Nakladatelství Vyšehrad vydává k tomuto výročí strhující příběh NÁDHERNÁ TEORIE. STO LET OBECNÉ TEORIE RELATIVITY

Email Tisk

nadhe200Einsteinovi trvalo téměř deset let, než vytvořil obecnou teorii relativity, od té doby však zůstala nezmě¬něná. Dnes už je to celé století, co je většinou fyziků pokládána za dokonalou teorii a je předmětem hlubokého obdivu těch, kteří měli to privilegium se s ní setkat. „Obecná teorie relativity je úhelným kamenem moderního myšlení a do kulturních dějin se zapsala stejně nesmazatelně jako ele¬gantní linie Sixtinské kaple, Bachovy suity pro violoncello nebo některý Antonioniho film,“ píše oxfordský profesor astrofyziky Pedro G. Ferreira, autor knihy Nádherná teorie. Sto let obecné teorie relativity. Publikaci v překladu Jiřího Langra vydává Vyšehrad.

 

 

Před sto lety publikoval Albert Einstein své rovnice gravitačního pole a položil tak pevný základ obecné teorie relativity, k níž některé důležité kroky učinil i během svého pobytu v Praze v letech 1911–1912. Konečnou verzi gravitačního zákona předložil na zasedání Pruské akademie věd 25. listopadu 1915. Bylo mu tehdy 36 let. „Z neznámého patentového úředníka se sklonem k drzosti, jehož obdivovalo jen pár specialistů z jeho oboru, se Einstein stal kulturní ikonou, kterou zvali k přednáškám do Ameriky, Japonska a všude v Evropě. A jeho obecná teorie relativity, která měla své kořeny v myšlenkových experimentech, jež prováděl ve své bernské kanceláři, byla teď formulována jako nový a zcela rozdílný způsob jak dělat fyziku,“ píše Ferreira ve své knize. Od té doby řada vynikajících fyziků a astronomů tuto teorii dále rozvíjela, přesnými pozorováními potvrzovala a postupně na jejím základě vytvořila model vesmíru, který se od počátečního velkého třesku stále rychleji rozpíná. Oxfordský profesor astrofyziky Pedro G. Ferreira napsal napínavý příběh vzniku a rozvoje obecné teorie relativity.

nadhe

Srozumitelně a názorně vysvětluje východiska, základní pojmy a výsledky této teorie, popisuje příslušné modely vesmíru i astronomické objekty a jevy, které byly v souvislosti s touto teorií objeveny, jako jsou kvasary, pulzary, černé díry, reliktní záření, temná hmota, temná energie aj. Nepoužívá při tom matematický aparát, svůj výklad však opírá o poutavá líčení vědeckých a životních příběhů protagonistů této dramatické historie. Nevyhýbá se ani polemikám a popírání, kterým musela tato teorie a její tvůrci čelit, ani útokům, kterým byli vystaveni v hitlerovském Německu a stalinském Sovětském svazu: V roce 1933 měl už Einstein Německa dost. Když se dostala k moci nacistická strana, rozhodl se přetrhat své svazky s Ber-línem. Opustil Německo, které vstupovalo do svých nejtemnějších dnů, a jeho teorie se stala cílem útoků hnutí Deutsche Physik (Německé fyziky). Se vzestupem nacistické strany se Philippovi Lenardovi daleko lépe hájila jeho kauza, teď dokonce hlasitě podporovaná jiným známým fyzikem a laureátem Nobelovy ceny Johannesem Starkem. Podle Lenarda a Starka byla Einsteinova teorie, židovská fyzika, zákeřným jedem, který otravoval němec¬kou kulturu. Musela být vymazána ze systému, měly-li se uskutečnit velké plány nacistické ideologie…. Nebylo to však jen Německo, kde se Einsteinovy myšlenky ocitly pod palbou. Teorie relativity a kvantová mechanika se dostávaly do sporu i s dialektickým materialismem, integrální součástí marxismu, přijatým za oficiální ideologii v Sovětském svazu, tedy zemi stojící na opačné straně politického spektra… Einsteinova relativistická fyzika právě tak jako nové radikální myšlenky v kvantové fyzice se díky své obtížné pochopitelnosti a často nejasné filosofické interpretaci staly oblíbeným terčem sovětských filosofů vědy. Einsteinova teorie prostoročasu byla napadána z řady stran. Předně byla prohlašována za exemplární příklad idealismu. Vynořila se na základě Einsteinových myšlenkových experimentů, jež měly často malý či žádný vztah k přirozenému světu každodenní zkušenosti. Za druhé byla formulována ve velmi obtížném matematickém jazyce a měla složitou interpretaci, takže pro mnohé filosofy, jejichž matematické vzdělání nebylo moc hluboké, byla nesrozumitelná. A konečně, což bylo nejhorší, plynul z ní absurdní obraz vesmíru s počátkem, který se zdál blízký náboženskému obrazu stvoření, a proti náboženství marxismus tvrdě bojoval.   
V závěrečných kapitolách Ferreira seznamuje čtenáře s dosud nevyřešenými problémy i s nejnovějšími kosmickými i pozemskými mezinárodními projekty, které by měly přinést informace z nejvzdálenějších oblastí vesmíru a potvrdit některé předpovědi obecné teorie relativity, zejména přímo zaznamenat gravitační vlny. Příběh této „nádherné teorie“, která nesporně patří k největším výkonům moderní fyziky, zřejmě není zdaleka ukončen.

