Katolické přechodové rituály v českých zemích v "dlouhém" 19. století

Email Tisk

obálka bgSnad každá univerzita má i nakladatelství, kde vydává nejpozoruhodnější práce svých studentů, doktorandů a vyučujících. Výjimkou není ani univerzita pardubická: právě nyní vychází kniha KATOLICKÉ PŘECHODOVÉ RITUÁLY V ČESKÝCH ZEMÍCH V „DLOUHÉM“ 19. STOLETÍ, kterou původně jako disertační práci sepsala Hana Stoklasová. 

 

Její rozčlenění přece jen prozrazuje školní původ: autorka nejprve prokazuje podrobnou obeznámenost s dosavadním stavem bádání a vhodnou terminologií, znalost souvisejících pramenů i sekundární (tedy k tématu se vztahující) literatury, nesmí chybět zmínka o použité metodologii a cíli práce - vynechání těchto údajů, pro běžného čtenáře určitě zbytných, by se zřejmě rovnalo smrtelnému hříchu každého vědeckého počínání. Také každou kapitolu završuje shrnutí právě probrané látky, aby snad čtenář nikdy nezůstal na rozpacích, zda čtenému textu správě porozuměl. A započatá výrazová strnulost, hodně orientované na popisy, kdy bezmála každé slovo provází citační odkaz, bohužel pokračuje i dál, do samotného pojednání o kdysi obvyklých, ba vyžadovaných jevech, které člověka – rozumějme hluboce věřícího křesťana, potažmo katolíka – provázely při všech důležitých milnících jeho života: od narození přes svatbu až po pohřeb.

Oním „dlouhým“ 19. století, zmíněným v názvu, autorka myslí období rozprostřené mezi dvě události zásadního dějinného významu – mezi roky 1789, kdy se ve Francii rozhořela revoluce (a ani u nás už nebylo nic takové jako dříve), a 1914, kdy vypukla zničující světová válka. Třebaže i v tomto časovém úseku docházelo k různým společenským pnutím a změnám, leccos zůstávalo neměnné, především v obzoru tradičních zvyklostí, spjatých více s venkovem než městem. Kniha totiž prozrazuje, jak z kdysi horoucí, hluboce prožívané víry zůstávala pouhá zvyková skořápka (a někdy ani ta ne), jak se rodily formalizované rituály, které se postupně vyprazdňovaly a zanikaly – třeba v souvislosti se žehem namísto pohřbení do země.

Pisatelka nejprve vymezuje řekněme společenské pozadí, které zaštiťovalo tyto rituály. Všímá si vývoje katolické církve, nucené reagovat na postupující sekularizaci, kdy ani dříve závazné postupy už nebyly úplně závazné – třeba v případě sebevrahů, kteří svým (zlo)činem spáchali smrtelný hřích, a nesměli by být tudíž ani pohřbeni na hřbitově v posvěcené půdě. Probírá jednotlivé etapy modernizace církevního soustrojí, jakkoli z dnešního pohledu těžkopádného, odlidštěného a zaprodaného vládnoucí monarchii – zajisté se lišila situace i vnímání církve před kvasným rokem 1848 a po něm, nemluvě pak o snažení Katolické moderny na přelomu 19. a 20. století.

Screenshot 3

Osvětluje rovněž roli kněze jako hlavního zprostředkovatele rituálu, ať již si všímá osvícenských změn ve vzdělávání duchovenstva nebo různých koncepcí kněžské služby, jak ji zpodobňovaly nejrůznějších teologické autority té doby, dnes již vesměs neznámé. Zjišťuje, že duchovní oněch časů neměnili své konzervativní postoje ani názory (jak dokládají zejména jejich články zasílané do církevního tisku), takže se stále rozšiřoval příkop trčící mezi církevní tradicí, která byla stále považovaná za neproměnnou, a postupující modernizací společnosti, narůstajícími protikatolickými či dokonce bezvěreckými tendencemi. Dlouho odmítaným požadavkem byla třeba výměna latiny coby bohoslužebného jazyka, kterému prostí věřící vůbec nerozuměli, za češtinu.

Katolická církev odedávna – s definitivním potvrzením na tridentském koncilu v 16. století - uznávala sedm svátostí: křest, biřmování, eucharistii, svátost smíření, svátost posledního pomazání udělovaná umírajícímu, svátost manželství a v neposlední řadě kněžské svěcení. Z hlediska věřícího však nejdůležitější byly čtyři provázející jej jako důležité předěly v jeho životě – křest, biřmování, manželství a poslední pomazání. U každé jmenované kategorie si autorka všímá historického vývinu od počátku křesťanství i podob, které získala v popisované době, podrobně rekonstruuje počínání kněze při udělování té či oné svátosti. Uzavření manželství třeba přecházela náročná příprava, která měla zjistit jeho správné fungování v bázni boží. Písemné doklady – zvláště o křtu, sňatku a úmrtí - pak tvoří obrazovou přílohu, která celé knize zjednává potřebnou názornost.

