Reklama

ŽENA MÍRU ZEMŘELA MĚSÍC PŘED VYPUKNUTÍM VÁLKY

Email Tisk

dalsiDotekyDejin perexVe středu 18. dubna 1906 přišla k řečnickému pultu velké haly na radnici ve Christianii (dnes Oslo) třiašedesátiletá Berta von Suttnerová. Byla trochu nervózní, v první řadě posluchačů seděli ministři norské vlády i král Haakon VII.

 

 


Mluvila o historii mírového hnutí ve světě. Nejprve připomněla slova Alfreda Nobela, která jí řekl roku 1892 na mírové konferenci v Bernu: „Budete-li mne pravidelně informovat a já zjistím, že mírové hnutí začíná nastupovat na cestu praktické činnosti, pak mu chci finančními prostředky dál pomáhat.“

Vyzdvihla návrh bývalého britského premiéra Williama Gladstona na založení stálého mezinárodního soudního dvora, který vznikl po jeho smrti v Haagu. Nicméně jeho činnost se zatím nerozběhla. „Byli jsme svědky strašlivé války mezi Ruskem a Japonskem na Dálném východě, a ještě strašnější revoluce, která otřásá ruskou říší,“ říkala. „Nic jiného než požáry, loupeže, bomby, popravy, přeplněné věznice, bičování a masakry, zkrátka orgie démona násilí; mezitím jsme ve střední a západní Evropě sotva překonali nebezpečí války; nedůvěra, pohrůžky, řinčení zbraněmi, štvanice v tisku; všude se horečně zbrojí a stavějí se válečné flotily; v Anglii, Německu a Francii vycházejí romány, ve kterých se líčí nadcházející přepadení sousední země jako něco zcela samozřejmého, zřejmě s úmyslem popohnat tak země k ještě silnějšímu zbrojení; staví se pevnosti, vyrábějí se ponorky, podminovávají e celé trasy.“

Ovšem vedle toho se někteří státníci – Britové, Francouzi, Rusové, Američané – snaží o upevnění mírového uspořádání. Vznikla představa mírové unie národů, kterou podporují zvláště Američané.

Ten den udělili hraběnce von Suttnerové Nobelovu cenu míru. Byla první ženou, která toto vysoké vyznamenání dostala. A také osobou, která Alfreda Nobela k vytvoření ceny za příspěvek k míru nejvíc inspirovala.

Berta se narodila 9. června 1843 v Praze do rodiny hraběte Kinského, příslušníka jedné z nejstarších českých šlechtických rodin. Avšak její otec, polní podmaršál František Josef Kinský, zemřel v pětasedmdesáti letech těsně před dceřiným narozením. Matka Sofie byla dcerou hejtmana jízdy. Jejich sňatek byl tedy nerovný, což rodina Kinských těžce nesla. Nedostatek peněz přinutil matku s dcerou, aby se odstěhovaly do Brna k Bertinu poručníkovi Ernstu Egonu Fürstenbergovi. Tento landkrabě vlastnil rozsáhlá panství po celém Rakousku a byl přítelem Františka Kinského. Měl rozsáhlou knihovnu, která Bertě otevřela dveře do světa umění a literatury. Dívka získala dobré vzdělání, naučila se i francouzsky, anglicky a italsky. Když jí bylo třináct, přestěhovaly se k tetě do Vídně.

Matka s Bertou cestovaly po celé Evropě – Baden-Baden, Wiesbaden, Paříž, Homburg. Byly hosty různých šlechtických rodin. A dívka hledala ženicha. Několikrát se zamilovala, ale pokaždé nešťastně. Pokusila se najít východisko v tom, že by se stala zpěvačkou – neměla však talent, aby pronikla na světová jeviště. A peníze, ze kterých obě ženy žily, se pozvolna rozplývaly. Musely se rozdělit.

Hraběnka Kinská našla útočiště u sestry ve Štýrském Hradci. Komtesa Kinská, třicetiletá „stará panna“, získala místo guvernantky v rodině průmyslníka barona Karla von Suttnera ve Vídni – učila jeho čtyři dcery jazyky a hudbě. Přitom se sblížila s jeho synem Arthurem, o sedm let mladším. Toto tajemství sdílela se svými svěřenkyněmi, které pár kryly. Berta věděla, že Suttnerovi by jim sňatek nepovolili, přesto ji jeho dvoření uspokojovalo.