nadhe7

 


Pedro Gil Ferreira: Nádherná teorie. Sto let obecné teorie relativity (anotace)
Fyzikové zkoumali, potvrzovali i zpochybňovali obecnou teorii relativity hned od chvíle, kdy ji Albert Einstein v roce 1915 předložil. Jejich bádání odhalilo množství překvapivých tajemství vesmíru a mnozí věří, že tato teorie v sobě ukrývá další podivuhodnosti, které jen čekají na své objevení. Astrofyzik Pedro Ferreira ve svých poutavých portrétech vynikajících fyziků, matematiků a astronomů vdechuje zdánlivě formálním rovnicím teorie relativity život, když ukazuje, s jakým nasazením o ně badatelé zápasili. Tato teorie se jim stala skrytým pokladem, o nějž se po celé století vedly intelektuální boje a slavila se vítězství. Einsteinova obecná teorie relativity, která vysvětluje vztahy mezi gravitací, prostorem a časem, je zřejmě největším myšlenkovým výkonem moderní fyziky, zároveň však její studium vždy bylo kontroverzním počinem. Relativisté byli pronásledováni v hitlerovském Německu i ve Stalinově Rusku, v Americe 50. let byli vysmíváni. Vzdor těmto úskalím se však teorie rozvíjela, aby nám posléze umožnila zásadní náhledy do fungování vesmíru: temná hmota, temná energie, černé díry i teorie strun, to vše jsou výhonky Einsteinovy teorie.


Z anglického originálu přeložil Jiří Langer
Počet stran 312, MOC 348 Kč
Vydalo nakladatelství Vyšehrad roku 2015
V českém jazyce vydání první
www.ivysehrad.cz

Pedro Gil Ferreira (1968) se narodil v Lisabonu. Během studia na tamní technice se začal zajímat o Einsteinovu obecnou teorii relativity a ta ho zaujala natolik, že se rozhodl nadále se plně věnovat jejímu studiu. Doktorát z teoretické fyziky získal na Imperial College v Londýně, poté pracoval na univerzitě Berkley a v CERN. Po návratu do Spojeného království  byl přijat do astrofyzikálního oddělení univerzity v Oxfordu, kde byl v roce 2008 jmenován profesorem astrofyziky. Věnuje se aktuálním problémům astrofyziky na velkých měřítkách, jako je polarizace reliktního záření, měření geometrie vesmíru či objasnění povahy temné hmoty a temné energie, při tom spolupracuje na velkých mezinárodních pozorovacích projektech. O těchto tématech též často přednáší v rozhlase a televizi. V roce 2006 vyšel jeho úvod do moderní kosmologie The State of the Universe.
www.pedroferreira.co.uk

