Banner

ŽENA MÍRU ZEMŘELA MĚSÍC PŘED VYPUKNUTÍM VÁLKY

Email Tisk

dalsiDotekyDejin perexVe středu 18. dubna 1906 přišla k řečnickému pultu velké haly na radnici ve Christianii (dnes Oslo) třiašedesátiletá Berta von Suttnerová. Byla trochu nervózní, v první řadě posluchačů seděli ministři norské vlády i král Haakon VII.

 

 


Mluvila o historii mírového hnutí ve světě. Nejprve připomněla slova Alfreda Nobela, která jí řekl roku 1892 na mírové konferenci v Bernu: „Budete-li mne pravidelně informovat a já zjistím, že mírové hnutí začíná nastupovat na cestu praktické činnosti, pak mu chci finančními prostředky dál pomáhat.“

Vyzdvihla návrh bývalého britského premiéra Williama Gladstona na založení stálého mezinárodního soudního dvora, který vznikl po jeho smrti v Haagu. Nicméně jeho činnost se zatím nerozběhla. „Byli jsme svědky strašlivé války mezi Ruskem a Japonskem na Dálném východě, a ještě strašnější revoluce, která otřásá ruskou říší,“ říkala. „Nic jiného než požáry, loupeže, bomby, popravy, přeplněné věznice, bičování a masakry, zkrátka orgie démona násilí; mezitím jsme ve střední a západní Evropě sotva překonali nebezpečí války; nedůvěra, pohrůžky, řinčení zbraněmi, štvanice v tisku; všude se horečně zbrojí a stavějí se válečné flotily; v Anglii, Německu a Francii vycházejí romány, ve kterých se líčí nadcházející přepadení sousední země jako něco zcela samozřejmého, zřejmě s úmyslem popohnat tak země k ještě silnějšímu zbrojení; staví se pevnosti, vyrábějí se ponorky, podminovávají e celé trasy.“

Ovšem vedle toho se někteří státníci – Britové, Francouzi, Rusové, Američané – snaží o upevnění mírového uspořádání. Vznikla představa mírové unie národů, kterou podporují zvláště Američané.

Ten den udělili hraběnce von Suttnerové Nobelovu cenu míru. Byla první ženou, která toto vysoké vyznamenání dostala. A také osobou, která Alfreda Nobela k vytvoření ceny za příspěvek k míru nejvíc inspirovala.

Berta se narodila 9. června 1843 v Praze do rodiny hraběte Kinského, příslušníka jedné z nejstarších českých šlechtických rodin. Avšak její otec, polní podmaršál František Josef Kinský, zemřel v pětasedmdesáti letech těsně před dceřiným narozením. Matka Sofie byla dcerou hejtmana jízdy. Jejich sňatek byl tedy nerovný, což rodina Kinských těžce nesla. Nedostatek peněz přinutil matku s dcerou, aby se odstěhovaly do Brna k Bertinu poručníkovi Ernstu Egonu Fürstenbergovi. Tento landkrabě vlastnil rozsáhlá panství po celém Rakousku a byl přítelem Františka Kinského. Měl rozsáhlou knihovnu, která Bertě otevřela dveře do světa umění a literatury. Dívka získala dobré vzdělání, naučila se i francouzsky, anglicky a italsky. Když jí bylo třináct, přestěhovaly se k tetě do Vídně.

Matka s Bertou cestovaly po celé Evropě – Baden-Baden, Wiesbaden, Paříž, Homburg. Byly hosty různých šlechtických rodin. A dívka hledala ženicha. Několikrát se zamilovala, ale pokaždé nešťastně. Pokusila se najít východisko v tom, že by se stala zpěvačkou – neměla však talent, aby pronikla na světová jeviště. A peníze, ze kterých obě ženy žily, se pozvolna rozplývaly. Musely se rozdělit.