Po třech letech paní Suttnerová Bertin vztah s nejmladším synem objevila. Dívku nevyhodila hned, ale dala jí čas, aby si našla nové místo. Baronka objevila zajímavý inzerát: „Velmi bohatý vzdělaný starší pán, žijící v Paříži, hledá dámu se znalostí jazyků, rovněž pokročilejšího věku, jako sekretářku, která by zároveň dohlížela na chod domácnosti.“ Později zjistila, že ho podal Alfred Nobel, slavný švédský vynálezce dynamitu.

Kinská a Nobel si začali dopisovat – průmyslník, který byl jenom o deset let starší, si ji „oťukával“. Na podzim 1875 přijela do Paříže. Nový zaměstnavatel ji ubytoval v prvotřídním hotelu, protože jeho palác na třídě Malakoff (dnes Poincaré) nedaleko Vítězného oblouku nebyl dosud zařízen.

Nobel byl idealista, zamýšlel se nad válkou a mírem, chtěl svými vynálezy sloužit míru. „Nové poznatky, nové objevy a ideální umělecká díla učiní svět bohatším a krásnějším, přičemž rozkvět všech těchto statků má jedinou základní podmínku: mír.“ Na Bertu udělal obrovský dojem.

Třebaže se oba velmi rychle sblížili, k zamilovanosti měli daleko. Dívku už „dobrá partie“ nelákala, toužila po lásce. Na Nobelovu přímou otázku se mu se svým tajemstvím svěřila. Její žačky, sestry Suttnerovy, jí psaly, jak je Arthur nešťastný, jak se trápí.

Po osmi dnech musel Nobel odjet do Stockholmu. V té době dostala od svého miláčka telegram: „Nemohu bez tebe žít.“

Mladá žena sbalila kufry, prodala rodinnou brož, aby měla na zaplacení hotelu a nemusela zůstat nic dlužna, a vrátila se do Vídně. Svému zaměstnavateli se omluvila dopisem. Vrhla se do dobrodružství, jehož konec neznala.

Arthur a Berta se v červnu 1876 tajně vzali v malém kostele na předměstí rakouské metropole. Mladík neměl žádné zaměstnání a podporu od rodiny nečekal. Novomanželka věděla, že hlavní roli v tomto svazku musí převzít ona.

Své potíže vypsala Berta kněžně Jekatěrině Dadiani z Mingrelie, s níž se už dřív spřátelila, a ta novomanžele pozvala k sobě do Gruzie. „Doufali jsme, že prostřednictvím ruského cara najdeme místo u jeho dvora anebo v ruských státních službách,“ napsala Suttnerová později.

Třebaže je kněžna zpočátku přijala jako vzácné hosty, brzy vystřízlivěli. Museli se začít sami živit. Získat místo v carských službách bylo nemožné a o vyučování francouzštiny nikdo nestál, protože na Kavkazu právě vypukla rusko-turecká válka. Arthur o ní referoval vídeňskému deníku Neue Freie Presse, ale po čase přestali jeho články otiskovat – byl proruský, zatímco Vídeň horovala pro Turky. Zkusil tedy psát o životě lidí na Kavkaze. Rovněž Berta se pustila na literární pole. Její živé fejetony otiskovaly deníky a časopisy nejen v Rakousku, ale i v Německu. Napsala i divadelní hru a několik románů, které vycházely na pokračování v časopisech. Úspěch měl především Inventář jedné duše, vydaný roku 1883, v němž opěvovala pokrok a zamýšlela se nad udržením míru. Také Arthur se zmohl na knihu. Avšak literární tvorba k obživě nestačila, vždyť romány vycházely v několika stovkách výtisků.

Pokud nebyli hosty Dadianiových, žili v chudobě. Děti si nemohli dopřát, do bídy je přivést nechtěli.

Po devíti dobrodružných letech se manželé, už jako známí autoři, vrátili do Vídně. Arthur se smířil s rodinou, a mohli tedy žít u Suttnerů, takže byli zajištěni. Ovšem, aby se uživili, psát museli dál.

Když našetřili trochu peněz, vydali se spisovatelé Suttnerovi do Paříže. Berta si s Nobelem stále dopisovala a teď se opět setkali. Vynálezce je uvedl do literární a umělecké společnosti. Tam se také poprvé dověděla, že existuje organizované mírové hnutí ve Francii, Anglii, Itálii, Dánsku, malé spolky v několika německých, švédských, maďarských a norských městech, v Ženevě Mezinárodní liga míru a svobody. Nejdál bylo mírové hnutí ve Spojených státech, kde působilo 36 takových společností.