Ukázka z knihy, str. 112

   Oppenheimer nebyl jediným z vůdčích fyziků, kteří obecnou teorii relativity odmítali jako nadějnou oblast bádání. Vzestup kvantové teorie zastínil Einsteinovu teorii natolik, že článek s touto problematikou nebylo snadné publikovat. Redaktorem časopisu Physical Review byl Samuel Goudsmit, holandský fyzik žijící v Americe, jenž byl jednou z důležitých postav raného vývoje kvantové teorie.5 Stal se jím po své imigraci do Ameriky a umínil si, že z Physical Review udělá nejdůležitější světový fyzikální časopis, který v konkurenčním boji porazí časopisy evropské. Na obecnou teorii relativity se díval se skepsí. Tak jako Oppenheimer nevěřil, že se toho dá mnoho pořídit s tak ezoterickou teorií s omezenými možnostmi aplikace a testovatelnosti. Hrozil redakčním pokynem, který by prakticky zastavil publikování článků týkajících se „obecné teorie relativity a fundamentální teorie“ ve Physical Review. Zabránil tomu apel princetonského profesora Johna Archibalda Wheelera, který si v té době začínal uvědomovat krásu Einsteinovy teorie, a proto se Goudsmitovu záměru vzepřel.
Mezi Oppenheimerem a Einsteinem se však nakonec vyvinul přátelský vztah, srdečný, i když ne zcela blízký. Ukazují to různé jejich činy, prokazující vzájemnou loajalitu. Jednou například Oppenheimer připravil starému pánovi překvapení k narozeninám. Nechal mu instalovat stožár s rádiovou anténou na jeho domě v Mercer Street, aby mohl večer poslouchat svou oblíbenou hudbu. V Einsteinovi pak našel věrného spojence během svých nejtemnějších dnů.
Oppenheimer zaznamenal v Berkeley raketový vzestup a jako vedoucí projektu Manhattan prokázal vlasti neobyčejné služby. Stal se členem sedmičlenného představenstva Komise pro atomovou energii, která dohlížela na poválečné atomové projekty a praktické využívání atomové energie. V této úloze vzbudil nelibost, když odmítal některé fantastičtější projekty, například letadlo s jaderným pohonem, které by mělo neomezený dolet, hlavně však nesouhlasem s konstrukcí „superbomby“, tedy vodíkové bomby, proti níž by bomby svržené na Hirošimu a Nagasaki byly svým účinkem trpaslíky. Nadělal si tím mocné nepřátelé. A tito nepřátelé na něj zaútočili v období antikomunistické hysterie v éře McCarthyho v padesátých letech.
V roce 1953 byl v článku v časopise Fortune Oppenheimer silně kritizován „za trvalou kampaň, která má zvrátit vojenskou politiku Spojených států“, a obviněn z toho, že je vedoucím komplotu, jenž má sabotovat konstrukci vodíkové bomby.   
V tomto roce byla Oppenheimerovi odebrána bezpečnostní prověrka a byl prohlášen za hrozbu bezpečnosti Spojených států. V roce 1954 si vyžádal slyšení před příslušným výborem a byl částečně očištěn, bezpečnostní prověrku však zpět nezískal. Výnos ze slyšení říkal: „Zjistili jsme, že chování a styky dr. Oppenheimera stále ještě odrážejí vážná opomenutí z hlediska požadavků bezpečnostního systému.“ Oppenheimer ztratil svou pozici člena washingtonské elity.
Einstein nikdy nechápal Oppenheimerovo opojení mocí. Proč Oppenheimer tak stál o postavení odpovídající vysokému státnímu úředníkovi? Einstein jako jeden z představitelů světového pacifismu nikdy nepochopil, proč Oppenheimer, jenž byl myšlenkám světového míru nakloněný, se nikdy nesnažil hlasitěji veřejně vystoupit proti závodům ve zbrojení. On sám nemlčel, objevoval se v televizi se svými poselstvími národu, varoval před zlem „superbomby“. V novinách se objevovaly titulky jako „Einstein varuje svět: Postavte vodíkovou bombu mimo zákon, nebo zhyňte“
 Ve svých posledních nejopuštěnějších dnech se Einstein zase stal známým.