Hraběnka Kinská našla útočiště u sestry ve Štýrském Hradci. Komtesa Kinská, třicetiletá „stará panna“, získala místo guvernantky v rodině průmyslníka barona Karla von Suttnera ve Vídni – učila jeho čtyři dcery jazyky a hudbě. Přitom se sblížila s jeho synem Arthurem, o sedm let mladším. Toto tajemství sdílela se svými svěřenkyněmi, které pár kryly. Berta věděla, že Suttnerovi by jim sňatek nepovolili, přesto ji jeho dvoření uspokojovalo.

Po třech letech paní Suttnerová Bertin vztah s nejmladším synem objevila. Dívku nevyhodila hned, ale dala jí čas, aby si našla nové místo. Baronka objevila zajímavý inzerát: „Velmi bohatý vzdělaný starší pán, žijící v Paříži, hledá dámu se znalostí jazyků, rovněž pokročilejšího věku, jako sekretářku, která by zároveň dohlížela na chod domácnosti.“ Později zjistila, že ho podal Alfred Nobel, slavný švédský vynálezce dynamitu.

Kinská a Nobel si začali dopisovat – průmyslník, který byl jenom o deset let starší, si ji „oťukával“. Na podzim 1875 přijela do Paříže. Nový zaměstnavatel ji ubytoval v prvotřídním hotelu, protože jeho palác na třídě Malakoff (dnes Poincaré) nedaleko Vítězného oblouku nebyl dosud zařízen.

Nobel byl idealista, zamýšlel se nad válkou a mírem, chtěl svými vynálezy sloužit míru. „Nové poznatky, nové objevy a ideální umělecká díla učiní svět bohatším a krásnějším, přičemž rozkvět všech těchto statků má jedinou základní podmínku: mír.“ Na Bertu udělal obrovský dojem.

Třebaže se oba velmi rychle sblížili, k zamilovanosti měli daleko. Dívku už „dobrá partie“ nelákala, toužila po lásce. Na Nobelovu přímou otázku se mu se svým tajemstvím svěřila. Její žačky, sestry Suttnerovy, jí psaly, jak je Arthur nešťastný, jak se trápí.

Po osmi dnech musel Nobel odjet do Stockholmu. V té době dostala od svého miláčka telegram: „Nemohu bez tebe žít.“

Mladá žena sbalila kufry, prodala rodinnou brož, aby měla na zaplacení hotelu a nemusela zůstat nic dlužna, a vrátila se do Vídně. Svému zaměstnavateli se omluvila dopisem. Vrhla se do dobrodružství, jehož konec neznala.

Arthur a Berta se v červnu 1876 tajně vzali v malém kostele na předměstí rakouské metropole. Mladík neměl žádné zaměstnání a podporu od rodiny nečekal. Novomanželka věděla, že hlavní roli v tomto svazku musí převzít ona.

Své potíže vypsala Berta kněžně Jekatěrině Dadiani z Mingrelie, s níž se už dřív spřátelila, a ta novomanžele pozvala k sobě do Gruzie. „Doufali jsme, že prostřednictvím ruského cara najdeme místo u jeho dvora anebo v ruských státních službách,“ napsala Suttnerová později.

Třebaže je kněžna zpočátku přijala jako vzácné hosty, brzy vystřízlivěli. Museli se začít sami živit. Získat místo v carských službách bylo nemožné a o vyučování francouzštiny nikdo nestál, protože na Kavkazu právě vypukla rusko-turecká válka. Arthur o ní referoval vídeňskému deníku Neue Freie Presse, ale po čase přestali jeho články otiskovat – byl proruský, zatímco Vídeň horovala pro Turky. Zkusil tedy psát o životě lidí na Kavkaze. Rovněž Berta se pustila na literární pole. Její živé fejetony otiskovaly deníky a časopisy nejen v Rakousku, ale i v Německu. Napsala i divadelní hru a několik románů, které vycházely na pokračování v časopisech. Úspěch měl především Inventář jedné duše, vydaný roku 1883, v němž opěvovala pokrok a zamýšlela se nad udržením míru. Také Arthur se zmohl na knihu. Avšak literární tvorba k obživě nestačila, vždyť romány vycházely v několika stovkách výtisků.

