O smyslu a úloze umění snad nikdo nepochybuje, a to ve všech jeho podobách a na všech úrovních. Exkurz do minulosti by byl téměř bezbřehý.

Antika bývá považována za určitý vzor, kdy umění bylo součástí každodenního života. Musíme si však uvědomit, že se více méně týkalo jen jedné desetiny například obyvatel Athén, tedy svobodných občanů. Jinak se obklopoval uměním například barokní šlechtic a jinak jeho poddaný. Pozornému čtenáři jistě neunikne otázka, co lidové umění… Právě rozvoj lidového umění je dokumentem doslova bytostné potřebnosti, a to každého člověka potkávat se s uměním ve všech podobách. My však žijeme dnes, i když poučení historií jistě nikoho nezabije. Měli bychom si uvědomit, kolik možných cest vede k úvahám, smyslu a poslání umění v našem světě. Je to například jejich nová možná podoba zprostředkovaná médii.  Prostřednictvím médií vnímáme umění mnohem častěji, dokonce někteří jej vnímají jen takto nepřímo, zprostředkovaně. Na jedné straně je to jistě velká výhoda, snadnost, rychlost. Avšak?

Dalším typickým momentem našeho současného vnímání umění  je jistý sklon k fragmentárnosti. Už nemáme trpělivost vyslechnout celou skladbu, přečíst celou knihu. Příčin je jistě několik. Starší ročníky si jistě vzpomenou na rukojeti, tedy jisté výtahy z literatury, které zodpovědní pedagogové pokládali za velkou neřest a nutili nás číst například celého Jiráska a nezískávat informace o jeho tvorbě pouze z nějakých výtahů. Dnešní výuka má vlastně většinou charakter jistých rukojetí, a to v různých předmětech. Právě u uměleckého díla  je to velmi nebezpečné a vlastně takový výtah je jen výkladem uměleckého díla a nemůže podat opravdové umělecké poselství.  My sice o románu víme takzvaně vše podstatné, kdo s kým a podobně, ale vlastně nevíme nic, protože jsme nebyli v kontaktu s autorem. Tento přístup jisté fragmentárnosti, v podstatě neúcty k původnímu autorskému záměru, můžeme dnes vidět  například u dramatické tvorby. A tak se ptáme: Kterou svou hru, kterou svou operu by aspoň trošku poznal autor v současném provedení?

Jistě, že každá doba a každý interpret má právo na vlastní projev, ale není v tom neustálém předělávání skrytá spíš neschopnost něco nového vytvořit, vymyslet? Čtenář se mnou nemusí souhlasit, ale z dějin umění víme, že jsou léta umělecky plodná a léta neplodná, rozmělňující, opakující, často se snahou takzvaně zkritizovat to předcházející bez nabídky něčeho nového. Není naše doba právě typická právě těmi léty neplodnými? Důležité je uvědomit si, co vlastně považujeme za umění. A to jak z hlediska kvality, tak také z hlediska nových možných forem přístupu k němu. V tom klasickém slova smyslu asi není dnes umění přístupné těm nejširším vrstvám. Porovnejme jen ceny vstupenek, ceny knih. Je tu však celá a v podstatě bezbřehá nabídka možných uměleckých zážitků, které se nám  nabízí prostřednictvím různých mediálních kanálů.

Jaký je tedy odraz  umění v naší společnosti? Na jedné straně je to umělecká kritika, na straně druhé pak jakési veřejné mínění, estetické klima.  Přes množství všech možných soutěží, žebříčků nebo anket  je hodnocení umění a uměleckých výkonů velmi relativní. Tato relativnost vychází z jednoho prostého faktu, a tím je skutečnost, že většina dnešních kritérií, podle kterých se hodnotí umění, nemá s estetickými kritérii nic společného. Jakou úlohu zde hraje reklama, je naprosto zřejmé,  řídí se naprosto jinými  pravidly, než je seriózní přístup k hodnocení umění. Přesto si musíme uvědomit, že význam umění pro jedince a celou společnost je nezastupitelný. Umění, tedy to pravé, nepodbízivé, autentické, je jedním z podstatných kanálů, který nám podává  naprosto nezaměnitelné informace o každém z nás, a tím také o celé naší společnosti. Ve svých důsledcích má možnost měnit nás a s námi i náš svět.

Věra Beranová
Autorka je česká estetička a kunsthistorička