I v těchto částech se dovíme, jak církev reagovala na modernizační změny (třeba občanský sňatek), jak řešila případné soužití katolíka s jinověrcem, jak pohlížela na stavbu a využívání krematorií. A také si všimneme, jak duchovní mnohdy plnili úlohu psychologa, když lidem pomáhali ve složitých existenčních situacích – když umírající smiřovali s neodvratným osudem, když poskytovali útěchu rodičům, kterým umřelo dítě. Malé děti byly pohřbívány v bílé rakvičce na znamení nevinnosti, která zajišťovala okamžité přijetí do nebe – proto smrt dítěte, v těch dobách velice častá, nebyla církví považována za smutnou událost, takže ani žádná zádušní mše neměla být sloužena, a proto rodiče neměli přehnaně truchlit.

I když kniha poněkud odtažitě popisuje fungování přísně hierarchického systému, občas z ní probleskne cenný postřeh o dobové mentalitě, o pragmatickém přístupu k náboženství (jmenovitě v souvislosti s pohlavní zdrženlivostí). A zazní i povzdech kněze, jenž raději ustoupí z jeho pohledu nesprávným požadavkům svých farníků jen proto, aby se neobrátili na „konkurenci“ ať již nekatolické nebo dokonce veskrze světské. Například (nejen) v rozmáhající se dělnické třídě pevně zakořenily antiklerikální postoje…

 

Hana Stoklasová: Katolické přechodové rituály v českých zemích v „dlouhém“ 19. Století

Vydala Univerzita Pardubice, Fakulta filozofická, Pardubice 2017. 284 stran

 

Foto: kniha


 

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Přihlášení

K21 se představuje

IRENA AMBROŽOVÁ


redaktorka ve věku kolem třiceti let :-)

    Pochází z Prahy, kde strávila celý svůj život, kromě půlročního studia v Litvě a několika měsíčního toulání se Asií.

    Vystudovala Provoz a řízení letecké dopravy na ČVUT a Enviromental Engineering na ČZU. Pracuje jako dispečer v letecké dopravě.

    Pro K21 píše od léta 2014, před tím pracovala jako redaktorka a korektorka pro Studentpoint.cz, též přispívala do Informuji.cz, Info-Koktejl, CityBee a dalších. Na K21 má ráda příjemnou atmosféru podobně naladěných lidí  a možnost se dostat k zajímavým knižním a filmovým titulům.

    Mezi koníčky Ireny patří: literatura, letectví, cestování, tvůrčí psaní (je spoluautorkou dvou almanachů Odemykání), sport (zejména běh – členka běžeckého oddílu SK Svěrák, aktivně se účastní běžeckých závodů všech délek  a profilů, od krátkých krosů až po silniční maratony), běhá i Spartan race, ráda trávím čas v horách a nepohrdne dobrým pivem a vínem.

    A Ireny motto? „Daleká ať cesta má! Marné volání“

Toulavka

Anketa


Banner

Partneři

Hledat

Mimísek 27

Čtěte také...

STO LET A STO TISÍC KORUN - velká letecká akce v Rakousko-Uhersku

letadlo perexTak jednoduše se dá nazvat velká letecká akce v Rakousku-Uhersku, od které uplynulo právě sto let. Letecký svět už byl mnohem dál, Amerika už od roku 1903. Slavný let Jana Kašpara z Pardubic do...

Z archivu...

Nové komentáře

Facebook

Twitter


Literatura

Jak se stát pirátkou, když to nikdo nechce?

Liga piratu 200Před takovým problémem stojí Hilary Westfieldová, dcera admirála. Odmala chce být pirátkou. Jenže Téměř ctihodná liga pirátů mezi sebe ženy nebere a tatínek admirál vůbec její přání nehodlá vzít v potaz. Pro něj jeho malá holčička musí bý...

Divadlo

A zase ten Havel!

200divV poslední době mívám někdy dojem, že snad každý chce hrát Havla. Možná je to jen taková móda, možná se pletu a vidím přízraky. Snad proto se mne, když jsem dostala pozvánku na premiéru Havlovy Audience, zmocnily nemalé pochyby. Pražský soubor vinohradskéh...

Film

Nový malawiský film B'ella vznikl díky Čechům a zobrazuje skutečnou Afriku! Uvidíte ho na MFF Karlovy Vary

Bella perexB'ella, jeden z prvních malawiských filmů, natočený za finanční podpory Nadace Agrofert a Karla Janečka, bude v evropské premiéře uveden na 49. ročníku Mezinárodního filmového