Z vnějšího pohledu to byla ironická situace. V jednom poschodí Institutu Einstein pomáhal koncipovat pacifistické výzvy proti šíření jaderných zbraní, zatímco v jiném poschodí se Oppenheimer skláněl nad plány vodíkové bomby. Jenže Einstein si mohl svůj postoj dovolit. Byl příliš známý, než aby ho mohla ohrozit protikomunistická hysterie. Klíčová postava americké nukleární hegemonie Oppenheimer byl sesazen z trůnu a byl ponižován bezpečnostními výslechy. Zůstával opatrný, aby nemohl být nějak spojován s komunistickou hrozbou, zatímco Einstein veškerou opatrnost odložil. Veřejně odsuzoval výslechy před bezpečnostním výborem. Do New York Times například napsal: „Co může menšina intelektuálů dělat proti zlu? Upřímně řečeno, jako východisko vidím jedině revoluční cestu nespolupráce ve stylu Gándhího.“ Veřejně vyzýval ty, kteří byli k výslechu pozváni, aby odmítli vypovídat s odkazem na pátý dodatek k ústavě.


 

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Přihlášení

Nechte si poradit...

Jaká kniha, divadlo, koncert či jiná akce by našim čtenářům neměly uniknout?

RENÁTA KAISEROVÁ

akademická malířka

Kniha:


PORTRÉT A HLAVA

Ráda bych se zmínila o knize Portrét a hlava, kterou jsem si koupila už podruhé, protože mi ji někdo ze žáků odcizil. Je mi to moc líto ale bohužel jsem jí neuhlídala. Jsem známá tím, že miluji encyklopedie a knihy o technice jakékoliv kresby i malby. A teď držím v ruce opravdu praktického průvodce realistickou kresbou. Já se totiž malinko vymykám některým jejím poučkám a doporučením, například od čeho začínat kreslit. Podívám se na portrét a hned mám vizi, jak jej nakreslím, tudíž je mi jedno začnu-li okem či nosem. Tato kniha je báječná i proto, že je tu hodně ukázkových portrétů. Každé oblasti hlavy je věnovaná kapitola s podrobným popisem, ukázkami a návodem, jak hlavu nakreslit přesně krok po kroku. Autor pan Martin Ševčík vytvořil portréty slavných lidí, aby přiblížil kresbu běžným studentům, které příliš nezajímají hlavy anonymních, nic neříkajících lidí. Navíc jako bonus, pokud knihu zaregistrujete na stránkách www.tajemstvíkresby.cz, získáte pracovní sešit a různé další bonusy zdarma.

Anketa

Twitter


Hledat

Na konci roku

Partneři

Čtěte také...

Jízdárna Pražského hradu se proměnila v kočárovnu

koc 200Jízdárna Pražského hradu se proměnila v obří kočárovnu. Správa Pražského hradu připravila  výstavu Zapřažená krása: kočáry, saně a nosítka 18. – 20. století, věnovanou historickým dopravním prostředkům z Čech, Moravy a Slezska. Návštěvníc...

Z archivu...

Nové komentáře

Facebook

Google+


Literatura

DVOJRECENZE: Tři vteřiny

Tri vteriny 200Stačí tři vteřiny zachránit život Paule?
Před časem vzbudila pozornost kniha Milénium švédského spisovatele Stiega Larssona. S neméně strhujícím románem přichází ke čtenářům i švédská sp...

Divadlo

Kniha džunglí ožívá na prknech Divadla Kalich

200divSlavný příběh Rudyarda Kiplinga o lidském mláděti Mauglím, kterého vychovala džungle, se stal dobrým tahem a námětem pro muzikálovou verzi, kterou do hudební podoby přepracovali Ondřej Soukup a Gabriela Osvaldová.

...

Film

Filmy ze střední Evropy

filmy stredni evropy klipPod střechou Maďarského kulturního střediska v Praze se od čtvrtka 25. října do neděle 28. října 2012 pořádá přehlídka Současná filmová tvorba – střední Evropa. Přiblíží zajímavá díla nejen ...