Pokud nebyli hosty Dadianiových, žili v chudobě. Děti si nemohli dopřát, do bídy je přivést nechtěli.

Po devíti dobrodružných letech se manželé, už jako známí autoři, vrátili do Vídně. Arthur se smířil s rodinou, a mohli tedy žít u Suttnerů, takže byli zajištěni. Ovšem, aby se uživili, psát museli dál.

Když našetřili trochu peněz, vydali se spisovatelé Suttnerovi do Paříže. Berta si s Nobelem stále dopisovala a teď se opět setkali. Vynálezce je uvedl do literární a umělecké společnosti. Tam se také poprvé dověděla, že existuje organizované mírové hnutí ve Francii, Anglii, Itálii, Dánsku, malé spolky v několika německých, švédských, maďarských a norských městech, v Ženevě Mezinárodní liga míru a svobody. Nejdál bylo mírové hnutí ve Spojených státech, kde působilo 36 takových společností.

Berta se začala o toto hnutí zajímat a současně se pustila do psaní románu Die Waffen Nieder! (česky Odzbrojte!). Vylíčila v něm příběh aristokratky, která přišla o svého prvního manžela během války v Itálii roku 1859 a potom se třásla strachy o svého druhého muže ve střetnutích Pruska a Dánka roku 1864 i Pruska a Rakouska u Hradce Králové o dva roky později. Popsala v něm hrůzy války včetně pohřbívání mrtvých, a dokonce i polomrtvých vojáků.

Trvalo řadu měsíců, než našla pro rukopis nakladatele – byl příliš syrový, báli se ohlasu. Nakonec kniha vyšla v roce 1889 v Lipsku. Toto dílo opravdu vzbudilo četné diskuse, vzápětí ho přeložili do angličtiny i do mnoha dalších jazyků.

I starý přítel Nobel byl nadšen: „Právě jsem dočetl Vaše obdivuhodné mistrovské dílo.“ Autorka poslala ruské vydání knihy slavnému spisovateli Lvu Tolstému. Také jeho potěšilo, dokonce je srovnával s knihou, která předcházela zrušení otroctví, byť si ve svém deníku poznamenal, že románu chybí literární jiskra. Ostatně to jí vyčítali rovněž renomovaní kritici.

Ovšem kniha měla ohromný význam politický. „Hnutí, jež vyvolala v život, zatáhlo do svého soukolí i autorku a už ji nikdy propustilo zpátky,“ konstatoval rakouský spisovatel Alfred Hermann Fried. I jeho získala kniha Die Waffen Nieder! pro mírové hnutí.

Nová práce se stala pro spisovatelku posláním. Nebylo to jednoduché – mnozí považovali toto hnutí za nesmysl, někdy i za nevlastenecké. Začátkem roku 1891 podnítila Suttnerová vytvoření Mírové společnost Benátky. V září založila Rakouskou společnost přátel míru, které předsedala až do své smrti. V listopadu ji v Římě na 3. kongresu zvolili viceprezidentskou Mezinárodního mírového výboru. Žena v takové funkci, to byl zázrak. Přispěla i ke zřízení Mezinárodního soudního dvora v Haagu v roce 1899. Pokoušela se vydávat pacifistický časopis, osm let ho dotovala, ale málo se prodával.

Naposledy se Berta osobně setkala s Nobelem v létě 1892 v Curychu. Zaníceně mu vyprávěla o potřebě míru na Zemi.