Berta se začala o toto hnutí zajímat a současně se pustila do psaní románu Die Waffen Nieder! (česky Odzbrojte!). Vylíčila v něm příběh aristokratky, která přišla o svého prvního manžela během války v Itálii roku 1859 a potom se třásla strachy o svého druhého muže ve střetnutích Pruska a Dánka roku 1864 i Pruska a Rakouska u Hradce Králové o dva roky později. Popsala v něm hrůzy války včetně pohřbívání mrtvých, a dokonce i polomrtvých vojáků.

Trvalo řadu měsíců, než našla pro rukopis nakladatele – byl příliš syrový, báli se ohlasu. Nakonec kniha vyšla v roce 1889 v Lipsku. Toto dílo opravdu vzbudilo četné diskuse, vzápětí ho přeložili do angličtiny i do mnoha dalších jazyků.

I starý přítel Nobel byl nadšen: „Právě jsem dočetl Vaše obdivuhodné mistrovské dílo.“ Autorka poslala ruské vydání knihy slavnému spisovateli Lvu Tolstému. Také jeho potěšilo, dokonce je srovnával s knihou, která předcházela zrušení otroctví, byť si ve svém deníku poznamenal, že románu chybí literární jiskra. Ostatně to jí vyčítali rovněž renomovaní kritici.

Ovšem kniha měla ohromný význam politický. „Hnutí, jež vyvolala v život, zatáhlo do svého soukolí i autorku a už ji nikdy propustilo zpátky,“ konstatoval rakouský spisovatel Alfred Hermann Fried. I jeho získala kniha Die Waffen Nieder! pro mírové hnutí.

Nová práce se stala pro spisovatelku posláním. Nebylo to jednoduché – mnozí považovali toto hnutí za nesmysl, někdy i za nevlastenecké. Začátkem roku 1891 podnítila Suttnerová vytvoření Mírové společnost Benátky. V září založila Rakouskou společnost přátel míru, které předsedala až do své smrti. V listopadu ji v Římě na 3. kongresu zvolili viceprezidentskou Mezinárodního mírového výboru. Žena v takové funkci, to byl zázrak. Přispěla i ke zřízení Mezinárodního soudního dvora v Haagu v roce 1899. Pokoušela se vydávat pacifistický časopis, osm let ho dotovala, ale málo se prodával.

Naposledy se Berta osobně setkala s Nobelem v létě 1892 v Curychu. Zaníceně mu vyprávěla o potřebě míru na Zemi.

Nobel ji vypomáhal i finančně, honoráře za knihy a články nestačily. „Zůstaňte nám věrný,“ napsala mu. „Bylo by krásné, kdyby se vynálezce válečných výbušnin stal jedním z podporovatelů mírového hnutí.“ A on ji v dopise ze 7. ledna 1893 naznačil, že chce založit fond, ze kterého budou vypláceny odměny vědcům a lékařům za vynikající činy, rovněž uvažuje o zřízení ceny pro lidi, kteří se zaslouží o světový mír a porozumění mezi národy.

Když se dověděla, že zakladatel Červeného kříže Henri Dunant žije ve Švýcarsku v bídě, zorganizovala v jeho prospěch peněžní sbírku. Podporovala boj proti antisemitismu, v Rakousku dost rozšířený, stejně jako feministky. Rovnoprávnost Židů i žen považovala za nezbytnost.

V prosinci 1896 Alfred Nobel zemřel – Berta ztratila vzácného přítele, ohromnou morální a finanční podporu. Ještě víc jí v prosinci 1902 zdrtila smrt milovaného Arthura. Brzy se však vzchopila – měla své poslání. Účastnila se Světového mírového kongresu v Monaku roku 1902 a o dva roky později v americkém Bostonu. Přijal ji i prezident Theodor Roosevelt.

Když vešlo ve známost, že budou udělovány Nobelovy ceny také za příspěvek ke světovému míru, čekala, že ji dostane jako první. Výbor norského parlamentu, který o tom rozhodoval, ji zklamal. Za rok 1901 si pro cenu jeli Henri Dunant a francouzský učitel Frédéric Passy, zakladatel mírového hnutí.

