudbou, první např. ve Stabat Mater, druhý v Asraeli. Smrt fascinovala i mnohé malíře: sebevraždu zhmotnili ve svých obrazech např. Edouard Manet nebo Jakub Schikaneder. Jejich díla na výstavě také spatříme.

Důležitá část "smrtné" expozice je věnována lékařství. Spatříme vystavené modely lidského těla, odborné spisy a příručky, dobové nástroje, lze sem zařadit již zmíněné kosterní či další jinak uchované lidské pozůstatky. Vývoj medicíny se odvíjel klopotně, skrze mnohé omyly (třeba ohledně fungování krevního oběhu), pronásledovaly ji rozličné předsudky - třeba církevní zákazy pitvat. Ještě v 16. století to bylo docela riskantní počínání, později se však z pitev stávala vzrušivá podívaná pro uzavřenou (i laickou) společnost, jak dokládají výtvarná ztvárnění - jeden z "pitevních" obrazů do expozice zařazených reprodukujeme.

Smrt pitva

Pitva na obraze Jana van Necka

 

A smrt fascinuje podnes. Přitahuje také filmaře. Vybrat si lze i z bohaté nabídky filmových děl, která se zabývají tímto fenoménem, ať již se jedná o niterný prožitek umírajícího (z českých snímků připomenu aspoň Směšného pána a Jako nikdy) či naopak o postřehy, jak se s úmrtím blízké osoby vyrovnávají pozůstalí (Den pro mou lásku). A všimneme si zajímavého posunu v pojetí výpovědi od společenských přesahů ke zniternění.

Zatímco kdysi, řekněme před půlstoletím a dříve, převažovaly příběhy, které vyprávěly o lidech, které předtucha smrti vyburcovala k nebývalé aktivitě a snaze vykonat něco přínosného, něco trvalého po sobě zanechat, nyní se upřednostňuje výrazně subjektivizovaný vhled do mentality umírajícího, toužícího bez velkých gest dožít pokud možno důstojně.

Místa a termíny výstavy:
Nová budova Národního muzea – do 8.11.2015
České muzeum hudby – do 11.10.2015
Náprstkovo muzeum – do 20.9.2015
Národní památník na Vítkově – do jara 2016

Hodnocení: 90%

http://www.smrtvmuzeu.cz/



Nejnovější články:
Starší články:

 

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Přihlášení

K21 se představuje

KATEŘINA HAJŇUKOVÁ


redaktorka a editorka

    Narodila se koncem března 2000, je tedy znamení berana a jak říká, zcela odpovídá její tvrdohlavosti. Pochází z Karlových Varů, které moc ráda a v současnosti je studentkou čtyřletého gymnázia.

    S K21 spolupracuje od začátku července a říká, že je za to neskutečně ráda. "Editace mi otevřela nový svět, který pro mně mnoho znamená a dává mi mnoho možností."

    Mezi koníčky Kačka řadí poslouchání hudby, čtení, psaní různých příběhů, hraní na keyboard, jízdu na skateboardu a trávení času se svými přáteli. "Dalo by se říct, že mým velkým koníčkem je barvení vlasů. D§vod? Už čtyři roky si barvím své hnědé vlasy částečně na modro a nikdy bych svoje modro-hnědé vlasy nevyměnila."

    Mimo studia a editace se věnuje svému blogu. Blogerkou je už asi sedm let, při čemž svůj dosavadní blog má čtyři roky. Ve škole ji nejvíc baví psychologie, český jazyk a angličtina.

    "Ze všeho nejdůležitější je pro mě moje rodina, která mě vždy drží nad vodou. Motta a citáty jsou moje doména. Už jako malá jsem si sepisovala a opisovala motta z internetu nebo ráda prohledávala mamčiny sešity s citáty. Můj nejoblíbenější pochází od zpěváka Andyho Biersacka, který má skupinu Black Veil Brides, kterou miluji: "Každý na světě má sny. Drž je blízko svého srdce a nikdy nepouštěj..."

Toulavka

Anketa


Banner

Partneři

Hledat

Mimísek 27

Čtěte také...

Cesta o 2000 let zpět za osmdesát minut: za týden odhalí česká kina tajemství zkázy Pompejí a Herkulanea

200pom19. září bude mít v kinech premiéru záznam komentované prohlídky výstavy „Život a smrt v Pompejích a Herkulaneu“ z Britského muzea. Zatímco vstupenky na londýnskou expozici, jež se chýlí ke svému konci, jsou v předprodeji vyprodané, čeští diváci si budou mo...

Nové komentáře

Facebook

Twitter


Literatura

Seznamte se s Public relations

public relations 200V nakladatelství Grada před pár dny vyšla publikace nejen pro profesionály a pracovníky z oboru s názvem Public relations. Denisa Hejlová na necelých 300 stran vytvořila cennou publikaci - pojďte se na ni s námi podívat.

Divadlo

Pantomima se vrací do Česka - na festival přijedou mimové ze čtyř kontinentů


mime 200Americká megastar Red Bastard, mimové z Egypta, Ekvádoru a mnoha Evropských zemích se spolu s českými umělci představí na 3. ročníku Mime Festu

Film

Amores Perros – velkolepá, i když poněkud drsná podívaná

amoresperros 200Láska je v literatuře, filmu, písních opěvována jako něco nádherného, kouzelného, něco, o co stojí usilovat a bojovat. Proto považuji docela za odvahu dát jako podtitulek filmu Amores Perros „láska je kurva“. Režisér Alejandro Gonzáles I...