Nobel ji vypomáhal i finančně, honoráře za knihy a články nestačily. „Zůstaňte nám věrný,“ napsala mu. „Bylo by krásné, kdyby se vynálezce válečných výbušnin stal jedním z podporovatelů mírového hnutí.“ A on ji v dopise ze 7. ledna 1893 naznačil, že chce založit fond, ze kterého budou vypláceny odměny vědcům a lékařům za vynikající činy, rovněž uvažuje o zřízení ceny pro lidi, kteří se zaslouží o světový mír a porozumění mezi národy.

Když se dověděla, že zakladatel Červeného kříže Henri Dunant žije ve Švýcarsku v bídě, zorganizovala v jeho prospěch peněžní sbírku. Podporovala boj proti antisemitismu, v Rakousku dost rozšířený, stejně jako feministky. Rovnoprávnost Židů i žen považovala za nezbytnost.

V prosinci 1896 Alfred Nobel zemřel – Berta ztratila vzácného přítele, ohromnou morální a finanční podporu. Ještě víc jí v prosinci 1902 zdrtila smrt milovaného Arthura. Brzy se však vzchopila – měla své poslání. Účastnila se Světového mírového kongresu v Monaku roku 1902 a o dva roky později v americkém Bostonu. Přijal ji i prezident Theodor Roosevelt.

Když vešlo ve známost, že budou udělovány Nobelovy ceny také za příspěvek ke světovému míru, čekala, že ji dostane jako první. Výbor norského parlamentu, který o tom rozhodoval, ji zklamal. Za rok 1901 si pro cenu jeli Henri Dunant a francouzský učitel Frédéric Passy, zakladatel mírového hnutí.

Dunant ji napsal: „Musím se Vám, milostivá paní, poklonit v den, kdy mne oficiální telegram z Christianie zpravuje o tom, že mi byla přiznána Nobelova cena míru. Tato cena, milostivá paní, je Vaším dílem, neboť právě Vy jste seznámila pana Nobela s mírovým hnutím a na Vaši přímluvu se stal jeho podporovatelem.“

Suttnerová si nadělala řadu nepřátel, zvláště v Norsku, tím, že připomínala svou zásluhu na vznik Nobelovy ceny míru. Zato Nobelův synovec Emanuel, který četl třicet jejích dopisů strýci a vzpomínal, jak o ní s úctou mluvil, se přimlouval za její nominaci na cenu.

Teprve za pět let, v listopadu 1905, na přednášce ve Wiesbadenu, dostala telegram o udělení Nobelovy ceny. Hned se na ni vrhli členové rodiny, přátelé, věřitelé, ale i lidé neznámí, aby jim z peněz, kterou jsou s cenou spojené, vypomohla či zaplatila staré dluhy.

Berta Suttnerová dál rozdmýchávala boj za mír. Třebaže jí mnozí politici přitakávali, ve skutečnosti se chystali k novému rozdělení světa, a proto zbrojili. První ženská nositelka Nobelovy ceny míru zemřela 21. června 1914 ve Vídni – pět týdnů před vypuknutím Velké války, později označované za první světovou válku.

To bylo fiasko mírového hnutí.

***
Od smrti spisovatelky a pacifistky s českými kořeny - Berthy von Suttnerové uplyne tento měsíc 100 let.

Tato kapitola pochází z knihy nakladatelství Plus "Další doteky dějin" Karla Pacnera.

dalsiDotekyDejin
Autorce je věnovaná také nová výstava v Rakouském kulturním fóru na Jungmannově náměstí a od 20. června na ni naváže plakátová výstava na několika místech v Praze.

http://www.albatrosmedia.cz/dalsi-doteky-dejin.html


 

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Přihlášení

Nechte si poradit...

Jaká kniha, divadlo, koncert či jiná akce by našim čtenářům neměly uniknout?