Dunant ji napsal: „Musím se Vám, milostivá paní, poklonit v den, kdy mne oficiální telegram z Christianie zpravuje o tom, že mi byla přiznána Nobelova cena míru. Tato cena, milostivá paní, je Vaším dílem, neboť právě Vy jste seznámila pana Nobela s mírovým hnutím a na Vaši přímluvu se stal jeho podporovatelem.“

Suttnerová si nadělala řadu nepřátel, zvláště v Norsku, tím, že připomínala svou zásluhu na vznik Nobelovy ceny míru. Zato Nobelův synovec Emanuel, který četl třicet jejích dopisů strýci a vzpomínal, jak o ní s úctou mluvil, se přimlouval za její nominaci na cenu.

Teprve za pět let, v listopadu 1905, na přednášce ve Wiesbadenu, dostala telegram o udělení Nobelovy ceny. Hned se na ni vrhli členové rodiny, přátelé, věřitelé, ale i lidé neznámí, aby jim z peněz, kterou jsou s cenou spojené, vypomohla či zaplatila staré dluhy.

Berta Suttnerová dál rozdmýchávala boj za mír. Třebaže jí mnozí politici přitakávali, ve skutečnosti se chystali k novému rozdělení světa, a proto zbrojili. První ženská nositelka Nobelovy ceny míru zemřela 21. června 1914 ve Vídni – pět týdnů před vypuknutím Velké války, později označované za první světovou válku.

To bylo fiasko mírového hnutí.

***
Od smrti spisovatelky a pacifistky s českými kořeny - Berthy von Suttnerové uplyne tento měsíc 100 let.

Tato kapitola pochází z knihy nakladatelství Plus "Další doteky dějin" Karla Pacnera.

dalsiDotekyDejin
Autorce je věnovaná také nová výstava v Rakouském kulturním fóru na Jungmannově náměstí a od 20. června na ni naváže plakátová výstava na několika místech v Praze.

http://www.albatrosmedia.cz/dalsi-doteky-dejin.html


 

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit





Přihlášení

K21 se představuje

JANA LANGEROVÁ


redaktorka, tvůrce soutěží, 26 let (Štír a občas Střelec)

  • pochází z malé vesničky Zádveřice a nyní žije s manželem v ještě menší Lhotě, která leží 13 km od Zlína
  • Jana je čerstvou absolventkou fakulty multimediálních komunikací v oboru vztahy s veřejností a pracuje jako tisková mluvčí festivalu Chillibraní
  • s K21 je spojená už sedm let, začínala jako editorka a vypracovala se až k zástupkyni šéfredaktorky, nyní domlouvá soutěže a píše pro radost hlavně do literatury a mluveného slova. Udržuje se tak v tempu, má přehled a plní si knihovničku skvělými tituly
  • ve volném čase kromě kulturních věcí také moc ráda zahradničí (zajímají ji bylinky i pokojovky) a vaří různé dobroty. S manželem se věnují geocachingu - hledají poklady po okolí, často navštěvují různé metalové koncerty a jsou s partou přátel. Aktuálně propadli speedmintonu!
  • a Janino motto:To od Johna Lennona: „Každý září jako měsíc, jako hvězdy, jako slunce. Každý září. Přidej se.“
Banner

Anketa


Partneři

Hledat

Mimísek 23

Čtěte také...

Příběhy míst - Topografie soudobé paměti národa

mist200Výstava konaná v pražském Klementinu je výstupem ze stejnojmenného projektu, jehož společnými řešiteli jsou Ústav pro soudobé dějiny AV ČR spolu s Ústavem slovansko - germánských studií při Filozofické fakultě UJEP v Ústí nad Labem.

...

Z archivu...

Nové komentáře

Facebook

Twitter


Literatura

Podváděná – sonda do života švédských žen

podvadena janouchova 200Román „Podváděná“ se odehrává v nejmenovaném švédském městě. Je pojat jako vyprávění hlavní hrdinky Cecílie Lundové, která je třináct let vdaná a vychovává s manželem Johnem čtyři děti. Finanční situace ro...

Divadlo

Charleyova teta: viktoriánská retrokomedie na jevišti zlínského divadla

charley200V dobových kostýmech ušitých podle viktoriánské módy a ve scénických dekoracích inspirovaných bizarností tehdejší éry podle návrhů Zuzany Přidalové budou hrát zlínští herci oblíbenou Charleyovu tetu na prknech jeviště Velkého sálu Městského divad...

Film

Vánoční romance z obchoďáku v režii strážných andělů

200filmV polovině listopadu vtrhne na filmová plátna novinka z pera scenáristky a zároveň režisérky filmu Karin Babinské Křídla Vánoc. Po drsné realistické sondě do hlubin duší a světa teenagerů provedené v jejím celovečerním filmovém debutu Pusinky, se tent...