GABRIELA KUBENOVÁ

výtvarnice

Kniha:


Daniel Glattauer - Dobrý proti severáku

Kniha Dobrý proti severáku je moderní a vtipnou variací na epistolární román. Emmi Rothnerová chtěla přes internet zrušit předplatné časopisu Like. Kvůli překlepu ale její e-mail dostane Leo Leike. Protože Emmi mu dál posílá e-maily, upozorní ji Leo na její omyl. Začne tak nezvyklá korespondence, jakou lze vést jen s osobou naprosto neznámou. Na tenkém ostří mezi absolutním neznámem a nezávaznou intimitou se oba víc a víc sbližují, až si nakonec musí nevyhnutelně položit otázku: snesly by milostné city, které rozkvetly v e-mailech, osobní setkání? A co by se stalo, kdyby ano? Anotace ke knížce, která psala o jednom e-mailovém omylu a nastartovala neobvyklou korespondenci, mne zaujala a e-knihu jsem hned zakoupila. Opravdu mě nepustila a přehltla jsem ji přes noc, dá se to, je to pro mě velice čtivé a děj má spád. Mám ráda podobná nedorozumění i v opravdovém životě a ne jedno se mi už i přihodilo, takže jsem se do toho začetla a stala se téměř součástí knížky.Po poslední větě nastalo… no tohle? To snad nemůže být konec, to nejde, aby to takhle skončilo, to mi snad ten autor udělal schválně…. Ale bylo to tak, byl to konec, žádné další stránky, žádné další věty a dokonce ani slova nenásledovala…. Tohle se mi u málokteré knihy stane……. Ale za pár měsíců jsem objevila volné pokračování…. „Každá sedmá vlna“, neváhala jsem ani minutu, knihu zakoupila, opět v digitální podobě, ačkoli jsem totální milovník knih, které můžu otevřít a ke které můžu i přivonět, a pro mě bylo to pokračování snad ještě lepší. Takže pokud jste milovníky zamotaných životních příběhu a šťastných konců, dejte se do čtení. Daniel Glattauer (nar. 1960) pochází z Vídně, je spisovatel a novinář. Píše sloupky, soudní reportáže a fejetony. Jeho kniha Dobrý proti severáku se stala bestsellerem, v roce 2006 byla nominována na Německou knižní cenu a byla přeložena do mnoha jazyků a adaptována do podoby divadelní i rozhlasové hry. V Německu se dosud prodalo více než osm set padesát tisíc výtisků. Na přání čtenářů vyšlo pokračování Každá sedmá vlna (2009).

Anketa


Chat s osobností

Hledat

Mimísek 6

Partneři

Čtěte také...

Česko má nové kulturní památky

Pamatky 200Za první pololetí roku 2014 bylo Ministerstvem kultury ČR prohlášeno za kulturní památku čtyřicet tři staveb nebo jiných nemovitých objektů. Kromě tradičních památek, mezi něž patří například kostely, venkovské usedlosti či mlýny, jsou mezi nově ...

Nové komentáře

Facebook

Twitter


Literatura

Břetislav Kotyza : Útržky hovorů II

utr perexBásník Břetislav Kotyza, zlínský rodák, vystudoval obor průmyslový design. Od roku 1976 působil v ateliéru kresleného filmu ve Filmovém studiu Zlín. Vydal několik básnických knih. Jeho práce jsou zařazeny do současných básnických almanachů, naposledy ...

Divadlo

Jitka Smutná a Dana Syslová chystají Premiéru mládí

premiera mladiV Divadle Rokoko se začala zkoušet bláznivá komedie Christiana Giudicelliho Premiéra mládí. V inscenaci o dvou mimořádných ženách a jednom velikém dobrodružství se představí Jitka Smutná a Dana Syslová. Režie se ujala Janka Ryšánek Schmiedtová, premiéra, které se zúč...

Film

Nicolas Cage se vrací na plátna kin jako Ghost Rider. A návrat je to zbytečný.
ImageNicolas Cage je zvláštní patron. Za svou kariéru prošel neuvěřitelnými zvraty a z držitele Oscara (dnes se to zdá neuvěřitelné) se stal dost možná tím nejvysmívanějším mužem celého Hollywoodu. Pomalu, ale jistě, může přebrat...